Nejvice se zabyvame - tim
co mame, co uz zname
Zachtelo se mi dnes napsat o snehu: zcasti proto, ze navzdory
alarmu z globalniho oteplovani mame tu v Sudbury snehu vic nez
jsme meli v poslednich deseti letech. Dle odborniku uz bylo devet
blizardu, a to nejsme ani v puli ledna. Za druhe mne svedi ruce,
kterymi jsem rano odklidil 20 cm noveho prasanu kolem baraku.
A za treti snih kazdy zna, zazil a kazdy nosi v hlave nejakou
snehovou historku, ktera je prenosna z jedne hlavy do druhe, a
rad bych se ty jine snehove historky dozvedel. Kdyz se kazdemu
muze neco prihodit, mohlo by to stat i za precteni komukoliv.
Pred vic jak deseti lety, v devadesatych letech, snih tu padal
a padal, az kdosi v sousedstvi rozsiril famu, ze pod takovou spoustou
snehu by se mohla prolomit strecha.
Kratce potom zabouchali na dvere naseho baraku tri mladenci a
nabidli, ze za stovku shrnou snih ze strechy. Odmitl jsem ze setrnosti
jejich nabidku; presli k sousedovi a za par minut vylezli na strechu
a shrnovali snih od hrebene dolu.
Pozoroval jsem je pres zaclonu a rozhodl se, ze to provedu sam
a stovku si schovam.
Po poledni, kdyz slunicko trochu ohralo snih, jsem pristavil zebrik
ke strese a vyzbrojen lopatou vystoupal jsem na horni pricku zebriku
a oprel se lopatou do metrove naveje snehu. Slo to jak po masle,
pomyslel jsem si, a nez mi ta myslenecka doznela v hlave, pohnula
se zavej drobatko podkopana a smetla mne ze zebriku na zem. Pad
na zada do kypreho snehu mne omracil a lavina snehu mne zasypala.
Asi bych tam v bezvedomi umrel a nasli me zmrzle telo az na jare,
ale v tom bezvedomi mne probudil hlas me zeny Evy, ktera volala
"Rosto! Rosto!" Zacal jsem sebou skubat pod tou lavinou
smerem ke svetlu nade mnou, az se pokryvka prolomila a ja popadl
dech. Nikdy mi nevonel vzduch tak sladce pred tim ani potom. Rukama
jsem si odhrabal trup, posadil se a vstal. Trasly se mi nohy jako
z gumy, uvidel jsem Evu, stala tam s hrnkem caje a zirala. Drzel
jsem hrnek obema rukama, tak se mi trasly, a blekotal, co se mi
stalo.
Ted uz to vypadalo komicky, a ona se smala, i kdyz mi slo o zivot.
Usvedcilo mne to v nazoru, ze zeny jsou daleko otrlejsi nez muzi.
"Kde mas bryle?" optala se. Sli jsme je hledat, ale
nasli jsme je az kdyz snih koncem unora roztal.
Parkrat jsem tu historku vypravel, veskrze pod vlivem rozvernosti
z alkoholu a zpravidla, kdyz jsem dosel k tomu, ze Eva svym volanim
zaplasila zubatou a zachranila mne pred zadusenim, vyvolalo to
smich, namisto pokory, tak jsem prestal.
Dnes rano jsem rekl, ze bych mel shrnout zaveje ze strechy a Eva
rekla, ze nesmim, protoze musi odjet do byznysu a kdo by mne hlidal
a pripadne zachranil?
To brutalni odmitnuti mi vylakalo z pameti snehovou historku tricet
let starou z me skautske minulosti ve slavnem ostravskem turistickem
oddilu BVU.
My jsme tehdy taborili v lete i v zime, v Beskydach i Jesenikach,
umeli jsme to. Byl jsem skautum verny pet let, az do maturity,
kdy divky mne zaujaly vice nez Seton, woodcraft a spolecnost odrustajicich
mladencu. Obvykle jsme vyjizdeli v patek odpoledne nebo v sobotu
casne rano vlakem; a protoze jsem se ucil tancovat a rano jsem
vyspaval, vydal jsem se za kamarady odpolednim vlakem. Snezilo
s destem, slapal jsem hlubokym a rozbredlym snehem na misto srazu,
lec neslo to podle planu, stmivalo se. Zadny problem pro ostrileneho
skauta, rekl jsem si namisto paniky, vyhloubil jsem v zaveji diru,
zalezl do spacaku a spal jako miminko. Kdyz mi fosforove rucicky
na hodinkach ukazaly sedm a kolem tma jak v pytli, zkousel jsem
otevrit zip spacaku, ale ten byl zamrzly. Dychal jsem na to, oteviral
zoubky centimetr po centimetru, ale i muj utulek byl zamrzly a
pevny jako sarkofag. Mirna panika z tmy v omezenem prostoru a
k tomu tryzniva potreba moceni mi vyjasnily hlavu. Nejdriv, kde
je nahore a kde dole? Urcil jsem, kam pada bota, kterou jsem si
sundal a zacal busit do hmoty nahore. Lec zavej byla vysoka, vzpomnel
jsem si, a protoze jsem se do diry vsouval ve spacaku nohama napred,
bylo nejslabsi misto v te ledove hrobce za moji hlavou. Nahmatal
jsem nuz, ktery jsem mel vzdy v kapse, a zacal bodat a olamovat
led ve smeru za hlavou. Nebylo dost mista na sezeni. Nahmatal
jsem jedlovou vetev, kterou jsem prikryl vchod, spise vlez do
diry, aby na mne nesnezilo, potil jsem se usilim a tez zacal chybet
kyslik (to jsem si myslil, ale byla to pouze panika). Na delku
ruky jsem hlodal tunylek ke vzduchu. Konecne jsem propichnul ledovy
krunyr te zmrzle vecerni brecky a prouzek svetla mi ukazal na
hodinkach, ze je ctvrt na deset. Trocha svetla a kyslik mi vratily
rozvahu, shrnul jsem spacak pod kolena, vymocil se pod sebe a
velice se mi ulevilo. Do ust jsem vkladal kousky zmrzleho ledu
a ohlodaval ten tunylek o prumeru ruky do prumeru hlavy, pak ramen
a konecne po desate jsem se vysoukal ven z te snehove rakve. Ach,
to bylo blaho byt ve stoje. Propoceny jako v desti, chvatne jsem
vykopal klackem svuj batoh ulozeny vedle hrobky, natahnul svetr
na sebe, zabalil spacak a vyrazil poklusem za kamarady.
"Kdes bumloval," ptali se, kdyz jsem je dohnal na ceste
k nadrazi, a svemu nejblizsimu jsem poseptal: "Sbalil jsem
holku ve vlaku a zustal u ni pres noc..."
Bylo nam sedmnact a hned mi z te eroticke fantasmagorie narostl
hrebinek. Bylo to lepsi nez se zpovidat, ze jsem zamrzl a uviznul
v jakesi snehove dire.
Ted jsem zaslechl divny sramot a zuchnuti pod oknem. Vysel jsem
ven a pod oknem lezi kupa snehu, ktera sjela ze strechy. Eva mela
pravdu - ten snih ma svuj harmonogram a netreba tomu pomahat ze
zebriku lopatou. Ale to uz kazdy zna.
Preji hezky den a vsecko dobre!
Ross Firla, Sudbury