Sentimental journey
Ac je moje zena, ktera se veru neminula povolanim,
jiz par let v penzi, nemocnice telefonuje bezmala denne, aby prisla
zaskocit nebot zdravotnictvi dneska neni v Kanade jako pred mnoha
lety.
Letos je tady ve Vancouveru zima prebohata na snih, dest a namraza
zneprijemnuji jizdu autem. Protoze jsem prece jenom zkusenejsi
ridic nezli ona a navic neproduktivni penzista, casto ji do prace
vozim nasim nenarocnym a jedinym automobilem Toyota.
Stejne tak tomu bylo i dnes. Podivana veru neobvykla. Po mnoha
dnech vydatneho snezeni, na ktere jsem musel reagovat nekolikerym
odklizenim, zacalo dnes prset, jakoby belzebub chtel skodolibe
narusit belostnou atmosferu vanocniho casu tak na snih stedre,
ktery ted na povrchu zcernal. Tedy, jen naprosto nenasytny ridic
muze si v takove situaci za volantem libovat. K tem ale ja nepatrim.
Nase jednoducha Toyota je ale vybavena i autoradiem. A diky nemu
ta moje nedlouha cesta pro zenu, promenila se v jakousi pripominku
nadhernych casu, ktere mi v mysli zustanou asi navzdy.
Jak malo nekdy staci, aby se jeden ocitl v jinem case, ano, v
minulosti! A jako po neviditelne niti pak nad propasti vsednosti
navracel se k nim. Casum ojedinelym, neopakovatelnym. Casum, kdy
na smutek vlastne ani nezbyl cas. A nebyl k nemu ani dostatecny
duvod! K tem prvnim letum pobytu v Kanade.
Z autoradia zneli saxofonista Frazer McPherson s vybornym kytaristou
Oliverem Ganonem. A tu pojednou navratil jsem se do te destive
soboty, dva tydny pote, co jsem nas druhy domov Winnipeg vymenil
za treti Vancouver a vesel do podlouhle mistnosti Railway clubu
v srdci mesta.
Sotva jsem si objednal pivo, na malem prostoru na konci toho
utleho salku zacali hrat. Ti dva. A v kratke chvili jsem vedel,
ze kdyz nic mi tady nebude blizke, pak tedy jazz jak jej hrali
tito dva muzi. Vysoky, sofistikovany McPherson a podsadity, neustale
se mirne pri hre usmivajici kytarista Oliver Ganon. Ve svem laickem
odhadu jsem se nemylil. Brzy mi bylo zrejme, ze to jsou jazzmani
meho srdce. Mistri main streamu, swingu, melodickych
improvizaci.
A tak tohle poznani bylo navdavkem k nadherne okolni prirode,
horam, oceanu. A zimnimu pocasi sice destivemu, ale nikoli krutemu
jak v Manitobe.
Nejsem odbornikem na jazz jako treba Lubomir Doruzka nebo Josef
Skvorecky. Ale mam tu muziku rad a je mi, priznam se, blizsi nez
hudba klasicka. Hloubku a mnohotvarnost klasiky ocenuji, obdivuji,
ale jazz, ten mi obcas sevre srdce, uvede do nalady podobne alkoholickemu
opojeni. Snad je to onou svobodou, improvizaci, ktera je podstatou
jazzu. (Drogy jsem zatim nezkousel, krome par sluku marihuany
a to bez valneho prijemneho ucinku).
Jel jsem tou destivou noci, lilo a jel jsem velmi pomalu, aby
snad motor nerusil saxofon Frazera McPhersona a kytaru jeho kolegy.
A pral jsem si, aby ta cesta k mistu zamestnani moji zeny jeste
dlouho neskoncila a aby z radia znely dalsi skladby v podani tech
dvou jazzmanu.
A napadlo me, ze jsou to asi oni, kteri krome te nadherne okolni
prirody a oproti Manitobe vlidneho pocasi, potvrzuji mi, ze rozhodnuti
prave sem, k Pacifiku se po letech presunout, bylo spravne.
Je mnoho vynikajicich jazzovych saxofonistu a vsem s pozitkem
nasloucham. Ale co jsem si uvedomil uz tehdy, te prvni odpoledni
nedele v Railway Clubu, je ona osobitost saxofonu pana
McPhersona, a hlavne ... jeho nadherne melodicke improvizace.
A prave tento fenomen je to, co cini jazz jazzem.
Bohuzel, je to uz rada let, kdy tento saxofonista meho srdce zemrel.
Tehdy v Raiway Clubu jeste v prestavkach odpaloval jednu cigaretu
od druhe.
Pak uz zadnou ani nezapaloval.
A ted, po radu let, jeho saxofon muzu slyset jen ze zaznamu...
Vladimir Cicha - Vancouver