Z vitezstvi Slavie se raduji i vozickari, kteri jedini smeli na hraci plochu
Automobilova krize a Velorex
Kdykoliv jdu v Praze Ljublanskou ulici, podivam se, jestli pred
cislem 67 nestoji nahodou Velorex 350. A spolu s autorkou
Babicky mohu povzdechnout, ze vskutku jiz davno, davno
tomu, co zde staval. Davno jiz tomu, co v patem patre zil muj
pritel Kotlar. Muj pritel Kotlar byl totiz pilotem a mechanikem
tohoto stroje. Ovladal dokonale rucni rizeni stroje, ktery mel
ctyri rychlosti dopredu a ctyri dozadu a smer pohybu se ovladal
otocenim klicku pri startovani. Takze kdyz jsem nic netuse otocil
klickem, misto dopredu jsem zacal couvat pod projizdejici bulharsky
kamion. Sokovany Bulhar mne pak sto kilometru honil a kdyz jsme
projizdeli kolem nej, tak nam pomstychtive alespon kopl do hadrovych
dveri. Meho pritele Kotlare milovaly krasne, ale hlavne osklive
zeny, ktere k nemu byly neobycejne vlidne. On sam si je vsak drzel
od tela. Muj pritel Kotlar, ktery zemrel v roce 1977, si jednou
vzpomnel, ze chce videt Zapadni Berlin z televizni veze ve Vychodnim
Berline. Sundal ze sveho letajiciho Montgomeryho strechu, nalozil
tam invalidni vozik a namirili jsme to pres Drazdany primo k Brandenburske
brane. Kdyz jsme zaparkovali a pridelali strechu, aby nam nahodni
chodci nerozebrali nase ceske konzervy, presunul se z Velorexu
do stroje s rucnim pohonem a zamirili jsme k 195 metru vysoke
televizni vezi.
Jenze v te dobe, jak rikala rozhlasova stanice Die Deutsche
Welle v Sovetske zone Nemecka, cili v NDR, a jak lid
cesky nazyval obyvatele tohoto uzemi Kruzitka, nemeli
radi invalidy. Asi jim pripominali neco spatneho z minulosti a
kdyz jsme dorazili ke vchodu, zastavil nas jeden uzkostlivy zrizenec
a sdelil nam, ze invalidum je na vez vstup zakazan. Karel Kotlar
byl zkratka ve vytahu nezadouci. Pohled na Zapadni Berlin byl
jen pro zdrave a silne povahy. Odvezl jsem ho tedy na Friedrichstrasse.
Vypili jsme male vychodonemecke pivo a udelali jsme druhy pokus
o zteceni nejvyssiho bodu ve Vychodnim Berline. Tentokrat zde
byla pani, ktera trhala listky. Kdyz jsem se objevil s pritelem
Kotlarem, hlasite sveholila: "Nein, nein!" A kdyz skoncil
neuspesne i treti pokus, vyslal me pritel Kotlar s kamerou jako
spiona, at to nafilmuji. Z posty v Lipsku, pak zavolal svemu bratrovi
do Spolkove republiky Nemecko, protoze to z Vychodniho Nemecka
bylo velice levne. V telefonovani mu nebranili. Ani nevim, jestli
se nekdy na filmy z Berlinske veze podival. Radeji poustel filmy
z nudisticke plaze v Rumunsku, kam se take dostal za pomoci sveho
trikoleho stroje.
Eman Habasko mladsi tvrdil, ze nejvetsi nudou je souboj letenskych
libilu Sparty a Slavie. Opet: davno, davno jiz tomu. Za to kdyz
hrala Viktorka Zizkov, byl ochoten, jak rikal svemu otci, pro
sve presvedceni i neco vytrpet. Tohle pondeli by asi trpel vic
nez dost. Slavia hrala o titul, Viktorka o preziti a Pavlu Fortovi
to neuveritelne vychazelo. V polocase to jiz bylo 0:3 a bylo jasne,
ze Slavia obhaji titul. V druhem polocase sice nervy domacich
fanousku nevydrzely a doslo k mensi pivni prestrelce a kdyz bylo
jasne, ze po sestasedesati letech sesivani obhaji titul, tak zoufaly
hlasatel zada divaky, aby nevstupovali na hraci plochu. A svete
div se, nikdo nepreleza plot, nikdo nevstupuje na zeleny travnik.
Hraci vitezneho tymu obihaji stadion a zdravi se s divaky. Vyjimkou
byla jen skupina vozickaru, kteri absolvuji v cervenobilych dresech
se svymi hrdiny vitezne kolo. Mohl bych na hriste vjet i s pritelem
Kotlarem. Bylo by to konecne zadostiucineni za to, co se mu stalo
pod Berlinskou zdi, ale ma to jeden hacek. Pritel Kotlar z Lublanske
67 byl, pokud se pamatuji, Spartan.
Jsou lidi, kteri odrizli minulost a riti se jako ridici v Mexico
City vpred. Pozorne sleduji provoz pred sebou, nic jineho je nezajima.
Cim rychleji jedou, tim jedou bezpecneji. Protoze tak jezdi vsichni,
pohybuje se doprava ve meste pomerne rychle. A jelikoz v tom meste
neplatila ani jina pravidla, aspon kdyz jsem tam naposledy byl
pred triadvaceti lety, nedalo se tam dychat.
Slysel jsem take pribeh o ridici nakladaku, ktery jezdi jiz tricet
let po kanadskych dalnicich. Svou bezpecnou jizdu prisuzuje tomu,
ze stale hledi do zpetneho zrcatka. Podobne je to i s nami. Nekdo
se zene dopredu a neohlizi se zpatky, jiny nacerpal sve zivotni
sily v minulosti. Dnesni doba vsak preferuje pouze prvni zpusob
pohybu. Copak neslysime stale z radia, z televize, copak nas nebombarduje
reklama, ze musime mit nova auta, nove pocitace, abychom jednou
zili v pohode. Copak neslysime, ze doba, kdy jednou nekdo nabyl
vzdelani a pak z toho zil cely zivot je nenavratne pryc. A tak
clovek pracuje a vzdelava se, slape na plyn a nezastavi se a zatim
mu utika zivot. Utika mu ten lidsky pribeh. Uz ho neboli, kdyz
se mu rozpadne vztah, protoze se neohlizi zpatky. V zbesilem tempu
staci dve, tri manzelstvi, dva tri zivoty, osm bytu, sestnact
aut, devadesat tri cest do zahranici. Stale casteji si poustim
nahravku polskeho zpevaka Michala Burana ze sedesatych let Sigedyr,
coz znamena v romstine rychleji. Jenze tam se jedna
o tanec nebo o jizdu na koni, nevim.
My vsak potrebujeme presny opak, pomaleji. Zastavit se,
ohlednout se, podivat se do zpetneho zrcatka, udelat reflexi sveho
zivota.
Reziser Ingmar Bergman v jedne ze svych rozhlasovych her popisuje
obraz, ktery videl v jednom kostelu na severu Svedska. Andrej
Tarkovskij ve filmu Andrej Rublev vypravi o katarzi slavneho
ruskeho umelce.
Kostel v Hrncirich
Verim stale, ze za umeleckym dilem musi byt pribeh, proto jsem
tak skepticky ke grantovemu ci komercnimu umeni. Na okraji Prahy
je mala obec Hrncire, v ktere je nejstarsi kostel svateho Prokopa
na uzemi Velke Prahy. Minulou nedeli zde byla mala slavnost, pri
ktere v tomto kostelicku byla mimo jine posvecena krizova cesta.
Zajimavosti je, ze se jedna o dvouletou praci mladeho evangelickeho
vytvarnika Vojtecha Rady, ktery vystudoval restauratorstvi na
AVU. Podobne jako se Andrej Rublev musi vyrovnavat s najezdy
Tataru, i Vojtech Rada se musi vyrovnat s najezdy reklamy, internetu,
virtualni reality. Krizova cesta v Hrncirich je vypovedi o tomto
souboji. Svym zpusobem je i kostel, ktery se nachazi za panelovou
zastavbou Jizniho mesta, a ta sem drive nebo pozdeji dorazi, symbolem
neceho, co preckalo cas a tim, ze je tam neco noveho, je to i
symbolem neceho, co stale zije.
1. zastaveni
9. zastaveni
10. zastaveni
Nejsem rad, kdyz se politika micha s nabozenstvim. A chapu ten
americky duraz na oddeleni techto dvou sfer. Nejvetsimi zeloty
jsou pak lide, kteri o vire prakticky nic nevedi. Proto jsem take
hledel s urcitymi otazniky k setkani zastupcu tri cirkvi s presidentskym
kandidatem Janem Svejnarem, ktere se konalo minule utery v kostele
Ceskoslovenske cirkve husitske v Praze na Vinohradech. V prubehu
setkani (trvalo osmdesat sedm minut podle stopaze na magnetofonu
a je dostupne na nasich webovych strankach www.zpravy.ca) profesor
Svejnar vysvetlil velice podrobne vznik ekonomicke krize i zpusob,
jakym maji postupovat vladni intervence, aby se duvera v trh opet
navratila. Moderujici duchovni Milos Rejchrt pak polozil zakladni
otazku: Mame tedy vic setrit anebo vic utracet?
V tento okamzik profesor Svejnar odpovedel, ze mame jednat tak,
jak to citime. Jiste, je to moudra odpoved prezidentskeho kandidata,
ale vlastne mnoho neresi. Na muj dotaz, ktery se tyka kanadske
problematiky, kdy se cpou penize do automobiloveho prumyslu, zatimco
se skrta rozpocet, ktery byl urcen na rozvoj umeni, a uvedl jsem
nedavne propousteni v nove Art Gallery of Ontario, profesor Svejnar
uvedl, ze je nejprve nutne obnovit ekonomickou stabilitu a pak
soukromy sektor bude financovat umeni.
Profesor Svejnar v kostele Ceskoslovenske
cirkve husitske na Vinohradech
Napadlo me, jestli tomu neni opacne, ze je zapotrebi obnovit duveru
v kulturu a v duchovni sferu a s tim by mohla prijit duvera v
ekonomii. Nejedna se totiz ani tak o ekonomickou krizi, jako o
krizi pribehu. Kriceli snad politici, kdyz bankrotovalo jedno
knihkupectvi za druhym? Vymyslel snad nekdo program srotovneho
pro knihy, aby se zachranila knihkupectvi, ci prodejna hudebnich
nahravek SAM? Vymyslel nekdo programy na zachranu tistenych novin?
Dostavali jsme jen odkazy na neviditelnou ruku trhu. A tak si
dnes muzeme vse stahnout z internetu, a kamkoli prijdeme, lide
se zacnou bavit o webovych strankach. Nase zivotni pribehy jsou
chude. Po praci sedime pred monitorem nebo televizni obrazovkou.
Hlavni krizi, kterou prozivame je krize pribehu.
Muj pritel Kotlar jezdil ve Velorexu 350. Byl to dobry pilot tohoto
stroje. Jednou v Rumunsku jsme z neho vymackli pri mirne jizde
z kopce 115 km/hod. Svetovy rekord s timto strojem byl 128 km/hod.
Dnes by ho s timto strojem ani nepustili na dalnici, ale nabidli
by mu za nej vyhodne srotovne, za ktere by si koupil lepsi auto.
Jenze dnes bych asi nemel cas jezdit s pritelem Kotlarem kamkoli
Proto je dobre, ze se vozickari objevili na hristi Viktorky, proto
je dobre, ze mlady malir dela v kosteliku za Prahou krizovou cestu.
Pribeh je v krizi, ale neni uplne ztracen a v tom je nadeje.
Ales Brezina - Praha