I will not die
Ve dnech 18. az 26. dubna probihal Torontsky zidovsky filmovy
festival. Promitalo se celkem 47 filmu. Ja mel stesti, ze jsem
se dostal - na pozvani Johna Freunda - na film I WILL NOT DIE,
ktery ma hodne spolecneho s jednim z nejsmutneji proslulych mist
v me rodne zemi, Terezinem. Mistem, o kterem Vaclav Havel v pruvodnim
slovu ke knize basni, proz a kreseb terezinskych deti, nazvane
Je moji vlasti hradba ghett? napsal: Terezin je jmeno,
ktere v nas bude provzdy vyvolavat vzpominku na valku, na smrt.
Jiri Weil, v predmluve ke knize Motyla jsem tu nevidel
popsal Terezin docela prizemne: V Cechach je podivne mesto,
jmenuje se Terezin, lezi sedesat kilometru od Prahy. Je to mesto,
vytvorene na rozkaz, sevrene pevnostnimi hradbami, vzniklo z vule
cisare Josefa II. pred dvema sty lety a bylo pojmenovano po jeho
matce, Marii Terezii, bylo postaveno podle planu italskych vojenskych
inzenyru a ma dvanact predsunutych valu, jez je sviraji v podobe
hvezdy.
O Terezinu prvni poloviny ctyricatych let minuleho stoleti Jiri
Weil pise: Terezin byl v letech valky mestem hladu a strachu.
Nekde daleko, v Berline, se konaly porady lidi v uniformach. Tito
lide se usnesli, ze vyhubi vsechny zidy v Evrope, a protoze byli
zvykli delat vsechno dukladne a s vypoctem a chladnou vrazednickou
vasni, vypracovali plany, ve kterych stanovili zeme, mista, lhuty
a take zastavky na ceste smrti. Jednou z tech zastavek byl Terezin.
Terezinskym taborem prosly desetitisice odsouzencu k smrti. 17
000 jich bylo - pocinaje zarim 1943 - prevezeno do rodinneho
tabora v Birkenau. 7000 jich bylo zavrazdeno ve dvou dnech,
11. a 12. cervence, mezi nimi 45 leta matka torontskeho Johna
Freunda. V zari a rijnu 1944 nejvetsi skupina terezinskych veznu
byla v dobytcich vagonech deportovana do Osvetimi - cesta trvala
18 hodin a mnozi z nich umreli zadusenim, nemocemi a zizni a hladem.
Z tech, kteri cestu prezili, nejsilnejsi byli vybrani na praci,
ostatni zemreli v plynovych komorach.
Terezinskym taborem proslo 15 000 deti. Jen asi sto jich prezilo.
Nekteri - hlavne chlapci - psali basne, reportaze a povidky
{devcata spis kreslila a malovala), ktere byly uverejneny v taborovem
casopise Vedem. O jejich nalezeni se zvlast zaslouzil torontsky
George Brady. O tech basnich a povidkach Valav Havel napsal: Cteme
pozorne, co nam terezinske deti vzkazuji.... Ucme se od nich
vire v pravdu, lasce k domovu, ktery je vlasti, ucme se pevnosti
v nazorech i statecnosti, s jakou celi trvale pritomne smrti
...Vzdejme dik tem, kteri s obrovskym usilim prekonavali i po
desetileti stere prekazky, aby uchovali stare vzacne stranky Vedem
a pripravili tuto knihu. Je to dustojne pripomenuti hodnot, prekonavajicich
cas, smrt a zmar. Jakkoliv citliva a krasna jsou slova Valava
Havla i Jiriho Weila, neprekvapuje, ze duchovni ovzdusi Terezina
nejvystizneji zachytilo jedno z tech terezinskych deti, ctrnactilety
Hanus Hachenburg. A ze byl bohem nadany, rekl to ve versich, ktere
- myslim - preziji staleti:
Ta troska spiny v spinavych zdech
a kolem ta trocha dratu
A 30,000 kteri spi,
kteri se jednou probudi
a kteri jednou uvidi
rozlitu svoji vlastni krev.
Ale i jine basne chytnou za srdce. Zdenek Ohrenstein nezne a nevinne
teskni po sve mile:
Ty sladka vzpominko povidej pohadku
o te me divence jez se mi ztratila
povidej povidej o zlatem pozlatku
zavolej vlastovku by se mi vratila.
Let nekam za ni a rekni ji, poseptej
jestli si vzpomene na me snad na chvili
jestli je zdrava ba vice od ni chtej/
zdali jsem doposud holoubek premily.
Zdali jsem doposud holoubek premily..
Pavel Friedman (jeden z tech starsich, bylo mu 23 let, kdyz v
r. 1944 zahynul) v basni Motyl popisuje posledniho motyla,
ktery Terezin opustil:
Ten posledni ten zcela posledni
tak syte horce oslnive zluty
snad kdyby slunce slzou zazvonilo o bily kamen
takova takova zlut.
A pak uz nic
na sedmy tyden uz tu ziji...
pampelisky tu na mne volaji
i bila vetev v dvore kastanu
motyla jsem tu nevidel/
ten tenkrat byl posledni
motyli tady neziji v ghettu.
Byla to tato basen, nebo snad spis kniha I Never Saw Another
Butterfly, ktera inspirovala kanadskou houslistku, skladatelku
a zpevacku Ruth Emmet Fazal k zkomponovani skladby Oratorio
Terezin, v niz - jak napsal hudebni kritik Geoff Chapman -
"smisila tyto basne s pasazemi z bible, casto z zalmu a z
proroka Izaiase. Dcera farare anglikanske cirkve, Ruth Fazal studovala
hudbu v Guildhall School of Music v Londyne, kde se seznamila
se svym budoucim manzelem Azizem, s nimz po svatbe presidlila
do Toronta. V Torontu hrala v Toronto Symphony Orchestra
a v orchestrech Kanadske opery a Baletu. Knihu I Never
Saw Another Butterfly dostala jako dar v roce 1999. Oratorio
Terezin melo premieru v Torontu 1. listopadu 2003. Svedkem
snad nejpametihodnejsiho provedeni skladby byla 8. unora 2007
newyorska Carnegie Hall: padesaticlenny orchestr, vic nez 150
zpevaku, rizenych anglickym dirigentem s bratislavskou zakladnou,
Kirkem Trevorem. Dvanactilety Ezra Pearlman zpival I Never
Saw Another Butterfly.
Mezi basnemi, ktere prezily je i basen, ktera dala jmeno filmu
I Will Not Die, jehoz premiery jsem se zucastnil, a kterou
mam pouze v anglicke verzi:
The world's abloom and seems to smile,
I want to fly, but where, how high?
If in barbed wire things can bloom,
Why couldn't I - I Will Not Die.
Film popisuje, jak Terezinske Oratorium vznikalo (pocinaje
konkursem a konce torontskou premierou) a jeho viteznou cestu
svetem: Viden, Praha (Smetanova sin), Bratislava (obecenstvo reagovalo
patnactiminutovym potleskem vstoje), Jeruzalem, Tel Aviv, Carmiel,
Toronto, New York... Reziserka filmu, Marion Rice-Oxley udelala
obdivuhodny kus prace. Ve filmu se objevilo i nekolik byvalych
terezinskych veznu, mezi nimi John Freund a George Brady. Vaclav
Havel ma pravdu: basne, ktere vdechly zivot Oratoriu Terezin
i filmu I Will Not Die jsou pripominkou hodnot, ktere prekonavaji
cas, smrt a zmar.
Josef Cermak
Prameny: "Motyla jsem tu nevidel"; "Je moji vlasti
hradba ghett" (Marie Rut Krizkova, Kurt Jiri Kotouc, Zdenek
Ornest); "ONCE AGAIN - More Stories and Recollections"
(John Freund); "Udolim stinu smrti" (Jan Freund); Program
of TORONTO JEWISH FILM FESTIVAL. The Underground Reporters
(Kathy Kacer).