Petr Chudozilov: O trech
Evropanech
Letosniho zari v jihotyrolskem Bolzanu tesil jsem se ze vseho
nejvice na setkani se spisovatelem Ludvikem Askenazym. Naposledy
videli jsme se pred ctyriceti lety v redakci nekdejsich Literarek,
kdyz navzdy opoustel okupovane Ceskoslovensko. "Vy nebudete
nikdy emigrovat," prozradil mi, kdyz na rozloucenou otocil
se jeste jednou v otevrenych dverich, "ale kdyby prece, stavte
se. Jo?" Nevesele pokynul jsem mu poloprazdnou sklenici mizerneho
vina. Dvere zapadly. Nejen za vzacnym clovekem, nybrz i za historickou
epochou, jez v zacatcich prislibovala nadeji.
"Tady me mate. Ludvicku," rekl jsem velmi tise, kdyz
konecne nalezl jsem jeho hrob na nevelikem zidovskem hrbitove
za periferii mesta pulsujiciho zivotem. Polozil jsem bily oblazek
pochazejici z jiznich Cech mezi ostatni kameny vrsici se na hrane
nahrobni desky. Taky jeden z nabrezi Ryna ve svycarske Basileji
a jeste jeden z Istanbulu, jenz z jara nahodou uvizl mi v kapse.
Kameny darovane zemrelym pratelum jiz na pohled jsou trvalejsi
povahy nezli kvetiny. Na pamatku dovolil jsem si utrhnout snitku
neznameho mi plevele, jimz zarostlo posledni spisovatelovo obydli.
V melancholicke chvili zastaveni casu myslel jsem ted na clovicka,
Ludvikovo literarni dite, jenz vzpiral se kdysi davno pochopit
a akceptovat neodvratnost smrti. Az me teda jednou povezou tim
pohrebnim autem, pravil clovicek zadrhlym, ale podnikavym hlasem,
budu aspon smet sedet vepredu vedle ridice? Z hrobu jako dym z
komina vystoupila tez vzpominka na rostackeho studenta z povidky
Vajicko, jemuz po odezneni holokaustu ze vsech blizkych
lidi na svete zbyl jenom neznamy pan Kohoutek. Student zlobivaval
jej pred valkou vzdy v patek ve tri hodiny odpoledne otazkou anonymne
polozenou do sluchatka telefonu, zda nenaleza se u nej nahodou
slepicka.
Ludvik Askenazy, muj nejmilejsi cesky spisovatel, narodil se 24.
unora 1921 v Ceskem Tesine. Stredni skolu absolvoval v Polsku.
Maturoval na Ukrajine. Jako ucitel pusobil v Kazachstanu. Za valky
prosel kus vychodni Evropy s Ceskoslovenskym armadnim sborem generala
Svobody. Zil v Praze. Rad. Pozdeji v Nemecku. Nakonec si za domov
zvolil Bolzano, v nemz zemrel 18. brezna 1986.
Prani navstivit mumii muze z ledovce poskytlo mi prilezitost aspon
velmi povrchne prozkoumat, zda to v Bolzanu dobre klape mezi Italy
a Rakusany. "Prominte," zeptal jsem se ve Via Della
Mostra neboli tez Mustergasse ctihodneho gentlemana, "kudy
dostanu se k Archeologickemu muzeu?" "Nerozumim, nebot
jsem Ital," odpovedel gentleman neprilis privetive. Kdyz
jsem mu vsak tutez otazku polozil v toporne zkomolenem jazyce,
jenz prilezitostne vydavam za italstinu, usmal se a zavedl nas
az primo na misto. Hotelier ostatne pri ubytovani ujistil nas
nemecky, ac netazan, ze neni zadny Ital.
Mumifikovany Tyrolak, jemuz v lidove nemcine obecne je prezdivano
Oetzi, narodil se tak nekdy pred 5300 lety na hornatem uzemi jiznich
Tyrol, jiz temer pred stoletimi zrejme definitivne prisouzenych
Italii. Jeho zivot tehdy zezadu ukoncil neznamy lucistnik, coz
je dokladano kamennou spickou sipu nalezenou v zadech mumie. Roku
1991 vytanul neuveritelne zachovaly Oetzi na povrch ledovce, roztavujiciho
se v dusledku oteplovani nasi planety.
Oetzi ma stale jeste oci, zuby, teple obleceni a boty vhodne pro
zivot v horach. Vlastnil tez kovovou sekyrku na dlouhe holi, napadne
pripominajici nasi beskydskou valasku. Zprvu zdalo se tak trosicku,
ze spor o narodnostni prislusnost muze z ledovce a tim o vlastnictvi
jeho z vedeckeho hlediska nedocenitelne uzitecne mrtvoly mohl
by vyvrcholit novou valkou mezi Rakouskem a Italii, avsak nakonec
byl Oetzi prece jen pokojne ulozen v ledem vytapecirovane cele
Archeologickeho muzea v Bolzanu. Kdo chce, muze se na nej podivat
za pouhych 8 euro. V podvecer popijeli jsme s mou pani kavu v
podloubi kavarny Asyl. Cisnik mi pripadal jako Turek. Na
rohu duli do tub australskych didzeridu anglicky rozmlouvajici
muzi. Kdyby procitl z tisicileteho sna, citil by se Oetzi spis
jako Ital nebo Rakusan? napadlo me pri placeni.
Tretiho Evropana zastihl jsem pri vykradani elektronickeho parkovaciho
automatu pobliz Cimitero comunale na Claudia Augusta Strasse.
Vychrtly mladik se zapadlyma ocima priodel se oranzovou plastikovou
vestou a zdarile tak predstiral prislusnost k zamestnancum technickych
sluzeb mesta. Slo mu to dobre od ruky, aniz by byl pouzil nasili,
nepochybne ovladal nejaky genialne jednoduchy trik, automat plival
mu do nastavene cepice eura a centy bez viditelneho odporu. Nabidl
jsem mu rovnou svuj poplatek za hodinku parkovani, abych usetril
jej nezbytnosti pachat zlocin a rizika podnikani. "Nejsem
zebrak, nybrz zlodej, a to je veliky rozdil," odmitl hrde.
Pri cigarete dali jsme se do reci, nemcinu lamal stejne nemilosrdne
jako italstinu. Prisel pry z Bosny. Plany do budoucna? "Kriminalita
nevede nikam, kde by se mi trvale libilo," rekl zkusene s
prevahou cloveka, jenz vi, o cem mluvi. V usmevu odhalil neuveritelne
zkazeny chrup. S vizionarsky horecnatym pohledem sveril mi svoji
touhu jednou vlastnit v Bolzanu odborny obchod s elektronikou.
Proc zrovna Bolzano? "Proc ne? Vzdyt je to nadherny mesto,"
povzdechl si a vratil se ke sve tezke praci drobneho zlodejicka
z ruky do ust, ze dne na den.
rijen 2008