Reziser Juraj Lehotsky a Peter Kolesar
Torontsky festival a Slepe
lasky Juraje Lehotskeho
U nas ve Vrsovicich jsme meli velkou ohradu a na ni byly plakaty.
Menily se kazdy tyden v patek a my jsme hledali na nich nejzajimavejsi
film. Nejprve byl nas okruh soustreden na ctyri kina Vzlet,
Mir, Vesna a Prace. Kdyz jsem zacal chodit na prumyslovku,
byla to revoluce jako kdyz pocatkem dvacateho stoleti proniklo
na vesnici kolo. Radius se zvetsil na celou Prahu. Pozdeji v dobe
normalizace se zase zuzil na filmovy klub. Kino bylo necim, kde
clovek unikal do jineho sveta, kde bylo bezpeci, kde sledoval
s napetim kazdy zaber. Jako kluci jsme volili vetsinou prvni radu,
aby byl existencialni prozitek co nejlepsi. Pozdeji jsme chodili
trochu vice dozadu a prvni radu jsme prenechavali tem mladsim.
Ve filmovem klubu dr. Kucera mel vzdy serii prednasek: tu o jugoslavskem
filmu, jindy zas o italskem neorealismu. Abych tak rekl, intelektualne
jsem byl odkojen filmem a i dnes se dvakrat do roka do tohoto
obdobi vracim: na jare behem plzenskeho filmoveho festivalu Finale
a behem Torontskeho mezinarodniho filmoveho festivalu v
zari. V okamziku, kdy festival skonci je ve mne jakysi smutek,
protoze jsem toho mnoho nestacil a mezi prsty mi unikla jedinecna
prilezitost videt neco, co je nenavratne pryc.
I kdyz se nekdy podari objevit neco, co se pozdeji stane filmovym
hitem - a vlastne Satellite byly prvni noviny, ktere prinesly
ceskou recenzi na oskarovy nemecky film Zivot tech druhych,
casteji se stane, ze filmy, o kterych zde pisi zustanou nepovsimnuty.
Je take zajimave sledovat, jak se film a vubec zivot vyviji v
zemich, ktere maji podobnou zkusenost s nedavnou minulosti.
Letos jsme meli na festivalu jeden cesky a jeden slovensky film.
Zajimalo by mne, podle ceho se urcuje zeme puvodu a zda se jedna
o mezinarodni koprodukci. Napriklad vetsi cast finskeho filmu
Sauna vznikla v Praze. Titulky se hemzi ceskymi jmeny,
ale o Ceske republice ani slovo. Na druhou stranu skvely recko-spanelsko-madarsky
film El Greco se odehrava na Krete, v Italii a ve Spanelsku,
ale s Madarskem nemel nic moc spolecneho, krome dvou nebo tri
sponzoru.
Priznam se, ze jsem mel z cesko-nemecko-francouzskeho filmu Bohdana
Slamy Venkovsky ucitel trochu obavy. Pribeh homosexualniho
ucitele muze byt schematicky a lehce sklouznout do oblasti kyce.
Nevim, jestli se reziserovi vsem temto uskalim podarilo vyhnout.
Pavel Liska jako ucitel nepatri k tem, kteri by se do teto role
nutili. Hraje prirozene, je vlidny, prochazi vnitrnim zapasem,
ma uspech u deti. Az prilis mnoho kladu. Odchazi na venkov a tady
bych mel prvni otazku. Je venkov skutecne tolerantnejsi nez mesto.
Podobna otazka mne vytanula na mysli, kdyz jsem videl zfilmovany
Kunderuv roman Nesnesitelna lehkost byti. Tam take hrdina
odchazi na venkov a presto skutecnost byla naprosto jina. Jestlize
se nekdo z disidentu jen pokusil zit na venkove jako napriklad
Carli Soukup, byl odsud behem par hodin doslova vypraskan. Chapu,
ze doba se zmenila, ale stal se skutecne cesky venkov tak tolerantnejsi?
Pochopeni a tolerance je pak i v profesorskem sboru, vcetne pana
reditele. Nejproblematictejsi postavou v celem filmu tedy zustava
uciteluv byvaly pritel - bisexual, ktery v pripade potreby nepohrdne
ani hezkou divkou. Paradoxne diky teto postave se film nestava
jednoduchym a cernobilym.
Venkovsky ucitel je kritikou hodnocen lepe nez bych ocekaval,
nektere sceny mne pripadaly zdlouhave, ale na druhou stranu nelze
odepsat dobre herecke vykony a kameru, ktera ma smysl pro detail.
Byl bych radsi, kdyby se na torontskem festivalu ze soucasnych
filmu hrali Karamazovi nebo Kulicky.
Podstatne skromnejsi slovenska kinematografie prijela do Toronta
s novym filmem Juraje Lehotskeho Slepe lasky. Film vypovida
o lasce slepych lidi. O tom, jak se dokazi pohybovat v kazdodennim
zivote, o snech, kterymi prochazeji. Festivaly jsou prave jedinecne
tim, ze se na nich muzeme setkat i s herci a rezisery. Do Toronta
prijel i Juraj Lehotsky a jelikoz jsme meli stesti a zbylo trochu
casu, mohli jsme nad sklenici piva pohovorit.
Peter Kolesar
ABE: Jake jsou prvni dojmy z Toronta?
JL: Je to moderni mesto, nemam pocit, ze ma velkou historii.
Byl to zvlastni dojem, protoze jsem se nemel ceho zachytit. Po
chvili jsem si zacal vsimat lidi a z toho jsem mel takovy dobry
pocit. Lidi jsou zde velmi prijemni a nemam pocit, ze se pri tom
pretvaruji.
ABE: Mel jste moznost neco videt z festivalove produkce nebo
jste prijel jen kvuli filmu Slepe lasky?
JL: Festival je spis pro mne prostredkem, jak poznat
atmosferu mesta a lidi. Radeji se divam na svet kolem sebe nez
chodim do kina, ale chtel bych videt nekolik filmu jako treba
Tulpan. Muze mi to inspirovat nebo povzbudit, protoze pracuji
podobnym zpusobem.
ABE: Kde vsude bezely Slepe lasky?
JL: Prvni festival, na kterem se objevil, byl ten nejvetsi,
v Cannes, coz je neobvykle. Byl to maly zazrak, ze to tam vzali.
Od te doby putuje po vsech moznych festivalech. V Chorvatsku dostal
oceneni novinaru, byl take v Sarajeve, bude v Londyne, v Abu Dabi
v Spojenych arabskych emiratech, bude i ve Spanelsku. Zkratka
pocestuje.
ABE: Jak dlouho jste tento film delal?
JL: Byl to delsi proces. Pred peti, sesti lety jsem zacal
hledat tema. Urcite postavy v tom filmu casove ohranicuji film.
Zacal jsem natacet s nevidomou pani, ktera se mela stat matkou.
Po case jsem k ni nasel dalsi postavy, z nichz nektere si vyzadovaly
delsi cas, jine se udelaly v kratsim casovem useku. Jedna se o
ctyri pribehy lasky. Napinave bylo, jak dopadnou. Byl to specialni
projekt na pet, sest roku.
ABE: Film je zajimavy i tim, ze se jedna o slepce z ruznych
socialnich skupin. Od aristokratickeho pana Kolesara po romsko-slovenskou
dvojici, ktera zije skutecne skromne
JL: Puvodne jsem chtel obsahnout cely zivot. Od detstvi pres
dospivani, okamziky lasky, ocekavani potomka az po stari. Chtel
jsem tam dostat jednotlive stupinky. Zaroven mam rad ruzne atmosfery,
ruzne lidi, s ruznym humorem, s rozlicnym tajemstvim a se specifickym
pribehem.
ABE: Jak se konecny pribeh shoduje s puvodni predstavou?
JL: Jako kdyby v tomto filmu fungovala veticka: Vsechno
je jinak. Ze zacatku jsem chtel natocit film, ktery by byl
ciste hrany. Tato myslenka vznikla, kdyz jsem natacel reklamu
pro jednu charitativni organizaci. Mel to byt film o mlade slepe
divce, ktera zije nekde na periferii s matkou, ktera se o ni moc
nestara. Cestuje do mesta a chce nekoho potkat, jenze pro slepou
divku je to velice tezke. Tematem mela byt laska a jak ji najit.
Spise mne slo o neco vseobecneho. Uvedomil jsem si, ze se to neda
psat nekde v pracovne, ale ze je potreba takovou zenu najit. Hledal
jsem ji, ale nenachazel jsem takovy typ zeny. Nachazel jsem vsak
zcela jine lidi, kteri byli stejne zajimavi. Zacal jsem si uvedomovat,
ze to udelam o ruznych podobach lasky. Nakonec jsem nasel tu svoji
vysnivanou postavu v te nevidome Zuzce. Ta puvodni predstava se
tam dostala, ale uplne jinak a v jine forme.
ABE: Do jake miry se lisi puvodni predstava o nevidomych lidech
se skutecnosti, kdyz se s nimi pracuje? Jak treba reagovali na
kameru?
JL: Byl jsem velice mile prekvapeny tim, ze spoluprace s nimi
fungovala prirozene. Ti lide zustali sami sebou, nestylizovali
se do poloh jako my vidouci. Mozna proto, ze tu kameru nevidi
a neuvedomuji si efekt nataceni a toho, jak budou vypadat. Snazil
jsem se je pri delani filmu nerusit. Chtel jsem byt tichym reziserem,
ktery pozoruje zpovzdali a zaznamenat ty krasne, jedinecne okamziky.
Pouze jim predhodit situace, ktere by meli zahrat.
ABE: Svym zpusobem se jedna o unikatni film, nepamatuji se,
ze by nekde jinde hrali slepi herci
JL: Neuvazoval jsem nad tim. Slo mi o to pouzit unikatniho,
jedinecneho cloveka, treba i upravit scenar, ale nepretvaret
cloveka, protoze oni prinaseji neco originalniho a bylo velice
dulezity s nimi hovorit naprosto prirozene. Pri louceni jim reknete
"dovidenia" nikoliv "dopocutia". A oni to
ocenuji, ze s nimi nejednate jako s postizenymi. Behem nataceni
jsem se s nimi tak skamaradil, ze jsem prestal vnimat, ze jsou
nevidomi Mel jsem pocit, protoze se jednalo o lidi, kteri nevidi
od narozeni, ze se dokazi vice soustredit na vnitrni pravdu.
ABE: Mohl byste rici neco o jednotlivych postavach?
JL: Kazda postava prinasi jiny pribeh. V pripade Petera Kolesara
jsem se s nim poprve setkal, kdyz jsem byl na zkousce ve skole
pro nevidome, kde ucil deti v peveckem sboru a ucil je hrat na
klavir. Pocitil jsem, ze tento clovek ze sebe vyzaruje neskutecny
optimismus a energii, kterou mam na lidech rad. A zaroven jsem
vedel, ze se s timto clovekem, pokud se shodneme, daji tocit krasne
veci. Svym zpusobem uletene. Stale si rikam, ze ten clovek je
vecnym ditetem. Druhy pribeh je pribehem nevidome matky Eleny,
jeji pocity, kdyz ocekava dite. Pro mne to bylo straslive zajimave
poznavat tyto pocity. Je to proces, kdy s ni ocekavame dite, nevime,
jestli se dite narodi vidici ci nevidici. To je pro ni velice
dulezitou otazkou. V ramci tajemstvi je to siroka oblast. Dalsi
pribeh je o nevidomem Mirovi a Monice. Miro jako Rom zazil jiz
jeden pribeh s nevidomou slovenskou zenou, ktera ho musela odmitnout
na natlak rodiny, protoze byl cikan. Ve filmu mame moznost videt
neco podobneho. Je to pribeh bojovnika za lasku. Je to pribeh
Romea a Julie. Nakonec si zenu i dite vybojoval. Trochu pripomina
Ray Charlese. To, ze cekaji dite a ze se jim dokonce dite narodi,
to jsme na zacatku vubec nepredpokladali.
ABE: Jak se urovnal vztah mezi Monikou a rodici?
JL: Pokud vim, neurovnal, coz mi prekvapuje. To ale ve filmu
neni. Jeji rodice se s tim nesmirili.
ABE: A posledni Zuzka?
JL: Ona byla vlastne krasna v tom, ze nekoho hledala a opet
zde bylo tajemstvi. Vlastne ona se nejvice priblizila myslence,
ktera byla na zacatku.
ABE: Dostali jsme se tedy po tomto okruhu k zacatku, co ted
pripravujete? Bude to neco podobneho?
JL: Pro mne je dulezite behem tohoto filmarskeho procesu poznavat
jine hodnoty. Nedokazal bych psat scenar tak, ze bych nemel kontakt
s zivym clovekem. Nataceni bez lidi by byla nezajimava nevzrusujici
vec. Bylo by to velice fadni. Pro mne je podstatne nachazet pribehy
skutecnych lidi. Nechci dopredu rikat, o cem to konkretne bude,
protoze to davam teprve dohromady. Nachazet prirozene herce a
pri tom realizovat svoji touhu a vypovedet tento pribeh filmarskym
zpusobem.
Zatim vsak nevime, jestli se filmy Venkovsky ucitel nebo
Slepe lasky dostanou do kanadskych kin, ale zcela urcite
se zde bude promitat festivalovy film El Greco natoceny
reckym reziserem Iannisem Smaragdisem. Predlohou pro film byla
novela Dimitrise Siatopolouse Greco - Bozi malir. Vypravi
o vztahu malire a velkeho inkvizitora Nino de Guevary. V hlavni
roli hraje anglicky herec Nick Ashdon. O maliri, ktery dela portrety
v dvacatem stoleti je citlivy film Caroline Link Pred rokem
v zime, jenz se odehrava v Mnichove. Jerzy Skolimowski se
vratil po sedmnacti letech, kdy se venoval malirstvi, k filmu.
Nejen k filmu, ale i do Polska, kde natocil Ctyri noci s Annou.
Pribeh cloveka, ktery miluje zenu, jejihoz znasilneni byl svedkem,
ale byl odsouzen, protoze nedokazal poprit, ze to nebyl on. Tentokrat
se ctyrikrat vplizi do jejiho domu, hleda odvahu, jak ji vyznat
lasku, miluje ji, ale nakonec se historie opakuje a znovu je odsouzen
za stejny trestny cin. Pro nas je zajimave, ze Skolimowski vyrustal
v Podebradech, kde chodil do skoly s Havlem a Formanem.
Pribehy emigrantu, ci lepe receno emigrantek z Ruska, Ukrajiny
nebo Rumunska dominuji v holandskem filmu Katina sestra,
v rakouskem Revans a nemeckem Druha zena. Celkove
vsak vzato, s vyjimkou Slepych lasek, madarskeho filmu
Delta a Skolimowskeho Ctyr noci s Annou,
zadny z nich neprekrocil prumer.
Ales Brezina
***
