Navrat na hlavni stranu

Neni to uz slusne - tak Vanoce zrusme!
Ke konci nasi kavove hodinky v kavarne Books&Beans posledni den roku 2008 jsem se optal sveho kumpana Mervyna, co dostal pod stromecek a on bez zavahani rekl, ze se Vanoce v moderni podobe maji zrusit...
Zakvilel jsem pohorsenim - vzdyt pred chvili mi venoval vzacne plnici pero, ktere sic nepotrebuji, ale ukazal jsem mu velikou radost. Mervyn mavnul rukou, a rekl, ze to pero slavne znacky Parker dostal od zetaka a snad ja ho uziji, kdyz on ho nepotrebuje.
"Moderni Vanoce, priteli, jsou jako bikinky, rekl, vse je videt - to hlavni je skryto."
Ta veta se mi zapichla do hlavy, a myslel jsem na ni, kdyz jsme loudave zasli do kostela Epiphany, podivat se na jeslicky a tise se rozloucit s rokem 2008.
Cestou domu snehem, mrazem a po svych, jsem myslel na darkove orgie u nas: Na Stedry den jsme byli ctyri: Rostik s Amnou jsou v Australii, ale darku pod stromkem byla kupa; to mne hromsky prekvapilo, protoze jsem v teto rodine vyhlasil darkove embargo a kazdemu pripravil jen jeden a zajiste uzitecny darek.
Nebudu tu stedrost od svych milych vyjmenovavat, ale nic z toho, co jsem dostal, nepotrebuji; to mi jaxi kali vanocni poteseni, ta nepotrebnost, to obdarovavani vecmi, ktere jsou zcela za horizontem mych pozadavku a potreb. Hrozne je pro me drahe, kteri mne chteji obdarovat, ze vsecko uz mam...
Ale oni to citi stejne, soudim, protoze individualni hromadky darku, lezi uhledne srovnane v obyvaku jeste dneska - tak nejak zapomenuty a tedy neuzitecne.
Nazyvame takove darky trpaslici; na pude mame krabici od televizoru, ktera se rok od roku vic a vic plni temi trpasliky, ktere nedokazeme zrovna vyhodit do odpadu.
Vzpominam si, kdyz jsem dostal prvni brusle, na klicku a jeste o stedrovecerni noci jsme s bratrancem bruslili na zamrzle kaluzi za domem; vzpominam ty sve prvni lyze, na kterych jsem po Stedrem veceru slapal po kamenne chodbe v dome svych prarodicu, i kdyz nebyl snih, ale pred zavistivymi pohledy svych vrstevniku z toho cinzovniho baraku. Vzpominam knizky, ktere jsem mel do Silvestra prectene, i dvakrat.
Druhou obdarovavaci udalosti tyden pred Vanocemi, tedy byla vlastne prvni, byla schuze Zednaru, kam mne jeden znamy pozval; jako slusne doporuceni bylo prinest na schuzi darek v cene do dvaceti dolaru - koupil jsem hezky zabalenou lahev kalifornskeho vina. Darky byly umisteny na stul v popredi salu a zednarsky ritual zacal. Jmena ucastniku schuze napsane na kartickach byla vhozena do klobouku. Nevyssi Zednar vytahl prvni jmeno z klobouku; volany si vybral z hromady zabalenych predmetu jeden, tento rozbalil a umistil viditelne pred svou zidli pro oci vsech ostatnich. Dalsi vyvolany mel moznost vzit balicek z hromady, anebo za pet dolaru si vzit darek uz otevreny a vystaveny a jmeno toho, jehoz darek byl za pet dolaru vzat, bylo znova vhozeno do klobouku. Vzruseni v sale rostlo, jak vyvolavani provadeli volbu, mezi darky viditelnymi pred spoluzednari a ty, co nebyly zviditelneny na hromade v popredi. Zde se clenstvo rozstepilo na ty, kteri za pet dolaru brali co videli, a ty co brali z hromady macku vo vrecku. Mezi darky byly knihy, nekolik lahvi, batoh, sada na holeni. (Zednari jsou pouze muzi), beranice na hlavu, nekolik tricek, ale taky zachodove sedatko polstrovane v kuzi. Moje lahev kalifornskeho vina zmenila ruce petkrat a prinesla do zednarske pokladny petadvacet dolaru. Shledal jsem celou udalost zajimavou, prestoze Zednari se rekrutuji z lidi zamoznych, kteri si zajiste mohou koupit kalifornske vino v bedynce po tuctu. Zednari meli z toho velikou legraci, ktera riznuta tradicnimi uniformami byla cosi mezi cirkusem a stredovekou slavnosti. Zachodove sedatko zmenilo ruce devetkrat, neb sedet na mekkem ma rad kazdy. Ja si odnesl domu CD Johny Cash, ktere jsem recykloval jako darek Petrovi.
A do tretice vanocniho obdarovani; moje zena setkala se svymi dvemi pritelkynemi k povanocnimu obzerstvi v dome Mary a k orgiim obdarovavani jedna druhou. Ja tam ovsem nebyl, protoze babinec se sklada z bab, tak jako Zednari z chlapu, ale dozvuky jsem se dozvedel dnes rano. Eva privezla dva pytle darku, ktere prede mnou otvirala a jejichz zbytecnost byla zjevna: napriklad potistene stolni ubrousky, malovana lampa na svicku, sada obludnych vinnych sklenic a tucet dalsich tretek s nulovym uzitkem. Jeden z techto darku jsem nemohl pochopit - je to elektricka lzicka na kavu. Namisto drzatka je minimotorek s baterii, maly spinac, ktery stisknut roztoci cosi jako michadlo. Drzel jsem tu vecicku v ruce, zapinal a vypinal a napinal svou imaginaci, k cemu to muze slouzit.
Eva pochopila ten minimichacek okamzite: kdyz servirovala kavu se slehackovymi vetrniky a umistila tento zazrak vedle Petrova hrnku s kavou. Petr, mlady inzenyr, sednul se svou snoubenkou Helgou ke stolu, vzal do ruky vecicku, a Eva rekla, ze to je na michani kavy. Petr to zapnul, vecicka se roztocila, zavrcela a Petr to vsunul do hrnku s kafem. Nemusim licit co se stalo - rotacni lzicka postrikala nas vsechny, ubrus i stenu. Ja jsem vykriknul, ze jsem opareny, ale to v pokriku u stolu zaniklo.
Shodli jsme se, hned po vymene ubrusu a obleceni, ze toto je prvotridni negativni darek, ktery neni k uzitku, ale ke skode a darek byl vhozen do nadoby na odpadky. Ty ostatni jeste lezi pod stolem v obyvaku s nabidkou brzo-novamanzelce Helze, jestli se ji neco z te nadilky hodi do domacnosti.
Zatim si to neprohlidla a tak myslim, ze tez vsecko ma i kdyz to jako ja nerika. Nastesti jest majitelkou prosperujiciho fotografickeho salonu, a lecktere zbytecnosti uziva jako 'props' pro nemluvnata a nevesty.
Nechci byt nevdecnikem, coz by mohlo z me vanocni rekapitulace vyplynout; dostali jsme od pani Sramkove z Ostravy balicek k Vanocum a ten jsme dali pod stromecek a otevreli v case vanocni nadilky; poslala nam knihu Ludvika Vaculika Drevena mysl, a medle jsme Vaculikovy fejetony zacali cist. Panecku, to je tak nadherne cteni, ze Eva nahlas cte a ja delam vypisky Vaculikovych myslenek.
O tom cteni napisu po Novem Roce, az barak ztichne a odstrojime stromek.
Pravda, ani ta knizka nezmeni muj nazor, ze vanocni konzum se musi zrusit, protoze vim, ze pani Sramkova by mi toho Vaculika poslala i bez Vanoc.
Jo, a kdyz jsme s Mervynem odchazeli z kostela Epiphany, pristoupil k nam knez u vchodu, popral nam stastny novy rok a dal nam obrazek Jezulatka.
Ross Firla - Sudbury

Navrat na hlavni stranu