Vystavy k srpnu 68
S vystavami k udalostem ze srpna roku 68 se roztrhl pytel. Inu
ctyricet let je take pekne kulate jubileum. Pristupujeme k nemu
z pocitem hrdosti nebo hanby? Je to pripomenuti si velkych chvil
ceskeho a slovenskeho naroda nebo osudoveho selhani?
Pred Narodnim muzeem na Vaclavskem namesti stoji neforemna zelezna
obluda s bilymi pruhy na krunyri. Temne vrci a hlaven hrozive
miri na jeden z kamennych symbolu svobodneho stredoevropskeho
naroda. Zdi monumentalniho schodiste jsou oblozeny bezpoctem plakatu
kricicich svuj odpor proti okupaci a okupantum a hlasajicich loyalitu
k vedoucim predstavitelum statu a strany. Nesou vsechny znaky
vzedmute lidove tvorivosti jak ve forme, tak i v obsahu. Stroha
heslovita sdeleni, humorne rymovacky, karikatury, mezinarodne
srozumitelne piktogramy i jasne deklarovane vyzvy v azbuce.
Zijeme vsak v dobe hlubokeho miru (ostatne tak jako v roce 1968),
neni slyset zadna strelba, fasada muzea uz davno nevykazuje stopy
po kulkach, a ono temne vrceni panceroveho obrnence zajistuje
dobre ukryty reproduktor. Vse je o ctyricet let starsi. I rustina,
ktera co chvili zazni, vychazi pouze a jen z nejakeho toho hloucku
turistu proudicich nepretrzite sem a tam.
Lide pozuji pred objektivy fotoaparatu u pametnich desek obeti,
zaostruji obri portrety Svobody, Dubceka, Cernika a Smrkovskeho,
jakoz i ideologickou rovnici hakoveho krize s peticipou hvezdou.
To vse na pozadi pruceli muzea, anebo naopak sochy svateho Vaclava.
Inu turisticka atrakce.
Ve vestibulu budovy muzea uz soucasnost nerusi. Navstevnik je
vtazen do atmosfery tehdejsi doby zvukem i obrazem. Vidi nepretrzite
kolony zeleznych maringotek valicich se do vnitrozemi, slysi skripot
ocelovych pasu a dramaticke projevy politiku a rozhlasovych hlasatelu.
Je to pusobive. Clovek stezi potlacuje dojeti. Udiv a zajem lze
pozorovat i u mladych navstevniku. Rozpoznavaji duverne znama
mista v prapodivne, zvlastni dobe, ktere stezi mohou rozumet.
Na jedne strane usmevave politicke hvezdy, ktere lide nosi na
rukou, o kousek dal titiz uz bezradni a bezmocni, a jeste dal
titiz poslusne serazeni do nastoupene fronty normalizace.
Kdo se v tom ma vyznat? Podivna smes nadseni, odhodlani, a take
zoufalstvi a politicke naivity. A pak je tu ta neuchopitelna Palachova
pochoden, pohreb studenta, ktery trhnul oponou casu, a pak i tanky
bez bilych pruhu vlastni armady proti vlastnim lidem. A to prosim
na stale stejnem Vaclavskem namesti. A vzdy tu defiluji podobni
lide se zakrvacenymi vlajkami, vzdy jsou mrtvi a raneni. A aby
to nebylo tak jednoduche, tak se porad mluvi o jakemsi socialismu,
o zachovani klidu a rozvahy, a o mimoradnych pracovnich smenach,
ktere maji zachranit republiku. Pripomina to poskozenou gramofonovou
desku, na ktere jen obcas preskoci jehla, ale jinak je to dokola
jedna a ta sama pisnicka. Kdo se v tom ma vyznat?
Uprostred Vaclavaku, kousek pod sochou, nabizi bludiste z vystavnich
panelu dokumentaci srpnovych protiokupacnich plakatu tak, jak
je zachytil na fotografiich rakousky reporter Franz Göss.
Vystava by mohla nest klidne nazev: My perem, vy delem. Aneb
holubici narod proti jestrabum.
Nechce se mi verit, ze by se nasel pacifista, ktery by se
zde u techto vytvarnych projevu nezastydel nad bezbrannosti a
bezmocnosti potupeneho naroda. Vzdyt tady se chce primo zvolat:
"Jen vice americkych radaru!" a "Nezapominejme
na obranu sve svobody!"- aby se uz nikdy proti tankum nemuseli
stavet civilisti s papirovymi plakaty.
Z dalsich vystav k osudovemu vyroci stoji za pripomenuti expozice
Senatu ve Valdstejnske zahrade. I ta vyzdvihuje nejvetsi ceskoslovenske
zbrane te doby - plakaty. Doplnuje ji jeden okupacni obrneny transporter
a serie tabuli na tema osmicky v ceskych dejinach.
Zajimavou komorni vystavu usporadala Jazzova sekce na Male
strane. Sestava z ukazek tehdejsiho tisku v autenticke zvukove
kulise.
A kdyz uz jsme u prazskych politicky zamerenych vystav, jedna
z nich, v Emauzskem klastere, se zcela jiste vymyka. Jiz pouhy
jeji nazev rekne takrka vse: "Cecensko konecne reseni".
Ma za sebou instalaci na pude Evropskeho parlamentu v Bruselu,
kde vsak byla predcasne ukoncena. Jejim autorem je Polak Adam
Bukowski. Na velkoplosnych fotografiich zachycuje hruzy kavkazskych
valek a utrpeni s nimi spojene. Takove svedectvi je vzdy otresne.
Ale clovek nemusi byt zrovna politicky analytik, aby mu jiste
souvislosti nevytanuli na mysl: CSSR 1968 Afganistan 80.
leta Cecna 90. leta - Gruzie 2008. No reknete, bez naroku
na uhlazenou akribii, nemaji tyto udalosti nejakeho spolecneho
jmenovatele?
Prelom srpna a zari
Miroslav Petr
Dite v Cecensku