Sbohem Milusko Beckerova
(Kulhankova)
Letosni Hod bozi vanocni se mi prave nepovedl. Na Stedry vecer
jsem absolvoval (jeden z mala zbylych nemotorizovanych obyvatel
Kanady) dve pesi cesty na poboznost po neprohazenych chodnicich.
Talo, hromadky ztvrdleho snehu a rybnicky spinave vody se spravedlive
stridaly a ja si dvakrat naplnil sve svatecni polobotky. Na Bozi
hod se ve mne jeste zalibilo zbesilemu virovi a kolem jedenacte
jsem se rozhodoval, jest-li ma cenu se prat o dalsich par tydnu
zivota nebo se proste nechat unaset pokojnymi vodami do pomori
zapomneni. Priznavam se, ze ty pokojne vody se mi zamlouvaly vic
- kdyz vam je petaosmdesat, mate pravo dat si zahrat venkovskou
kapelou 'Dosti jsem pracoval pro tebe, clovece...'
A v tom zadrncel telefon: pritel Jiri Skoda (vyznamny clen torontskeho
Noveho divadla, ktery ten den dovrsil sedesat pet let sveho zivota)
volal poprat vesely Novy rok a pak sklesle dodal "Zemrela
Miluska Beckerova. Za hodinu ma pohreb. Z divadla jsme tu jen
dva, Ivan Razl a ja."
Pak se zacal rozvijet film toho mala, co jsem o Milusce vedel.
Krivka Miluscina zivota se poprve stretla s masivni linii sovetske
mocenske politiky 5. kvetna 1945 (den, kdy se Miluska v Praze
narodila). Tehdy narody Sovetskeho svazu mely duvod byt hrdy na
obeti, ktere prinesly pro porazku nacismu. Bohuzel, jejich vudci
- zrejme na urovni jeskynnich nasilniku - meli jine plany.
V srpnu 1968 se krivka Miluscina zivota se sovetskou linii stretla
po druhe: nezvani hoste udajne pratelskych armad navstivili Ceskoslovensko
(nepochybne jedna z nejstupidnejsich politickych akci kremelskych
vladcu, kteri - jako vetsina samozvancu, byli presvedceni, ze
dejiny musi poslouchat toho, kdo ma dost tanku). Miluska s tisici
dalsich opustila svou vlast. A byli to lide, jakych se zadna zeme
nemuze beztrestne vzdat. Tisice profesionalnich lidi, desitky
hercu, hudebniku, umelcu... 14. brezna 1970 skupina techto lidi
(vcetne Milusky, Ferdy Culika, Bohouse Macy, Adolfa Tomana) pretvorila
torontskou krajanskou scenu v Nove divadlo. (O sest roku
pozdeji bylo ve Vancouveru zalozeno divadlo Za rohem.)
Prvnim predstavenim byla Lucerna. Dvacet pet roku pozdeji o tomto
predstaveni Pavel Kral napsal: "Lucernou (divadlo) rozpoutalo
petadvacetiletou etapu uspechu, porazek, oslav i zatraceni..."
Etapu? Skoro bych to nazval orgii: Leto, Manon Lescaut, Zdravy
nemocny, Deset malych cernousku, Mesic nad rekou, Antigona, Ze
zivota hmyzu, Zebracka opera, Vernisaz, Bila nemoc, Marysa, Revizor,
Vanocni mse, Hratky s certem, Zenitba... K dnesnimu dni Nove
divadlo provedlo na 150 her a dve premiery: Skvoreckeho Host
do domu a Havlovo Pokouseni. Renesance skoro athenska,
za niz ti, kteri stali blizko nebo jen na predstaveni prisli,
maji duvod byt do smrti vdecni.
Ale vratme se k 14. breznu 1970 a k Milusce Beckerove. Myslim,
ze tehdy kolovala verze, ze Miluska mela s utvorenim Noveho divadla
neco spolecneho. A nebylo by divu. A nejen ona. Clenkami divadla
se stala i rada jinych mladych zen, krasnych, v plnem rozpuku
zenstvi. Romanticke impulsy poletovaly salem, oci hraly svou davnou
zradnou hru. Miluska popletla hlavu nejednomu herci. Ani reziser
nebyl imunni. Vim, ze vystoupila v cele rade her. Ja jsem ji nejblize
poznal v Manon Lescaut. Hral jsem jejiho strycka. Okouzloval
mne jeji pevny alt, jeji svadive oci, jeji zemity klid. Pozdeji
jsme ztratili kontakt. Slysel jsem, ze se vdala a se svym manzelem,
Janem Kulhankem, meli dceru Stepanku. A Stepanka - s dalsimi 25
detmi vystoupila ve hre Sul nad zlato v rezii Jitky Ruzickove.
Sbohem, Milusko. A dik!
Josef Cermak