Osmdesaty devaty hrac
Osmdesaty devaty hrac orchestru existuje. A to navzdory tomu,
ze o tom ve slavne filharmonii nema nikdo ani paru. Osmdesaty
devaty hrac orchestru je neco jako mrtva duse. Mrtva duse, ktera
ovsem zije, dycha, ba co vic, hraje. Pravda, zcela jiste byste
se ji nedopocitali. Nesedi za pultem housloveho hrace, neobjevite
ji ani mezi uklanejicimi se umelci pri zaverecne dekovacce v zari
reflektoru. Jeji misto je ve tme. Ve tme nerozlisujici barvy a
odstiny. Jen rozptyleny kuzel svetla odhaluje spicky osoupanych
bot tajemneho hrace podupavajiciho ve snehu. Svetla z jakesi suterenni
mistnosti teto honosne budovy, pysneho to hudebniho stanku.
Osmdesaty devaty. Posledni v poradi. Prvni zde, na tmavem dvorku,
v umeleckem zasveti, kam lesk a bohatstvi forbiny nema prazadnou
sanci proniknout. Ale co na tom. Prsty jeho leve ruky mistrne
sprintuji po hmatniku, pravy loket a zapesti zase vysekavaji smyky
s jistotou a razanci spickoveho virtuoza pred tim nejnarocnejsim
publikem. Profesionala, ktery nepotrebuje ke svemu bezchybnemu
vykonu ani trochu svetla. Nepotrebuje sledovat neklidnou taktovku
dirigenta ani obracet stranky notove osnovy. Nepotrebuje ani kontakt
se spoluhraci, ani s posluchaci, nedozaduje se tepla a pohodli,
nezada ani o honorare a o pochvalne kritiky. Mezi nim a hudbou
tak nestoji vubec nic.
Osmdesaty devaty hrac je jediny sveho druhu. Mrtva duse a zivy
muzikant.
Nikomu nechybi, nikomu neprebyva. Jeho misto je tady. Tady, v
blate a ve snehu. Tady si vyslapal dulek. Svuj dulek pod hvezdami.
A jen ty jsou svedkem jeho vykonu, jeho fatalni zavislosti. Zavislosti
na hudbe, kterazto jest jeho zivotni laskou. Miluje hudbu, a proto
je osvobozen od okolniho zkazeneho sveta. Tahle laska je mizou
jeho tela. Bez ni by se zivot scvrkl na pouhopouhe zivoreni. Ztratil
by smysl. Vi, ze hudba nezklame. Nezahne. Je verna. Je stala.
Netaktizuje a neponizuje. Je to laska bez podminek.
Zivori na dne lidske spolecnosti. Nema co ztratit. Dum, auto,
hodinky nic z toho se ho netyka. Od lidi bere jedine: potlesk.
Nadavky, posmesky a opovrzeni, ale i pripadna pochvala, to vse
jde mimo nej. Naucil se. Jen tak mohl zustat svuj a prezivat.
Ale aplaus, to je neco jineho. Aplaus je oceneni bez falesnych
slov, ozvena ze sameho nebe. Pohlazeni pro zavrzeneho, morfin
pro trpiciho, kyslik pro tonouciho. Kdo tohle pochopi?
Co je to vsak za hrace bez nastroje? Co za houslistu bez housli?
- Tot jen smesna figurka, kuriozni postavicka, sasek z pantomimi
a usmevny folklor pro kolemjdouci. Nikdo ho nebere vazne. Jen
smich, usklebky, pohorseni a jalovy soucit. Osmdesaty devaty hrac
se uz radeji po lidech nediva. Maji ho za blazna.
Zavira oci a hraje. Je s orchestrem spojen tim, co slysi, tim
co se promita na platne jeho predstavivosti. A oni, ti vsichni
okolo, nevedi zhola nic. Nic o hudbe, nic o hracske vasni, nic
o tom, co muze prozivat ten, kdo bezvyhradne miluje.
Az jednou, bez varovani, se to stalo. Tajemny starecek jako z
pohadky k nemu vztahl ruku. A ta ruka nebyla prazdna. Ta stara,
roztresena ruka podavala nastroj. Trochu zapraseny, trochu zasly,
ale skutecny. Opravdove housle. Osmdesaty devaty hrac zazaril
stestim. Nezne, jako by uchopil prave narozene miminko, pritiskl
drevo k telu. Nedychal. Radeji nedychal. Jen hladil. Mazlil se.
Vrnel stestim. Teprve po tomto dojemnem ritualu vitani se starou
zivotni laskou zasunul nastroj pod bradu a vyloudil prvni tony.
Ciste, jasne, vznesene. Nemusel ladit, a tak se nechal prostupovat
tim zvukem z nebeskych sfer, jenz v nem rezonoval a rozechvival
kazdicky nerv, kazdickou bunku. Citil se spojen s nastrojem v
jedno telo, a pral si, aby to tak zustalo uz navzdy.
Ale osud k nemu zustal kruty. Otevrel oci, jeste stale se smal,
jeste stale prozival mohutny naval stesti, ale zaroven jiz tusil
pravdu: Byl to jen sen. Nadherny, ale pouhy sen. Sen o zazraku,
jenz v tomto, realnem svete, neni nikdy na poradu dne.
Navzdory tomu se stale jeste smal, stale jeste prozival mohutny
naval stesti, nebot vedel, ze mu ten sen nikdo nemuze vzit. Stejne
jako osmdesate devate poradove cislo hrace zdejsiho symfonickeho
orchestru.
© Miroslav Petr - Hradec Kralove
- 3/ 2009