Prazdno je v hlave, ze se
nic nevi o dalave?
"Vsiml sis, ze do nedavna platne porovnavani, co kdo ma
se v poslednich letech preonacilo do spolecenske konverzacni kompetice:
kde kdo cestoval?"
Touto otazkou a potresenim ruky mne uvital Zdenek v kavarne Books&Beans.
Dopijel uz kafe, listoval v knize Tisic mist, ktera musite
navstivit a sklebil se. Kdyz se Zdenek sklebi, znamena to,
ze bude neco tepat, a nebudu-li s nim tepat do neceho co zvolil,
zacne tepat mne za nezajem k jeho zajmum.
"Tak povidej," rekl jsem sedaje ke stolku, "Nekdo
kdesi byl, kdes nebyl a ted zavidis?"
"Vole," rekl mi nezne a s vyznamnou odmlkou, coz pochytil
z Korespondence Voskovce s Werichem, kterou jsem mu pujcil
k precteni (a ne k napodobovani) a ted ty jemne urazky mezi kamarady
beru bez trpkosti.
"Vole," opakoval, "dobre vis, ze od zavisti jsem
se omyl uz davno jako od spiny, ktera nasince hyzdi mezi lidmi
i pred zrcadlem o samote." Napil se kavy a pokracoval: "Chtel
jsem vedet, zda sis vsiml toho presunu od akumulovani veci k hltani
cestovnich a exotickych lokalit?"
"To se ptas toho praveho," vybuchnul jsem, "starsi
syn je dnes v Phnom Penhu a ten mladsi chysta svatbu na
plazi Kostariky. Povez mi cosi noveho na to tema!"
Zdenek se zarazil, ze mi sahnul na bolacek, a smirlive se optal:
"Co pise synek?"
"Co pise? Ze je v Phnom Penhu dusno a horko; ze je tam zahnivajici
smrad a ze byli u pyramidy deseti tisicu lebek sesbiranych na
polich po radeni rudych Khmeru."
"Aha," vyjeknul Zdenek, "takova dalka a nic noveho
co bych nevedel. To jsem chtel mrsknout do debaty, ze se mi jevi
prodluzovani vzdalenosti a zmensovani objevovani novych veci,
ktere by posluchace prekvapily jak bych si prosil. Jeden muj znamy
letel do Pekingu, vlakem jel pres Mongolsko do Irkutska. Toho
jsem se optal jak se mu libil Bajkal, a on nevedel, ze Irkutsk
je na zapadnim brehu Bajkalu; optal jsem se, jak vypada Irkutsk,
a on mi rekl, ze jako kazde mesto."
Navazal jsem okamzite, ze jedna moje znama je prave ted v Pekingu
a zazitky shrnuje takto: "Sedim u pocitace v baru v nasem
hostelu, moc pekne kolem, ale okna vsechna otevrena, dvere take,
vsichni maji na sobe bundy, Westerners jsou nastydli, ale
domorodci ne. Nastydli jsme z pruvanu, ale kasleme z hrozne spatneho
vzduchu. Vezicky mrakodrapu nejsou ani videt a smrad z uhli je
silne ve vzduchu, jeden porozumi pak, proc silnym zvykem Cinanu
je plivani. Flusance jsou vsude..."
"Tohle vsecko vim," rekl Zdenek, "a nebudu tam
jezdit ani za honorar!"
Sedeli jsme, mlceli a mudrovali nad zpustlou komerci cestovani.
Beznadejnost, anebo bezdejnost nasi besedy, prerusil Zdenek: "Ver
mi, ze jsem nikdy nenavstivil mesto, ostrov ci povodi, abych si
o tom v predstihu neprecetl aspon 2-3 knizky? A prohlasuji na
svou cest, ze neni vetsi pozitek na cestach nez potkat neco, co
uz clovek nejak zna. Aby si to potvrdil."
"Pravda," rekl jsem nadsen shodou, neb jsem rad, kdyz
mam mam s nim stejny nazor, "vzpominam na sve rodice, kdyz
jsme ty starousky zavezli na Niagaru a oni dva stali tam v desti
a nahlas zpivali pisnicku Na brehu Niagary, stoji tulak stary,
na svou prvni lasku vzpomina! a bylo to fascinujici, ze se
chodci kolem zastavovali a koukali na ty stare blazny, kteri videli,
co uz vedeli, a rozplyvali se potesenim, ze to vidi na vlastni
oci. O par let pozdeji, kdyz prijeli znova, nejvic ze vseho chteli
na Niagaru znova..."
"Vsadim se, ze Tvoji rodice nejen videli, ale prozili Niagaru
az do dna."
"Hahaha," zasmal jsem se, "oni tehdy leteli letadlem
poprve v zivote, prvne byli v zahranici a vsecko jim bylo nove
a byli jak u vytrzeni ten cely pulrok u nas."
Zdenek mi podal knihu Patricia Schultz: 1000 Places to See
before you Die a optal se "Toto znas?"
"Nahodou ano," rekl jsem, "dostal jsem ji od syna
k sedesatym narozeninam. Byla nad tou knihou u nas velika debata
a legrace, kdyz jsem spocital, ze abych v pristich dvaceti letech
sveho zivotniho podzimu navstivil 1000 mist, musel bych navstivit
jedno misto kazdy vikend, protoze tech budoucich dvacet let ma
tisic vikendu..."
"Uz jsem ti rekl nejkratsi zpravu z mesicni dovolene v Recku?
Jel tam muj soused a kdyz se vratil a ja se ptal jake to bylo,
rekl mi: ,Uprimne ti doporucuji Recko'."
"A nic vic?" loudil jsem.
"Ani sluvko, ani obrazek, jen to uprimne doporuceni navstivit
Recko."
"Ach jo," povzdechl jsem si, "podle meho gusta
je mluveni o cestovnim zazitku stejne dulezite jako ten zazitek."
"Ja vim," rekl Zdenek, "o Rimu jsi mluvil dva roky
nez jste jeli do Rima znova."
"Mam sousedy, kteri si dali k Vanocum dovolenku v Dominikanske
republice. Tam jsme byli ve stejnem resortu Juan Dolio, a velmi
jsme jim doporucovali uskutecnit ten napad. Vratili se za deset
dni a hlavni zazitek byl, ze cosi prvni vecer pojedli, dostali
ohromny prujem a stravili cely tyden sezenim na zachode. Valeli
jsme se smichy, kdyz barvite licili boj o zachodovou misu."
Sotva jsem se vratil domu, telefonoval kavarnik Matthew z Books&Beans,
ze jsme tam zapomneli nadhernou knihu 1000 Places to See before
you Die. Zavolal jsem Zdenkovi, ze v kavarne zapomnel knihu
a Zdenek rekl, at si tu motanici Mathew da na polici v Kavarne,
ze on ten obrazkovy prujem nechce mit doma. Tim skoncila nase
beseda o cestovani a jsem rad doma kde jsem.
Zdravim a preji hezky den a vsecko dobre na cestach!
Ross Firla - Sudbury
***