Na okraj
Pokorny sluzebnik bozi Rev. Ladislav
Kozak 60
Je jednim z nejvernejsich zastancu cesko-slovenskeho pratelstvi;
jako malokdo zna navaznost kultur, nejintimneji spojitost zidovstvi
a krestanstvi. Ovlada radu jazyku, mezi nimi rectinu a hebrejstinu.
S vyjimkou letni dovolene, jeho den ma 24 hodin sluzby. Hraje
na fujaru a do nedavna hral kopanou. Jeho nos mu dodava informace
o pritomnosti hub v lokalite, v niz se naleza. Neni divu, ze kdyz
letos (narodil se 16. srpna 1948) slavil sedesatiny, prislo je
oslavit pres 150 pratel, vetsi polovina 16. srpna a mensi 17.
srpna (najednou se do salu nevesli).
Nemel to vzdycky lehke tento oddany pastor Slovenskej ev. a v.
cirkve sv Pavla v Torontu. Narodil se v roce unoroveho puce, byly
mu tri roky, kdyz ztratil otce. S nasledky puce se potykal znacnou
cast sveho dospeleho veku. Tak na priklad na Slovensku evanjelicku
fakultu byl prijat az pri tretim pokusu (na studium teologie ho
pripravoval, a dusevnim zivotem vedl, farar Matej Tosler). po
jednom roce musil studium prerusit a nastoupit vojenskou sluzbu.
Slouzil rok a byl propusten do civilu. Vratil se na studia a zustal
na fakulte i po jejich dokonceni jako asistent a soucasne jako
duchovni spravce-kaplan v Bratislave. Pak se proti nemu spiklo
tehdejsi vedeni cirkevniho zivota v Bratislave a spolecnym rozhodnutim
Generalneho biskupskeho uradu v Bratislave a Ministerstva kultury-Sekretariatu
pre veci cirkevne mu bylo - jako politicky nevyhovujicimu
- zabraneno v dalsi cirkevni praci. To bylo v roce 1987. Pristi
tri roky farar Kozak pracoval v nemocnicni knihovne.
Ke zmene doslo teprve padem rezimu a prichodem biskupa dr. Rudolfa
Kostiala. Po 17. listopadu Laco (jak mu pratele rikaji) zacal
pracovat v cirkevnim zpravodajstvi a v roce 1990 ho predsedajici
biskup poveril zalozenim a vedenim redakce Duchovneho zivota
(ev. casti) v Slovenskej televizi. Z teto prace byl povolan
do torontskeho sboru. Do Toronta priletel - se svoji pani Katarinou
a synem Ladislavem - 14. listopadu 1991. Nasledujici unor slozil
pred komisi Misourske synody kolokvialni zkousky a stal se radnym
fararem Lutheran Church - Misouri Synod. Letos v listopadu
dovrsi 16 roku sluzby Bohu a cloveku v Torontu.
Cte se to skoro jako jizdni rad: vlak se zastavi v jedne staci,
pak druhe... az se nekde delsi chvili zastavi. Znam trochu zivot
Rev. Kozaka a jeho rodiny. Vim, ze prechod z jedne zastavky do
druhe casto zasahl celou rodinu a predevsim ovsem Lacu Kozaka
samotneho. Jestlize na Slovensku se potykal predevsim s partijnimi
funkcionari, jeho prichod do Toronta byl predznamenan okolnostmi,
ktere vyzadovaly radikalni reseni predstaviteli cirkve a pevnou
ruku noveho farare. Ale to jsou v podstate vnejsi okolnosti;co
zanecha nejhlubsi stopy, je fararovo putovani s kazdym cirkevnikem
jeho zivotem, s jeho nemocemi, s jeho duchovnimi problemy a ten
nejtezsi - a snad nejvznesenejsi - bdit nad kazdou dusi, jak se
blizi k udoli smrti.
Ladislav Kozak miluje svoji rodinu, prirodu, hudbu a laskava srdce.
A nade vse ovsem Jezise. Dostalo se mu velke milosti v jeho zene
Katarine.
***
Po ctyriceti letech
Generalni konzul Ceske republiky v Torontu, Richard Krpac, je
muz brilantnich napadu, ktere i velmi uspesne uskutecnuje. Bylo
tomu tak lonskeho roku s programem Glamorozni Prahy s modni prehlidkou,
na kterou jeste dnes se spokojenym usmevem (docela ctnostne) vzpominam.
Tema letosni Krpacovy akce bylo mene radostne: invaze Ceskoslovenska
armadami Varsavske smlouvy v srpnu 1968. Richard Krpac si k 40.
vyroci teto ne prave pratelske navstevy do sve oficialni rezidence,
vedle zastupcu krajanskych a kanadskych medii, pozval pet pametniku
(a aktivnich ucastniku) onech srpnovych dni: (v abecednim poradku)
kanadskeho diplomata Petera Blackwella, ktery v 80. letech prevazel
exilovou literaturu do Ceskoslovenska (a prozradil na sebe, ze
v mladi byval trockista - jediny trockista, s kterym jsem se kdy
setkal); Josefa Cermaka (obycejne jsem popisovan jako pravnik
a publicista), televizni osobnost (vzdycky se mi zdal idealnim
zahranicnim korespondentem), Joe Schlesingera, jedno z 669 stastnych
deti, ktere se devetadvacetiletemu anglickemu bankovnimu uredniku
Nicholasi Wintonovi podarilo v roce 1939 vyvest z Prahy, jiz okupovane
nacisty; vehlasneho autora a - spolu s zenou Zdenou Salivarovou
- zakladatele exiloveho nakladatelstvi 68 Publishers, Josefa Skvoreckeho;
a kanadskeho publicistu, clena hudebni skupiny Plastic People
of the Universe a Havlova prekladatele, Paula Wilsona, ktery v
CR prozil Prazske jaro i sovetskou okupaci.
Setkani bylo uvedeno kratkou vysvetlivkou generalniho konzula
a dokumentarnim filmem Jana Nemce, Oratorium pro Prahu,
po nemz nasledoval rozhovor peti pametniku, zachyceny na zvukovem
pasmu (k poslechnuti ve dvou verzich 8 MB a 12 MB) novinarem a
vydavatelem Satellitu, Alesem Brezinou, zatim co jiny novinar,
Jan Rotbauer, schuzku zachytil kamerou. Zlatym hrebem recepce,
jiz byla schuzka zakoncena, bylo roznene sele a pravy Plzensky
Prazdroj, cepovany z prvniho originalniho sudu, ktery po dlouhe
dobe primo z Plzne zavital do Toronta a pysne nabizeny generalnim
konzulem, ktery - myslim - rozsireni pozivani Prazdroje po cele
Kanade nejsirsimi vrstvami povazuje za nejdulezitejsi ukol sveho
pobytu v Kanade.
A jak jsem se dival na starnouci tvare muzu, kteri poznamenali
svuj cas, toulal jem se v pameti onemi mesici pred ctyriceti roky,
kdy se na chvili zdalo, ze se stane zazrak. Vzpominal jsem na
cestu do Prahy, kam jsem byl prateli poslan neco jako agent pozorovatel;
videl jsem se na Bradle (Bratislava byla plna sovetskych vojenskych
vozidel), na lankem hrbituvku a u Benesova hrobu v Sezimove Usti
- na vsechny jsem polozil vence se stuhami Ceskoslovenskeho sdruzeni
v Kanade a Sokola; slysel jsem hlas pani Benesove, nadsene hovorici
o mladem politiku Cestmiru Cisarovi; vyvstal mi v pameti Ludvik
Vaculik, autor Dvou tisic slov, ktery mi rekl, ze se prave
vratil z Cierne nad Tisou, kde probihala jednani mezi Breznevem
a Dubcekem a ze to visi na vlasku a ze Dubcek (castecne proto,
ze byl vychovan v Sovetskem svazu) presvedcil sve soudruhy, ze
Soveti nezasahnou... O tyden pozdeji, v rannich hodinach 21.srpna
cesta s Jirim Cornem a dalsimi do Ottawy a cestou koncipovani
memoranda kanadske vlade s zadosti o odsouzeni obsazeni Ceskoslovenska
a pomoc uprchlikum (behem nekolika mesicu Kanada jich prijala
pres deset tisic); masivni demonstrace v Toronte 26. srpna (kolega
slysel prenos z demonstrace na BBC v Londyne).
To vsecko se stalo pred ctyriceti lety, kdy jsme skoro verili
v zazrak ...
***
Cas smutnit a cas...
Ale tim navrat Prazdroje na kanadskou scenu neskoncil. 21.8.2008
Krpacova kampan o znovuuvedeni Prazdroje v Kanade pokracovala.
Vecer onoho dne probehlo v Torontske restauraci Boiler's House
symbolicke otevreni sudu Pilsner Urquel a tak Plzensky
Prazdroj - tentokrat komercne - opet vstoupil na uzemi Kanady,
ktere opustil pred sedmi lety. Novy management kanadskeho zastoupeni
veri, ze behem jednoho roku budou Prazdroj cepovat jen v ramci
Toronta vice nez tri desitky restauraci.
Aktu otevreni sudu se zucastnilo ctyricet hostu. Program uvedl
Generalni Konzul Krpac, ktery pozadal pritomne, "aby se ve
svych vzpominkach prenesli o ctyricet let zpet, do roku 1968,
kdy jedna smutna historicka udalost stihala druhou - atentaty
na Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho, studentske boure
ve Francii, eskalace konfliktu ve Vietnamu, ale predevsim (z naseho
hlediska) tragicky konec Prazskeho jara pod pasy tanku armad zemi
Varsavske smlouvy prave 21.8."
Z jednoho uhlu vzpominani na jednu z tragickych epizod nasich
dejin a sireni trhu ceskeho piva (i piva tak zaslouzileho jako
Plzensky Prazdroj) se jevi jako akce skoro brutalne nesourode.
Z jineho uhlu jsou proste svedectvim, ze zivot jde dal, ze milostivy
cas stira i nejbolestnejsi slzy, ze narodni (i osobni) tragedie
skonci jako zezloutle stranky v historicke knize (ci osobnim deniku),
ze nutnost zit a tvorit (a prodavat) diktuje vymanit se ze smutku
historickych zaznamu a hodit dnesku rukavici.
Generalni Konzul Richard Krpac zna historii sveho rodu jako skoro
kdokoliv, s kym jsem se setkal. Ale take vi, ze je cas smutnit
nad minulosti a ze je cas chytit osud kolem pasu a psat viteznou
kapitolu o dnesku.
***
Za Dr. Zdenkem Pruchou
Jednim z osklivejsich priznaku starnuti jsou jmena nasich pratel
- nebo proste vrstevniku - s nimiz se setkavame v umrtnich oznamenich
v dennim tisku. Nekdy nasi pozornost pripouta pouze ceskost jejich
jmena a chvili trva nez-li se nam je podari nekam zaradit. Nekdy
- jako tomu bylo v pripade dr. Pruchy - nas na odchod jednoho
z nas upozorni pritel. Chvili mi trvalo nez jsem zaradil Dr. Zdenka
Pruchu. Pak jsem si vzpomnel, ze brzy po puci priletelo do Kanady
kolem stovky lekaru, kterym mimoradne pomahal vzacny vedec i clovek,
profesor Otakar Sirek a ze Dr. Prucha mohl byt jednim z nich.
A byl.
Narodil se 10. rijna 1922 a zemrel 17. srpna 2008 ve veku 85 let.
Jeho rodina se s nim rozloucila obdivnym nekrologem v torontskych
denicich, mimo jine v Toronto Star 20. srpna. Jeho odchod byl
bolestny a jestlize mu neco snad ulehcilo odchod, byla to pritomnost
jeho pani Annie a oblibeneho psa Lily, ktere s nim ztravily posledni
dny jeho zivota.
Dr. Prucha se venoval praktickemu lekarstvi a chirurgii v Scarborough
General Hospital. Miloval - jak nekrolog uvadi - "lidi, cestovani,
sport, hudbu, umeni, psy a ceskou kuchyni", coz mu dovolilo
zit zivot plne. Za svuj hlavni ukol povazoval postarat se co nejlepe
o svoji rodinu. Vedle sve zeny Annie Dr. Prucha zanechava ctyri
det a sedm vnoucat. Vsem vyslovujeme uprimnou soustrast.
Josef Cermak
***