Co neni v Lahvove poste
Pred Vanocemi vysla v prazskem nakladatelstvi Jana Placaka Zlata
klika nakladem 1003 kusu zatim posledni kniha Petra Chudozilova
Lahvova posta. Pocet kusu a doba vzniku, ktera je uvedena
na konci knihy Praha 1966 - Basilej 2008 jsou okrajovymi zalezitostmi
na cele knize.
Musim se priznat, ze jsem chvilemi nevedel, co s tim. Treba pribeh
o tom, ze clovek vyjde ze sveho bytu bez trenyrek a pruvan za
nim zavre dvere, se mi zdal tolikrat a vzdy jsem se rano probudil
obleceny, ale v mokrem propocenem pyzamu. Autor tvrdi, ze je to
podle skutecnosti.
Nikdy jsem snad necetl desivejsi popis roku 1969. Snad jen skutecnost
mohla byt horsi. Jinde zas absurdita setkani s ruskym dustojnikem
kdesi za Prahou, kdy clovek majici zbran je naprosto necitelny.
Chvili jsem mel pocit, ze ctu poezii. Poezii takovou jaka ma byt
se vsim, co k tomu patri. Jindy je to vypoved o dobe, kterou mnozi
nevydrzeli a spachali sebevrazdu, jini se zkurvili a jini v te
dobe plavali jako ryby ve vode a docela jim to vyhovovalo. Nekdo
se upijel a nekdo sedel v kriminale a nekdo mel zase nekolik let
kriminalu za sebou. Jini, co tuto dobu pripravili, maji stejny
pocit obeti jako ti co uz jsou mimo hru, protoze ted jsou prave
v nemilosti mocnych. Neciti vinu. Knihu muzeme brat jako dokument,
ci roman nebo i sbirku povidek, coz neni dulezite. Dulezite je,
ze Petr Chudozilov popsal dobu, jak ji citil on. Mozna je to spis
reflexe, jak on se diva sam na sebe.
Bohuzel nemame moznost neco z teto knihy pretisknout, protoze
nemame autorska prava, ale zajemci si ji mohou koupit v Galerii
Ztichla klika, Betlemska 262/10, 110 00 Praha-Stare
Mesto. Telefon: 011-420/222-222-079.
Jelikoz nemame tuto moznost, zvolil jsem dva pribehy, ktere jsem
v te dobe prozil ja sam a je to tedy muj vlastni pohled. Petr
Chudozilov totiz az na vyjimky neurcuje presnou dobu a nejmenuje
osoby, ktere jsou v pribehu.
Pribeh prvni: Kdyz v roce 1975 prijel do Prahy Ornette Coleman
a nastoupil na podium v Lucerne, uvadel ho konferencier Eduard
Hrubes. Jeden z nejznamejsi jazzmenu byl jiz na podiu a v tom
vytahl konferencier jako na estrade pokroucenou trubku a zacal:
"Ornette Coleman udivuje svoji nahoru zatocenou trumpetou,
u nas Jaromir Hnilicka zkonstruoval jeste zajimavejsi nastroj
hnilofon" V ten okamzik to vypadalo jako, ze se slavny
trumpetista sebere a odejde z podia. Do sumu v Lucerne se za mnou
ozvalo pronikave hvizdani na prsty. Ohlednu se a vidim, ze autorem
hvizdani je saxofonista Vratislav Brabenec, ktery chce zachranit
narodni cest a kdyz uz mu nestaci dech rve na vyplaseneho konferenciera:
"Vypadni kretene!"
Mezitim decentne oblecena blondyna pozoruje Brabencuv souboj s
reprezentanty oficialni kultury a po chvili se rozhodla zakrocit.
Otocila se k nemu a polozila mu zdvorilou otazku: "Muzete
se chovat slusne?" Saxofonista od Plastiku stejne zdvorile
odpovedel: "Mila damo, jestli si myslite, ze mne muzete rikat,
co mohu a nemohu, tak ja vam zase rikam, ze vy mne muzete polibit
prdel." Mezitim konferencier se pokousi na hnilofon vyluzovat
podobne melodie jako Ornette Coleman a Ornette Coleman tomu prihlizi
jako Alenka v risi divu. Trapas, ktery by byl srovnatelny s tim,
kdyby na Picassovu vystavu prisel nekdo a rozlozil si tam stojan
a dotycnym navstevnikum sdelil, ze on take umi malovat a zacal
na platne delat ruzne kosoctverce. Po chvili se cast publika pridala
na Brabencovu stranu a samozvany hudebnik utekl z podia. Po koncerte
se kdosi zeptal Vratislava Brabence na dojmy z vystoupeni slavneho
trumpetisty. Byla to pouze recnicka otazka. Druha podstatne dulezitejsi
znela: "Co jsi to rekl ty Vondrackovy, ze byla tak ruda?"
Brabenec odpovedel protiotazkou: "Jaky Vondrackovy?"
"No, ta co sedela vedle tebe."
Druhy pribeh je o fotbale a ten by nemohl byt v Lahvove poste,
protoze Chudozilov neni priznivcem teto hry. Divizni Slavoj
Vysehrad si dopraval ten luxus, ze mel krome becka, jeste i cecko.
Zatimco v acku hrali ligovi vyslouzilci jako Kaura, Uldrych ci
Vosatka, v becku Knebortuv bracha, v cecku jsme cekali na chleba
my. Obcas se stalo, ze se nesesla ani cela jedenactka. Jindy se
muzstvo skladalo z sedmi hracu v poli a ctyr brankaru, kteri je
doplnovali. Uplatneni se naslo prakticky pro kazdeho. Obcas i
pro funkcionare. Jednou nastoupil i pokladnik a kdyz chvili behal
po hristi, tak si neodpustil poznamku k rozhodcimu, ktery byl
o dvacet let mladsi nez on: "Hele mladej, to ty sis hral
v uhlaku se skladankou, kdyz ja jsem to uz kopal v Libni."
Jindy tito sprymari odhaneli rozhodcimu musky od hlavy a ten se
stavel do pozice rohovnika v domneni, ze ho chteji inzultovat.
Tak v tomhle utkani piskal ambiciozni rozhodci Duba, ktery to
snad dotahl pozdeji i do ligy. Hralo se ve Vysocanech. Hned v
uvodu zapasu nam vyloucil jednoho ze ctyr brankaru. Postizeny
se pri odchodu ze hriste Dubovi pomstil: "Ty vole delas ze
sebe frajera a chces se vytahnout pred starou!" Jedinym divakem
v prazdnem hledisti byla totiz pani Dubova, kterou zapas ocividne
nezajimal a cetla si knizku. Ta jen nadzvedla oci a pokracovala
v uslechtile cetbe, protoze brak tehdy nevychazel. Po tomto incidentu
sel do branky druhy brankar a ja dostal pokyn, abych se pohyboval
na utocne polovine. Prebihal jsem z leve strany na pravou a tim
znervoznoval dobre pracujici obranu soupere. Delal jsem to s takovym
nadsenim, ze kdyz se nasim obrancum podarilo odkopnout mic, vrazil
jsem na levem kridle do souperova obrance, ktereho jsem pred tim
nevidel. Ozvalo se vyhruzne: "Vyser se na to!" Snazil
jsem se mu omluvit a vysvetlit mu, ze jsem ho nevidel, ze jsem
sledoval mic. "Vyser se na to a neprovokuj!" Po chvili
jsem pochopil, ze vysvetlovani je zbytecne. Odesel jsem na pravou
stranu utoku. Na nasi vysokou prohru 2:8 to nemelo vliv, i kdyz
jsem se tehdy zaslouzil snad o jedinou branku ve svem zivote,
ale po pravde receno, mic tecoval jeste jejich brankar a jeho
spoluhrac, takze by to asi v tak dulezitych statistikach bylo
zaneseno jako vlastni branka. Byla mne souzena ve fotbalovem zivote
jina role. Skutecnosti je, ze jsem to nikdy pravemu obranci z
Vysocan nevysvetlil a do konce utkani jsme oba behali na opacne
strane hriste, abychom se neprovokovali. Ani nevim, jestli jsme
si po zapase ruku, jak byvalo zvykem. Myslim, ze jsme se uz nikdy
po tom nevideli.
Ale tyhle pribehy uz skutecne nemaji nic spolecneho s Lahvovou
postou a Petrem Chudozilovem a jeho knihou.
Ales Brezina