Na okraj
Vaclav v Torontu
Generalni konzulat Ceske republiky v Torontu nas v listopadu potesil
dvema darky: uvedenim na trh anglicke verze posledni (zatim) knihy
Josefa Skvoreckeho Obycejne zivoty, skvele prelozene Paulem
Wilsonem, v Munkove mezinarodnim centru na Torontske univerzite;
a o dva tydny pozdeji, 17. listopadu, nejlepsim ceskym filmem
roku 2007, Vaclav, v Innis Town Hall. Myslim, ze s notnou
davkou vynalezavosti a slovni hravosti je mozno Vaclava videt
jako hrdinu, obetniho, tragickeho hrdinu, "citliveho, vnimaveho
dobraka s klukovskou dusi a hlavou plnou milych lumparen",
i kdyz je daleko snazsi videt ho - jak ho vidi jeho sousedi -
jako "mistniho saska, hlupaka a problematickeho nezvladatelneho
kluka". Vaclav zvore, na co sahne. A co nezvore sam, zvorou
za nej okolnosti. Ma nesmirne hodnou maminku (hraje ji Emilia
Vasaryova - a hraje ji tak, ze se mi na dlouho vtiskla do pameti;
na Sanghajskem mezinarodnim festivalu ziskala cenu jako nejlepsi
herecka), a snad jenom tak hodna maminka - a i pro ni to nekdy
bylo moc - se dokaze denne divat na sve dospele dite konzumovat
potravu stylem jeskynniho cloveka, kteremu se zalibilo v lzici
jako jedinem uzitecnem priborovem instrumentu. Daleko mensi pochopeni
pro Vaclavovo znacne vystredni chovani projevoval jeho bratr Frantisek,
ktery mu zavidel lasku maminky a nakonec se oba bratri stretli
o lasku Frantiskovy milenky Lidy - masturbacni scena mezi Lidou
a Vaclavem nepochybne patri k nejoriginalnejsim zaberum. Frantisek
Vaclava strasne zbil a Vaclav na Frantiska vystrelil - jak maminka
pozdeji argumentovala: "Netrefil se, protoze nechtel, jinak
by se trefil, nikdy neminul". Vaclava odsoudili, ale po ctyrech
mesicich a nekolika dnech byl prezidentem omilostnen.
Propagacni material divaky vyzyva, aby si predstavili ceskou vesnici
a v ni zijiciho Dustina Hoffmana a jeho bratra, ne tak empatickeho
jako Tom Cruise. Predstavit si ceskou vesnici nebylo obtizne,
alespon ne vesnici v jeji druzstevni (komunisticke) fazi, ale
s Dustinem Hoffmanem a Tomem Cruisem mi to nejak neslo. Ale o
to se film ani nepokousel. Pro mne to byl predevsim nevsedni pribeh
materske lasky, onoho nejzakladnejsiho z vztahu mezi vsemi zivocichy.
Pribeh, inspirovany skutecnymi udalostmi, z nichz Marek Epstein
a Jiri Vejdelek (ktery film reziroval) vytvorili text, ktery
byl pravem vybran jako nejlepsi scenar na Sanghajskem mezinarodnim
festivalu. Ale cenu za nejlepsi muzsky vykon by si bohate zaslouzil
i predstavitel Vaclava, Ivan Trojan, v jedne z nejobtiznejsich
roli, ktere jsem kdy na platne videl. Jestlize ostatni role (Frantisek
Jana Budare, predseda Jiriho Labuse a Lida Soni Norisove) postradaji
dramaticnost roli Vaclava a maminky, jejich predstavitele vytvorili
zivelne postavy, bez nichz by pribeh vyznel plose.
Nevim, do jake miry plati i o tomto filmu zamysleni torontskeho
filmoveho kritika Ricka Groena nad ceskym charakterem v jeho
posudku o filmu Musime si pomahat (Divided We Fall): "Neznam
uplne totoznou vnimavost, uplne totozny svetovy nazor. Spojuji
to s Cechy - ponevadz mezi Cechy jsem se s tim setkal nejcasteji
- ve skvelem romanu Jaroslava Haska Dobry vojak Svejk,
v Menzlove...filmu Ostre sledovane vlaky, a znovu v Oskarem
odmenenem filmu Jana Sveraka, Kolja.
Co vlastne je tato vnimavost? Jednou slozkou, ktera prechazi z
mirne ironie do otevrene satiry, je komicnost, ale soucasne je
tu i bohata zila laskaveho humanismu, poznamenaneho akutnim uvedomenim
si lidskych slabosti a naslednou averzi k drastickym zaverum.
Vsichni protivnici maji nejakou vadu. Jejich hrdinstvi je v nejlepsim
pripade pasivni, praktikovane v ovzdusi mravniho relativismu a
ve sfere bohate absurdnostmi - neprekvapuje, ze obdobi valek -
horkych nebo studenych - je oblibenym prostredim." Ale nezni
to uplne cize.
***
ORDINARY LIVES - Posledni kniha
Josefa Skvoreckeho?
Nekteri ctenari pravdepodobne cetli cesky original (Obycejne zivoty)
teto knihy, ktera jako by uzavirala Skvoreckeho literarni putovani.
Doufame, ze to neni - jak naznacil - jeho posledni kniha (stejne
jako doufame, ze neni poslednim ditetem manzelu Skvoreckych jejich
detektivka Setkani v Praze, s vrazdou, ktera konci zajimavou
otazkou: kdy je nase akce moralne ospravedlnitelna, i kdyz technicky
vzato zlocinna?). Ale i kdyby byla, neni mnoho autoru - ceskych
i svetovych - jejichz literarni zen snese srovnani s dilem Skvoreckeho,
jak napriklad svedci sbornik z mezinarodni konference v Nachode
Skvorecky 80. Nebo jak svedci hodnoceni v Newsweeku:
"Skvely spisovatel a bujary pozorovatel lidske posetilosti"
ci v Times Literary Supplement: "Josef Skvorecky je
nesporne dulezity spisovatel velkeho komickeho talentu a neklidne,
neunavne a zkoumave mravni zvidavosti."
Obycejne zivoty vysly anglicky pod titulem Ordinary Lives
v nakladatelstvi Key Porter v Torontu v prekladu Paula
Wilsona. A je to preklad mistrny - jak jsme se ostatne od Wilsonovych
prekladu naucili ocekavat. Porovnejme na priklad uvodni odstavec
knihy (Skvorecky ji nazval 'novelou pro stale ctenare'): "Podvecer.
Medovy a krvavy. Nezavisly na historicke situaci naroda a mesta,
hovorici ke mne, staremu devetatricet let" s Wilsonovym prekladem:"Twilight.
Honey and blood. Indifferent to the historical situation of nation
and town, it spoke to me, aged thirty-nine." I kdyz cesky
original neni - z prekladatelova hlediska - tak zapeklity jako
treba Pribeh inzenyra lidskych dusi (Ja budu ryli angry,
kdyz ke mne nekdy nedropnes) - ma svoje vlastni problemy. Program,
pripraveny Generalnim konzulatem Ceske republiky a nakladatelstvim
Key Porter v Munk Centre for International Studies v Torontu,
kterym byla anglicka verze knihy uvedena na trh, byl zahajen i
ukoncen profesorem Samem Soleckim, promluvili na nem Jordan Fenn,
Louise Dennys a Paul Wilson. Rec Josefa Skvoreckeho precetl profesor
Michael Schonberg. Behen vecera byl promitan dokumentarni fim
o Josefu Skvoreckem (a take o Zdene Skvorecke), nazvany "Keeper
of the Flame", ktery pro CBC natocil David Cherniak.
Obycejne zivoty - nebo chcete-li Ordinary Lives
- je pokracovanim (a snad zaverecnou kapitolou) pribehu Danny
Smirickeho, Skvoreckeho alter ega. Danny se se svymi spoluzaky
schazi na dvou tridnich schuzkach - prvni v roce 1963, dvacet
let po maturite, a druha tricet let pozdeji, v roce 1993. O postavach
novely Skvorecky rika: "Na zacatku to byla parta spoluzaku,
potom ji pochybne spolecenske inzenyrstvi rozdelilo, a nakonec
ji - nebo ty z ni, kteri zbyli - ubyvajici zivot opet slil do
spolecne nadoby vseho ziveho." S Dannym se vracime k umirani
jeho maminky ("prisel doktor, vzal maminku za ruku ze slonove
kosti.- the doctor came in, took Mother's ivory hand..";
k Lizetce. ktera prestoupila z katolicismu na metodismus a kterou
Danny "muchlal kazde odpoledne, do noci, az se podivala na
hodinky, stahla si sukni a stroze naridila dost, Danicku! Jdi
domu. Ja jel pulnocni tramvaji v mrazu, na sedadle jsem se svijel
bolesti z nesplneneho ocekavani zlaz... - We fooled around every
afternoon, until nightfall when she would look at the clock, pull
her skirt down, and announce, 'That's it, Danny. It's late. Go
home'. I'd take the midnight streetcar in the bitter cold, writhing
in agony from my glands' unfulfilled expectations." I s Irenou
a Marii a ostatnimi Dannyho laskami se sejdeme. I s velebnym panem
Melounem se setkame. Vratil se z Buchenwaldu "Zhubnul, jenom
oblicej jako mesic v uplnku zustal stejny, ale svraskly, meloun
nad koralkem okolo vychrtleho krku, mesic nad cernou uniformou
jeho stavu a tridniho zarazeni, osoupanou, visici na pohublych
ramenou jako na vesaku. Opiral se o hul, druhou ruku na rameni
mladeho kaplana, ktereho jsem neznal - He had lost weight, but
his face, like a full moon, was the same, though now wrinkled:
a melon above a clerical collar encirling a gaunt neck, a moon
rising out of the black uniform of his estate, hanging threadbare
from his thin shoulders as if from a coat hanger. He was supporting
himself with a cane, his other hand resting on the shoulder of
a young chaplain I did not know." Knezem - Josef Skvorecky
je katolik, ktery zrejme dokazal sladit viru s pozadavky mocneho
intelektu a je o to silnejsim clovekem - novela i konci: knez
v jeho rodnem meste (pise se rok 1993) je Polak - v Cechach je
nedostatek knezi - , ktery v rozhovoru s Dannym (Skvoreckym) smutne
priznava, ze by latinsky msi slouzit neumel. Ten vecer, kdyz ulehne,
se Danny zacne modlit: "Praeceptis salutaribus moniti et
divina institucione formati, audemus dicere... Spasitelnymi prikazy
napomenuti a bozskym navodem pouceni odvazujeme se volati: Otce
nas..."
Novela hyrici bohatstvim citu, zazitku a slov (vynikajici ucebnice
pro zdokonaleni v obou jazycich), krasna, posmutnele usmevna knizka,
skvele napsana a znamenite prelozena.
Josef Cermak