W. Cole Matka a díte - socha z damske obuvi
Kdyz se stadion vrati na
sidliste a galerie do mesta
Ivan Bunin kratce pred tim nez emigroval z Ruska si stezoval,
ze je najednou v zemi tak strasne neutulno. Mel pravdu. Stejny
pocit jsem mel v sedmdesatych letech v Praze. Prestoze zde byla
spousta krasnych staveb, nelakaly mne. Radeji jsem se potloukal
starymi Vrsovicemi, Zizkovem, Karlinem. Tam jakoby zustavalo neco,
co melo dusi.
Nedavno jsem zavital ve Vrsovicich do hospody "U Osvaldu",
kam jsem chodil svemu otci pro pivo. Chtel vzdycky trictvrte,
coz byla jedna velka a jedna mala desitka. Vetsinou to stalo dve
koruny. I rekl jsem majitelce, ze jsem sem chodil tatovi pred
padesati lety pro pivo, ze tam u toho stolu sedaval domovnik Schönherr
a pod schody ze byla trafika. Podivala se na mne, co to melu a
spechala dal za svymi ksefty.
Tezko jsem ji mohl vysvetlit, ze to byla jedna ze dvou hospod
siroko daleko, kam se dalo chodit na pivo nebo dokonce si jedno
dat pred fotbalem nebo snad dokonce i po nem. A pri tom kazdy
zapas to byla udalost, o ktere se u nas na sidlisti dlouho diskutovalo.
Tak dve tri hodiny pred zapasem se v ulici objevili prvni chodci
s destniky, kteri mirili ke stadionu. Behem pul hodiny proud lidi
zesilil, az se zmenil v dav. To uz jsme museli byt na stadionu,
nad jednim ze dvou tunelu nebo, kdyz jsme prisli pozde, museli
jsme az dolu k plotu, abychom neco videli. Pamatuji se, ze kdyz
jsem byl na svem prvnim zapase v roli platiciho divaka (pred tim
jsem tam byl hodnekrat pouze v roli cumila, ktery podlezl plot
nebo prolezl mrizi u vchodu,) videl jsem tam chlapce asi stejne
stareho jako ja ve vozicku. Pozdeji jsem se dovedel, ze se jmenuje
Peta. Peta nechodil, nemluvil, ale miloval fotbal. Casem si vybojoval
misto u pulici cary. Jednou ho chtel rozhodci vykazat do patricne
vzdalenosti, ale setkal se s takovou nevoli divaku jako pri nejhorsim
faulu, a od sveho zameru upustil.
Pul hodiny pred koncem zapasu se objevil prvni nespokojenec, pesimista,
ci neprejicnik, ktery opoustel stadion a miril na tramvaj. Kdyz
byl stav nepriznivy, davy opoustely stadion i pet minut pred koncem,
pak visely na tramvajovych tycich a ve Vrsovicich se objevovala
cisla tramvaji, ktera jsme tam nikdy jindy nespatrili. To se behem
let nejak vytratilo. Stadion zpustnul. Hralo se na Strahove. Zdalo
se, ze je ta slavnostni atmosfera nenavratne pryc.
A presto pred casem to zacalo znovu bublat. Lide si zacali povidat,
ze se bude stavet, nebo ze se uz zacalo stavet, ci ze se nestavi,
ze stavba vazne nebo ze to docela slusne pokracuje. A najednou
to tu bylo. Byl tu novy stadion a lidi se nemohli dockat. A ackoliv
se zde melo zacit oficialne hrat az na podzim, atmosfera a ocekavani
byly tak silne, ze se to risklo a hral se zde jiz posledni jarni
zapas. Malokdy se lide tesili na novou stavbu jako tehdy. A v
predvecer zapasu jsem potkal u vchodu starsiho muze, invalidu
v trikolce, ktereho doprovazela nejaka pani. Pozdravil jsem ho
"Nazdar, Peto!" A pani mne vysvetlila, ze Peta ma strach,
jak se tam zitra dostane, protoze pro nej je to vsechno nove.
Do mesta se vratilo, mozna jen na chvili, to utulne neco, co nenahradi
ani ten nejlepsi televizni prenos ligy mistru.
Spousta staveb hotelu, kongresovych center, obchodnich domu, ale
i treba stavba Kralovskeho ontarijskeho muzea, Torontske opery
ci Air Canada Centre mne nechavala chladnym, prestoze menily tvar
mesta, ale z nejakeho zvlastniho duvodu toto neplatilo o Ontarijske
galerii - Art Gallery of Ontario. Tentokrat jsem opet jezdil
okolo a rikal si, jak to muzou stacit, ze se to nehybe A pak konecne
k tomu doslo a najednou je tu budova, kde clovek muze opet spatrit
impresionisty Alfreda Sisleyho, Clauda Moneta, ale i zcela novy
obraz od Paula Gauguina, ci Rubense a pak, co nasince obzvlaste
potesi, mezi velikany nalezne rodaka z Opocna Frantiska Kupku
(1871-1957). Jeho Studii okolo bodu AGO zakoupila v parizske
aukci diky financnim prostredkum z nadaci Nory Harrisove a Marvina
Gelbera. Neni to vsak jedine misto, ktere nam pripomene neco od
nas? jsou zde mj. i fotografie Josefa Sudka (1896-1976) Portret
a Kvetina v okne a portret od Frantiska Drtikola
(1883-1961).
Pamatuji se, ze kdyz jsem prisel do Kanady, tak jsem vedel,
ze jediny obraz od Oskara Kokoschky (1886-1980) je v Narodni
galerii. Zasel jsem tam a bylo mi receno, ze je v depozitari,
ale na pozadani mne obraz ukazali. Potesitelne je, ze nova AGO
ma mnohem vetsi vystavni prostory a ze zde ukazuji velkou sbirku
Group of Seven, a to jak obrovske obrazy Lawrena Harrise,
tak i mensi oleje, ktere byly doposud pouze v zasuvkach. Jedna
mistnost je venovana kanadskemu maliri Williamu Kurelkovi (1927-1977),
ktery dokazal zachytit atmosferu na preriich. Jeho humor a zaroven
spiritualita ma svoji zvlastni silu.
Ne prilis stastne je spojeni italskych socharu s novodobymi az
kycovymi porcelanovymi figurkami, ci podobny pokus o spojeni starych
mistru s jakousi moderni abstraktni kresbou ci televiznimi obrazovkami.
Chapu poselstvi, ze stari mistri maji co rici i dnes a na druhou
stranu i van Gogh nebyl uznavan ve sve dobe, ale stale si kladu
otazku nad budovou Royal Ontario Musea, kdy se moderni
krychle vlamuje do stare kamenne steny. Ano takovy je zivot, prolinani
noveho a stareho. Jenze musi to byt za kazdou cenu? Musel se tento
predvidatelny trend objevit prave zde?
Naopak velice pekne pusobi moderni sochy, obzvlaste, kdyz je pouzit
ke konstrukci material jako boty ci soucastky kol, jak to muzeme
videt u soucasneho americkeho vytvarnika Willie Cola. Pritom mistnost,
kde jsou sochy Henry Moora (1898-1986) zustala zachovana. Skutecne
pohadkova je severni stena, kde se pripravovala instalace drevenych
soch a kde mame pocit jako bychom byli primo na Dundas Street.
A co se zatim delo na ulici Dundas? Jeste pozde vecer jsem videl
fotografy, kameramany a novinare, jak porizuji snimky nove galerie.
Po case si mesto na novou budovu zvykne a budou zde fotografovat
pouze turisti. Kdosi napsal, ze vsechna mesta jsou stejna, rozlisujeme
je pouze podle nekolika charakteristickych staveb. Budova Art
Gallery of Ontario, podle architekta Franka Gehryho, bude
patrit ke stavbam, ktere urci identitu tohoto mesta. Kdyz nektera
stavba zpusobi, ze se lidi do ni tesi, ze maji pocit utulnosti,
pak je to dobre, i kdyz jde treba jen o stadion. Ale kdyz k tomu
dopomuze galerie, pak je to dvojnasob dobre.
Ales Brezina
J. Sudek: Kvetina v okne meho atelieru
© AGO