70. vyroci nacisticke okupace
Ceskoslovenska
"Byla jsem u toho"
Pred nedavnem jsem se probirala pozustalosti me
matky. Nasla jsem nekolik krabic plnych rukopisu, celkem malych
arsiku papiru popsanych drobnym pismem. Jsou to matciny vzpominky,
cestopisy i postrehy. Nektere znam, ale co jineho jeste najdu?
Co kdyby tu bylo neco, co se hodi na ruzna historicka vyroci,
ktera si budeme pripominat? Uz po dvaceti minutach hledani to
mam to je ono! Zacinam cist a vidim, jak se zmenila doba.
Uprimne a naprosto prirozene a pochopitelne pocity mladeho cloveka,
ktery prozival okupaci sve milovane vlasti, se mohou dnesnimu
ctenari jevit jako politicky nekorektni. Ale prave i tyto uprimne
vyjadrene pocity patri k vypovedi o historickych udalostech
(B. Sherriffova).
Dne 15. 3. 1938 se Prahou rozletela zprava, ze Nemci udelali
v Rakousku "anslus", cili zabrali ho. Zprava vyvolala
v nas mnohych prekvapeni, pro mnohe to byl otres.
Bylo mi 17 let. Byla jsem prave na rozhrani mezi detstvim a dospivanim.
Nestarala jsem se o politicke deni. Pro me byl svet krasny, ozveny
politickych debat ke mne dolehaly pouze z dalky, myslela jsem,
ze mne se to netyka. Ale tato udalost mnou otrasla. Pochopila
jsem, ze ten svet kolem mne neni tak klidny, jak jsem az dosud
myslela. Vsude se o "anslusu" mluvilo, lide meli ruzne
nazory a dohady o tom, co bude dal. Ale u nas se zdanlive nic
nedelo a prvni vzruseni pomalu opadlo. Zivot se vracel do vyjetych
koleji, ale vsichni citili, ze nad obzorem vystoupil temny mrak.
Zacinala jsem samostatne premyslet o udalostech kolem nas a zacala
jsem pocitovat nejistotu a obavy, co prinese budoucnost.
Tatinka zabrani Rakouska velmi znepokojilo. Kdyz jsme o tom doma
mluvili, rikal, ze Hitler se s Rakouskem nespokoji, ze pujde dal.
Neumela jsem si to predstavit. Ptala jsem se ho, zda by snad dokonce
mohla byt valka. S nadeji jsem ocekavala, ze tata rekne, ze zadna
valka uz nebude. Vzdyt mi sam casto vypravel o valecnych hruzach,
o utrpeni tech, kdo byli na fronte i tech, kdo byli v zazemi.
Moc dobre to znal. Stravil na fronte v 1. svetove valce cele ctyri
roky. Ale k memu prekvapeni tatinek rekl, ze vse nasvedcuje tomu,
ze se valky brzy dockame. Rekl, ze evropske staty si nechaly pred
ocima vyrust Hitlera. Nechaly, aby se vyzbrojil, a ted je pozde
napravovat situaci. Byla jsem tim podesena a namitala jsem, ze
prece po takove valce, jakou Evropa pred kratkou dobou zazila,
nebudou lide chtit valcit. A tenkrat mi tata rekl, co jsem si
navzdy zapamatovala: "Ti, kdo pripravuji valky, v nich sami
nebojuji. Ani netrpi nedostatkem. Do valek jdou ti obycejni, na
kterych nezalezi. A tak to bylo vzdycky; valky byly a budou, dokud
na teto planete budou lide. Vzdy bude dost duvodu pro to, aby
se valcilo. Jednou se bojuje za vlast, jindy za nabozenstvi nebo
za svobodu. Vzdy se nejake heslo najde. Ale ten pravy duvod valek
je skryty - je to vzdy boj o moc, o bohatstvi. Na valkach se vydelava,
a proto nikdy neprestanou. Budou jen stale horsi, budou se vymyslet
nove, hroznejsi zbrane. Doby, kdy kralove jeli do valek na konich
v cele svych vojsk a vyrizovali si ucty s mecem v ruce, jsou
pryc" Byla jsem timto nazorem a vyhlidkou do budoucna velice
postrasena. Ale presto jsem v skrytu duse doufala, ze se tata
myli. Bohuzel, nemylil se a pro mne tenkrat navzdy skoncilo me
duhove videni zivota. Bylo to, jako by se prede mnou otevrela
brana do zcela jineho sveta. Najednou jsem dospela. Pochopila
jsem, ze skutecnost je docela jina, nez moje predstavy. Zacala
jsem se zajimat o politicke deni a poznavala jsem, ze udalosti
kolem nas signalizuji neprijemne zmeny. Evropa mela brzy poznat
to, co muj tata predvidal.
Vzruseni, ktere ve svete vyvolalo zabrani Rakouska, se pomalu
uklidnovalo. Co se taky dalo cekat? Vetsina lidi si vubec neumela
predstavit vyboj budoucich udalosti. Lide si nepripousteli myslenku,
ze to je predzvest valky. Hitler spolknul Rakousko a nic se zjevne
nedelo. Nikoho mimo Rakusanu se to bezprostredne netykalo. Zivot
plynul dal a prinasel starosti kazdodenniho zivota. U nas se vetsina
prostych lidi pomalu uklidnovala v blahove nadeji, ze uz snad
da Hitler pokoj. Prosty lid si obycejne s politickymi starostmi
nelame hlavu, pokud ho nikdo nevyhani z domova a na hlavu mu nepadaji
bomby. To je celkem pochopitelne. Ale mene pochopitelne je, ze
situace nedelala starosti ani politikum, od nichz mame pravo cekat
vice proziravosti a odpovednosti. Nasi spojenci Francie a Anglie
jakoby se o deni v Nemecku ani nestarali. A prece kazdemu muselo
byt jasne, ze Hitler horecne zbroji, ze kazdou chvili vykrikuje
sve plany k neprehlednym davum svych soukmenovcu, kteri ho nadsene
poslouchaji a uz se vidi pany cele Evropy, ba celeho sveta. Nemecko
zbrojilo, ackoli nikde nebyl utocnik. Ale moudri vudcove ve vsech
statech klidne spali. A tak pomalu ve zdanlivem tichu zrala doba
k dalsim tragickym udalostem.
Zabrani Rakouska Hitlerovi pred ocima celeho sveta hladce proslo,
nesetkal se s odporem od zadne svetove velmoci. Projevil tedy
dalsi mocenske pozadavky. A tak na podzim r. 1938 byly Cechy oklesteny
o pohranicni uzemi. Velka Britanie a Francie prostrednictvim svych
politiku Chamberlaina a Daladiera nas klidne obetovaly nenasytne
Hitlerove mocenske touze po nasem uzemi, protoze tim pry zachranili
svetovy mir, jak sebevedome a radostne vyhlasovaly do sveta. Ceskoslovensko,
opustene svymi spojenci bylo bezbranne, prestoze melo velmi dobre
vyzbrojenou a disciplinovanou armadu. Z pohranici museli odejit
cesti obyvatele a na jejich misto se nahrnuli Nemci. Nemecka armada
nase pohranici jednoduse zabrala. To uz snad vetsina naseho naroda
vedela, ze je zle a ze bude jeste hure. President Benes skoro
s celou tehdejsi vladou uplachnul do Anglie. To bylo pro mnohe
Cechy velkym zklamanim. Presidentem zrazene, opustene a moznosti
obrany zbavene republiky se stal proti sve vuli Dr. Emil Hacha.
Za teto situace prisel 14. brezen 1939. Byl to osudovy den, ktery
mel zmenit dejiny naseho naroda i Evropy.
Hitler prinutil dr. Hachu a tehdejsi nasi vladu k navsteve Berlina
a tam ho hrubym natlakem a pohruzkami primel k podepsani prohlaseni,
ze souhlasi s okupaci nasi zeme. Hacha byl urcite slusny clovek,
ale byl to nemocny stary muz, ktery nemohl vydrzet hrube jednani
a napor, kterym ho Hitler cilevedome vystavil. A i kdyby byl dr.
Hacha kladl sebesilnejsi odpor, nebylo by to byvalo stejne nic
platne. Vzdyt za nami z nasich byvalych spojencu nikdo nestal.
A tak byl vyhlasen Protektorat Cechy a Morava a Hitlerovi tim
byla dana neomezena moc nad nasi zemi a nad nasim narodem. Do
klina mu spadla cela dokonala vystroj nasi armady, ktera mela
mnohamiliardovou hodnotu, a ktere mohl dobre vyuzit na dalsi vyboje
v Polsku a ve Francii. Bunkry v nasem pohranici jsou takrka nerozbitne
a stoji neposkozene na svem miste dodnes.
Udalosti dostaly rychly spad. Bylo 15. brezna 1939. Na ten den
nikdy nezapomenu. Byl to studeny predjarni den, padal mokry snih
s destem, byl to den smutny a nevlidny, den osudovy, den pro nas
nestastny. Den vhodny pro udalosti, ktere nam prinesl. Ulicemi
Prahy se valila nemecka okupacni armada. Stala jsem tenkrat na
Narodni tride naproti byvalemu obchodnimu domu "Aso",
v davu rozcilenych Prazanu, kteri byli svedky teto historicke,
pro nas narod tragicke udalosti. Vsichni jsme prihlizeli tomu,
jak se nemecti vojaci na motorkach s privesy vali v nekonecnem
proudu Prahou nasim mestem. Meli na sobe osklive, sedive
nepromokave plastenky. Pripadali mi jako jakysi sedivy hmyz. Divali
se na nas s povysenou a opovrzlivou neucasti. Lide v davu na chodnicich
plakali nebo na ne kriceli a projevovali sve rozhorceni nad jejich
vpadem do naseho mesta. Ale oni nas ignorovali ve vedomi sve prevahy
nadlidi, za ktere se pokladali.
Az do te doby jsem neznala nenavist. Nechci budit zdani, ze jsem
se pokladala za uslechtilou. Ale bylo to docela proste. Vyrustala
jsem v laskavem rodinnem prostredi, muj zivot plynul klidne a
nemela jsem vubec zadny duvod nekoho nebo neco nenavidet. Ale
ted najednou jsem byla svedkem toho, jak vojaci cizi, nam od veku
nepratelske velmoci, obsazuji nasi Prahu. Dusila jsem se litosti
a bezmocnym hnevem nad touto krutou nespravedlnosti, a pocitila
k temto okupantum nenavist a odpor, jakych jsem u sebe necekala.
Pochopila jsem tenkrat, ze slaby, bezbranny a ukrivdeny muze sveho
nepritele nenavidet az k smrti. A je pak velmi zle, je-li tomu
ukrivdenemu dana moznost pomsty. A kdo je potom pravym vinikem?
Ale nebyla to jen nenavist, kterou jsem v te chvili poznala. Najednou
jsem si uvedomila, jak velice miluji toto mesto, svou Prahu, nasi
Prahu, mesto, ktere od veku patri jen nam, mesto velikych muzu
ceskych dejin.
Byla jsem velice rozrusena a zoufala z predstavy, ze to, co vidim,
je jen zacatek veci zlych.
Ten pro nas tak kruty den otevrel oci mnohym, dosud lhostejnym.
Hitler byl na Prazskem hrade drive, nez se z Berlina vratil unaveny,
zlomeny Hacha. Nad mym mestem a nad celou mou zemi se rozprostrel
temny mrak se znamenim hakoveho krize. Byl to mrak tezky a mel
nas tizit po dobu dlouhych sesti let. A jeho pravou tihu jsme
meli jeste teprve poznat.
Jsem uz stara zena a od udalosti tech dnu, ktere popisuji, uplynulo
uz nekolik desetiletileti, ale do dnesniho dne se nemohu vyrovnat
s tim, jak spatne se k nam zachovali nasi tehdejsi spojenci.
Nemohu na tuto nasi minulost myslet bez horkosti a hnevu. Dodnes
nemohu pochopit tupost, hloupost lhostejnost tech, kterym bylo
tenkrat dana moznost rozhodovani nad osudy narodu. Ale dle mych
celozivotnich zkusenosti vim, ze se v hlavach tech, kteri
rozhoduji o osudu sveta dodnes nic nezmenilo. Podobaji se tem
minulym jako vejce vejci. Mame se tedy na co tesit.
Dne 14. brezna 1939 bylo od nas taky odtrzeno Slovensko a bylo
prohlaseno za Slovensky stat.
V Cechach se Nemci usadili a verili, ze to bude na vecne
casy. V Praze jich bylo vsude plno, pocinali si sebevedome
a panovite zatimco cesky narod zil sve vsedni dny ustrasene, prislapnut
jejich tvrdou botou. Hitler nas nenechal dlouho na pochybach o
tom, jak to mysli s nasim narodem pro budoucnost. Mel v planu
Cechy docela vyhubit. Zacal pekne od inteligence. Uz 17. listopadu
1939 byly v Cechach zavreny vysoke skoly. I s ostatnimi
Cechy mel plany, ktere zacal brzy uskutecnovat.
Ale o tom snad nekdy priste.
Barbora Kutheilova Kroulikova
(Ze soukrome, do zasuvky psane sbirky "Mama vzpomina",
1999)