Navrat na hlavni stranu

I will not die
Ve dnech 18. az 26. dubna probihal Torontsky zidovsky filmovy festival. Promitalo se celkem 47 filmu. Ja mel stesti, ze jsem se dostal - na pozvani Johna Freunda - na film I WILL NOT DIE, ktery ma hodne spolecneho s jednim z nejsmutneji proslulych mist v me rodne zemi, Terezinem. Mistem, o kterem Vaclav Havel v pruvodnim slovu ke knize basni, proz a kreseb terezinskych deti, nazvane Je moji vlasti hradba ghett? napsal: Terezin je jmeno, ktere v nas bude provzdy vyvolavat vzpominku na valku, na smrt. Jiri Weil, v predmluve ke knize Motyla jsem tu nevidel popsal Terezin docela prizemne: V Cechach je podivne mesto, jmenuje se Terezin, lezi sedesat kilometru od Prahy. Je to mesto, vytvorene na rozkaz, sevrene pevnostnimi hradbami, vzniklo z vule cisare Josefa II. pred dvema sty lety a bylo pojmenovano po jeho matce, Marii Terezii, bylo postaveno podle planu italskych vojenskych inzenyru a ma dvanact predsunutych valu, jez je sviraji v podobe hvezdy.
O Terezinu prvni poloviny ctyricatych let minuleho stoleti Jiri Weil pise: Terezin byl v letech valky mestem hladu a strachu. Nekde daleko, v Berline, se konaly porady lidi v uniformach. Tito lide se usnesli, ze vyhubi vsechny zidy v Evrope, a protoze byli zvykli delat vsechno dukladne a s vypoctem a chladnou vrazednickou vasni, vypracovali plany, ve kterych stanovili zeme, mista, lhuty a take zastavky na ceste smrti. Jednou z tech zastavek byl Terezin. Terezinskym taborem prosly desetitisice odsouzencu k smrti. 17 000 jich bylo - pocinaje zarim 1943 - prevezeno do rodinneho tabora v Birkenau. 7000 jich bylo zavrazdeno ve dvou dnech, 11. a 12. cervence, mezi nimi 45 leta matka torontskeho Johna Freunda. V zari a rijnu 1944 nejvetsi skupina terezinskych veznu byla v dobytcich vagonech deportovana do Osvetimi - cesta trvala 18 hodin a mnozi z nich umreli zadusenim, nemocemi a zizni a hladem. Z tech, kteri cestu prezili, nejsilnejsi byli vybrani na praci, ostatni zemreli v plynovych komorach.
Terezinskym taborem proslo 15 000 deti. Jen asi sto jich prezilo. Nekteri - hlavne chlapci - psali basne, reportaze a povidky {devcata spis kreslila a malovala), ktere byly uverejneny v taborovem casopise Vedem. O jejich nalezeni se zvlast zaslouzil torontsky George Brady. O tech basnich a povidkach Valav Havel napsal: Cteme pozorne, co nam terezinske deti vzkazuji.... Ucme se od nich vire v pravdu, lasce k domovu, ktery je vlasti, ucme se pevnosti v nazorech i statecnosti, s jakou celi trvale pritomne smrti ...Vzdejme dik tem, kteri s obrovskym usilim prekonavali i po desetileti stere prekazky, aby uchovali stare vzacne stranky Vedem a pripravili tuto knihu. Je to dustojne pripomenuti hodnot, prekonavajicich cas, smrt a zmar. Jakkoliv citliva a krasna jsou slova Valava Havla i Jiriho Weila, neprekvapuje, ze duchovni ovzdusi Terezina nejvystizneji zachytilo jedno z tech terezinskych deti, ctrnactilety Hanus Hachenburg. A ze byl bohem nadany, rekl to ve versich, ktere - myslim - preziji staleti:
Ta troska spiny v spinavych zdech
a kolem ta trocha dratu
A 30,000 kteri spi,
kteri se jednou probudi
a kteri jednou uvidi
rozlitu svoji vlastni krev.

Ale i jine basne chytnou za srdce. Zdenek Ohrenstein nezne a nevinne teskni po sve mile:
Ty sladka vzpominko povidej pohadku
o te me divence jez se mi ztratila
povidej povidej o zlatem pozlatku
zavolej vlastovku by se mi vratila.
Let nekam za ni a rekni ji, poseptej
jestli si vzpomene na me snad na chvili
jestli je zdrava ba vice od ni chtej/
zdali jsem doposud holoubek premily.
Zdali jsem doposud holoubek premily..

Pavel Friedman (jeden z tech starsich, bylo mu 23 let, kdyz v r. 1944 zahynul) v basni Motyl popisuje posledniho motyla, ktery Terezin opustil:
Ten posledni ten zcela posledni
tak syte horce oslnive zluty
snad kdyby slunce slzou zazvonilo o bily kamen
takova takova zlut.
A pak uz nic
na sedmy tyden uz tu ziji...
pampelisky tu na mne volaji
i bila vetev v dvore kastanu
motyla jsem tu nevidel/
ten tenkrat byl posledni
motyli tady neziji v ghettu.

Byla to tato basen, nebo snad spis kniha I Never Saw Another Butterfly, ktera inspirovala kanadskou houslistku, skladatelku a zpevacku Ruth Emmet Fazal k zkomponovani skladby Oratorio Terezin, v niz - jak napsal hudebni kritik Geoff Chapman - "smisila tyto basne s pasazemi z bible, casto z zalmu a z proroka Izaiase. Dcera farare anglikanske cirkve, Ruth Fazal studovala hudbu v Guildhall School of Music v Londyne, kde se seznamila se svym budoucim manzelem Azizem, s nimz po svatbe presidlila do Toronta. V Torontu hrala v Toronto Symphony Orchestra a v orchestrech Kanadske opery a Baletu. Knihu I Never Saw Another Butterfly dostala jako dar v roce 1999. Oratorio Terezin melo premieru v Torontu 1. listopadu 2003. Svedkem snad nejpametihodnejsiho provedeni skladby byla 8. unora 2007 newyorska Carnegie Hall: padesaticlenny orchestr, vic nez 150 zpevaku, rizenych anglickym dirigentem s bratislavskou zakladnou, Kirkem Trevorem. Dvanactilety Ezra Pearlman zpival I Never Saw Another Butterfly.
Mezi basnemi, ktere prezily je i basen, ktera dala jmeno filmu I Will Not Die, jehoz premiery jsem se zucastnil, a kterou mam pouze v anglicke verzi:
The world's abloom and seems to smile,
I want to fly, but where, how high?
If in barbed wire things can bloom,
Why couldn't I - I Will Not Die.

Film popisuje, jak Terezinske Oratorium vznikalo (pocinaje konkursem a konce torontskou premierou) a jeho viteznou cestu svetem: Viden, Praha (Smetanova sin), Bratislava (obecenstvo reagovalo patnactiminutovym potleskem vstoje), Jeruzalem, Tel Aviv, Carmiel, Toronto, New York... Reziserka filmu, Marion Rice-Oxley udelala obdivuhodny kus prace. Ve filmu se objevilo i nekolik byvalych terezinskych veznu, mezi nimi John Freund a George Brady. Vaclav Havel ma pravdu: basne, ktere vdechly zivot Oratoriu Terezin i filmu I Will Not Die jsou pripominkou hodnot, ktere prekonavaji cas, smrt a zmar.
Josef Cermak
Prameny: "Motyla jsem tu nevidel"; "Je moji vlasti hradba ghett" (Marie Rut Krizkova, Kurt Jiri Kotouc, Zdenek Ornest); "ONCE AGAIN - More Stories and Recollections" (John Freund); "Udolim stinu smrti" (Jan Freund); Program of TORONTO JEWISH FILM FESTIVAL. The Underground Reporters (Kathy Kacer).

 

Navrat na hlavni stranu