Petr Chudozilov: Stedrej
vecirek
Predvanocni zpevackej vecirek u Jednovokyho krale.
Nejstarsi dceruska ma vobrovskou radost. "Tatinku, to uz
je ten stedrej vecirek?" vyptava se Lucinka svezim detskym
hlaskem. Zamyslene pozoruje rej vopileckejch rypaku v obyvacim
pokoji. Viditelne tvori si vzpominku na celej zivot: tak tohle
jsou ty vanoce! JVS jako Jezisek. Lucinka netusi, ze ucastna je
reje nocnich motylu s popalenejma kridlama vokolo vyhasly lampy.
Mit deti muze bejt v podzemnim politickym zivote sakra nebezpecny.
Bratislavsky disident prostredniho vyznamu roznasel po domech
na panelakovym sidlisti letaky nepratelskyho vobsahu. Material
hanobici realnej socialismus a jeho predstavitele chytre uschoval
do nenapadnyho pytliku, v nemz jeho syn nosi do skoly cvicebni
ubor. Po dobre vykonane praci ztvrdnul v sidlistni nalevne a pri
vodchodu zapomnel tam pytlik i se zbytkem letaku. Pytlik, ozdobnym
pismem barevnou bavlnkou bylo na nem vysito plne jmeno zaka jakoz
i informace, ze chodi do III. B, nejaka pricinliva duse odnesla
na vokrsek Sboru narodni bezpecnosti. Kdyz se znavenej ilegalni
pracovnik dopotacel domu, policajti uz na nej cekali.
Na televizni obrazovce vytvarnik neznameho jmena distancuje se
od benatskeho bienale 1977, jenz bylo venovano disidentskemu umeni
ve vychodni Evrope. Bez jeho vedomi byla tam pry vystavovana take
jeho dila z obdobi, kdy jeste hledal a tapal - nyni slozite ukazal
rukama, jak kdysi davno zabloudil - dila, davno prekryta jeho
nynejsi tvorbou. Zatimco z obrazovky televizoru plouzi se do predvanocniho
vobejvaku uboha lidska matoha, na voknech zmrzlejma ledovejma
kvetama tajemny krehky civilizace davaji nam znameni o svy existenci.
Lucinka u vokna vokouzlene sleduje mistrovsky tahy krutyho mrazu.
Za ranniho priseri procitl jsem v komore se smetakama, lyzema
a ne prilis casto pouzivanejma predmetama domaci potreby. Vedle
jednovokyho krale pochrupuje zde zcela neznamy chlapik, jenz i
ve spanku udrzel na hlave placatou cepici s elegantne svihackym
stitkem. Podobnou nosival Vladimir Ilijic Lenin. V kuchyni roztopil
jsem kachlovej sporacek, Ctu si casopis Kuku, urceny nejmensim
ctenarum. JVS s vocima nabehlejma krvi se rozveselil. "Ty
mas taky vad Kuku?"
JVS v padesatejch letech psaval budovatelsky versiky. "S
kytkou k tanci jde blahoprat zamestnanec zamestnanci." Jeste
dnes z nej vzacne vypadne vers, vopravdickej vers. Zabit basnika
je tezky i tehdy, kdyz von sam na tom spolupracuje. Podle povesti
pred mnoha lety ve vopilecky mrakote mel polozit ruku na desetiletou
ctenarku, jez s jinejma holcickama prisla na pionyrskou besidku
se soudruhem basnikem.
"Kuku je moje voblibena cetba," rikam. JVS vodevira
dva lahvace vobratne jako vopice, jeho vlasy a vousy divoce vlajou
v neviditelnym alkoholickym vetru. V zivote vopilcu je mnoho neviditelnyho.
Pozadal jsem JVS, aby si vokamzite voblik kalhoty. "Pvoc?"
Co to do tebe vjelo, stavvej?" "Protoze hnusne smrdis."
JVS skutecne nesnesitelne pachne a trousi vsude vokolo zbytky
nejakyho vcerejsiho zradla, ktery mu uvizly ve vousech. Mozna,
ze prave tohle je jeho vosobni kouzlo, pizmo, jimz pritahuje zeny
nevodolatelne jako magneticka pohadkova hora zelezny lode.
"Vsichni kamaradi me zvvvadili," rika JVS a dela smutny
voci do vohne v tom kachlovym sporacku, "nemoh by si konecne
bejt takovej kamavad, ktevej nezvadi?"
Na kuchynskym stole vedle rozdrobeny vanocky a prazdnejch flasek
lezi korespondencni listek vod strejcka, puvodniho majitele tohoto
bytu. Strejcek, jiz radu let pacient na psychiatrii, pise zene
Jednovokyho krale: "Vlezla mi do krku ryma. Mam dluh 2,40
a 0,70 korun, coz se rovna 3,10 korun. Poslete mi prosim pekne
nejake ciste kapesniky."
Cele dopoledne probijime se ze Smichova zpatky na druhej breh
Vltavy. Svihak v placate cepici se stitkem dorozumiva se s nami
cesky se silnym ruskym prizvukem. Kvetnatym jazykem bohatyrskejch
bylin vypravi sagu sveho rodu. "My odesli koncem stoleti
devatenactyho z Cech kolonizovat Rusko." Rod zbudoval na
Rusi prosperujici pivovar a diky Leninovi zase o nej prisel. Temer
po sto letech postestilo se jim navratit se do Cech. "Nu
a proto ja presvedcen, ze taky my sebe dnes dostaneme ze Smichova
na Stary Mesto Prazsky, kamaradi. "
Sbirame silu potrebnou pro prekonani Jiraskova mostu. Kolem nasi
vopilecky druziny neustale prochazi obyvatelstvo s propanbutanovejma
vocelovejma bombama, zrejme si je tady nekde nedaleko nechavaji
vymenit za plny. "Zahod tu bombu! Zahod tu bombu!" zavriskal
jsem hystericky na zenskou v kozisku. Zena prasti bombou v sitovy
tasce vo zem a prcha ve zmatku dolu k vode.
V polovine Jiraskova mostu zlomeni unavou usedame kolektivne na
zledovatelej chodnik. Potomek pivovarnickeho rodu prikyvuje chapave.
"Za chvilicku jsem tady zase ja." Prihasil si to v taxiku.
Nechal nas prepravit na druhej breh, vystoupili jsme na hranici,
presne tam, kde konci most a zacina pevna zeme. Za jizdu trvajici
nekolik desitek metru vyplatil taxikarovi kralovsky penize.
Platit za pratele je primo vasen potomka pivovarnickeho rodu.
Casem to i vychcanejm vopilcum zacina bejt jaksi trapny. "To
ti vadi, ty knize jedno?" potrasl pobavene hlavou, "tak
dobre, nu, vodtedka budes platit ty." Strcil mi do kapsy
zmuchlanejch pet kilo. "Nu plat!" Na Starem Meste Prazskem
potkavame rusky vypadajiciho starce bohatyrskeho kalibru. "To
je muj dedecek," oznamil potomek pivovarnickeho rodu s respektem.
Volame na stareho muze neco rusky, ale jeho vnuk rezignovane rika,
ze to nema cenu. "On hluchej. Uplne." Snezi.
Z nove knizky Lahvova posta, kterou prave vydala s ilustracemi Antonina Sladka Galerie Ztichla klika, Betlemske namesti 14, 110 00 Praha 1 - Stare Mesto. Cena knizky je 200 Kc plus postovne.