Ze setkání 14. srpna 2008 (zleva): Joe Schlesinger, Peter Bakewell, Josef Skvorecky, Josef Cermák a Paul Wilson. Foto: Jan Rotbauer
Srpen, Solzenicyn, Gruzie a
Peking
To leto jsme byli opili svobodou. Poprve jsme ji dychali, hledali,
hovorili jsme o ni. Stali jsme nekonecne fronty na viza. Spekulovali
jak nejdal se dostat. Nic nebylo nemozne.
A pak to prislo prijel jsem s nakladakem ve Folmave na hranici
a celnik se pta, kam ze jdu. Tak jsem mu rekl hrde: "Do Anglie!"
"Jak tam jdete?" "Pesky!" Tak do tech papiru
vyplnil: Do Anglie - pesky. "A myslite si, ze tam dojdete?"
"Ja si kdyz tak neco stopnu!" "Tak stastnou cestu!"
popral mi.
A uz jsem to krizoval napric Evropou. Pekne do Mnichova, pak do
Hamburku. Do Amsterodamu, Londyna, Edinburghu. Obcas jsem si vydelal
penize trhanim jahod. Jindy kopanim prikopu. Bylo to zbesile.
Jako kdybychom meli v podvedomi, ze se musi za jedno leto stacit
vse co nam zivot doposud odpiral a co nam v budoucnu bude odpirat.
V Londyne u katedraly svateho Pavla byl obchod s knihami a tam
davali zakazanou literaturu pro lidi z vychodni Evropy zadarmo.
Solzenicyna jsem znal, ale meli tam jineho ruskeho demona Sinavskeho,
proces se Sinavskym a Danielem. Capkovy Hovory s TGM. Poklady.
Rampouch od Sinavskeho jsem precetl prvni vecer u svych londynskych
znamych. S knihami na zadech jsem vypadal jako horsky nosic. Cestovalo
se hur. Uz jsem se nevesel do malych osobnich automobilu a kdyz
mne vzal nakladak do Doveru, tak jsem ten naklad knih na nej dostal.
Horsi to bylo, kdyz jsme zastavili v pristavu. Pri sundavani zavazadla
z korby, se ukazalo ze je tezsi nez ja (vazil jsem o nejakych
dvacet kilo mene nez dnes) a stahlo mne z nakladniho automobilu
na mokrou dlazbu. Nezlomen na duchu, jsem vsak pokracoval dal.
Vylodil jsem se v Calais. Jenze to rano se turistu podobnych mne
vylodila mracna a vsichni jsme tam stali se zvednutym palcem s
nadeji, ze se objevi zazracne auto do Parize. Ja navic s jasne
nejvetsim zavazadlem, ktere by se neveslo ani do mensiho automobilu.
Pripevnil jsem na nej ceskoslovenskou vlajku a stridal stani s
pomalym pochodem. Rychlosti asi jako spojenecka vojska za druhe
svetove valky, jsem se pohyboval k Boulogni. Kdyz uz to trvalo
nekolik hodin, zastavilo auto s plzenskou poznavaci znackou. Bylo
plne obsazene. Tehdy se do ciziny nejezdilo s prazdnym autem.
Ten clovek, pan s rodinou, se mi nejprve omluvil, ze mne nemuze
vzit a pak se zeptal, jestli mi muze pomoci. Vykoktal jsem, jestli
by mi mohl vzit tech par knizek do Prahy. Vse tedy prerovnali
a na spodek zavazadloveho prostoru ulozili muj poklad. Vzali si
moji adresu a omluvili se, ze v Praze budou az nekdy na podzim.
Jedinou knizku, kterou jsem nechtel dat z rukou byl prave Sinavskeho
Rampouch.
Kdyz jsme se rozloucili, pripadal jsem si lehky jako ptak a nevim,
jestli jsem do nejblizsiho francouzskeho mesta dojel, dosel nebo
doletel. Zkratka za tri dny jsem byl v Parizi a uz jsem vypravel
o svych zazitcich ve francouzskem rozhlase. Jako politolog-amater
jsem oznacil zpravy o nebezpeci vpadu vojsk varsavske smlouvy
za vyplod okurkove sezony, sebral vyplaceny honorar a zamiril
jsem to na Rivieru do Cannes a Monte Carla.
Jeste nebylo vsemu konec. Svoboda je totiz vicerozmerna a tak
jsem chtel vyzkouset treti rozmer. Dostat se na nejvyssi horu
v zapadni Evrope. Zamiril jsem tedy z Riviery na sever do Chamonix.
Dalsim cil, nebyl nic mensiho nez Mont Blanc. Bez penez, jen tak
v kratkych kalhotach. Vzhuru do hor. Padouri jezdili horskymi
vlacky a filmovali na 8 mm kamery. Ja osobne jsem obetoval posledni
penize za mapu a olejovky a uz jsem splhal k vrcholu. Zrejme bych
byl stejny posuk i s tim balikem knih. Tentokrat to bylo jen se
spacakem. Uz tam nebyly vlacky ani padouri a masnaci, ale jen
horolezci s cepiny a s horolezeckym vybavenim. Pak jiz byly jen
skupinky jdouci na provazech a ja uz byl docela dost vysoko, ale
byl vecer a hodne nade mnou svitila nejaka horska chata a horolezci
jen kroutili hlavou, kdyz videli moje polobotky. Bylo zapotrebi
jiz jen prejit takovou malou snehovou plan a uz zase byla cesticka
jako pred tim, zacinalo se stmivat. Vyrazil jsem tedy. Jenze s
odvaznym duchem a polobotkami jsem usel asi patnact metru a najednou
se prihlasil o slovo dalsi zakon gravitace a ja misto, abych pomalu
stoupal, jsem velice rychle zacal klesat a rychlost na umrzlem
snehu se zvysovala a ja poznal opet sve omezeni. Jenze snehove
pole na stesti skoncilo a ja letel po kameni, ktere prece jen
melo vetsi treci odpor a tak jsem se po chvili zastavil.
Dostat se zpatky a pokusit se zopakovat si tento tobogan bylo
nad moje sily. Navic byl vecer a u mista, kde jsem dopadl byla
polorozpadla pernikova chaloupka. Se smutkem jsem snedl olejovky
na cestu a pomalu se smiril s myslenkou, ze jsem nedosahl vrcholu
a ze Mont Blanc toho roku zustane mnou nepokoren. Zatroubil jsem
k ustupu.
Nejakym zpusobem jsem se dostal na cestu. Vsechno mne bolelo a
tentokrat jsem se sunul pomalu zpatky. Dole v Chamonix svitila
poulicni svetla a na Mont Blancu vecerni slunce. Byl to zvlastni
pohled. Dosel jsem na kraj mesta. Byla uz tma pouze vrcholek Mont
Blancu jeste svitil. Kolem mne jelo auto se svycarskou znackou,
zastavilo a ja se zeptal, jestli ten clovek jede do Zenevy. Prikyvl.
Na hranicich nechteli zadne doklady a tak jsem dorazil do svycarske
metropole. Uvidel jsem znamy vodotrysk. Zase jsem byl v meste,
ale naprosto jsem nemel na to pomysleni. Protoze prselo, zalezl
jsem na nejakou stavbu. Rano jsem se probudil, byl jsem po horske
expedici a po noclehu na stavbe mirne upraseny a hlavne pozustatky
po divoke jizde na snehu zacaly hnisat a Svycarsko je zname tim,
ze je na kazdem rohu lekarna.
Kdyz jsem do jedne z Apotek vstoupil, tak se tam trochu vydesili
a zacali mne osetrovat. Kyslicnikem vycistili rany, pak prisly
na radu obvazy a leukoplasti a mezitim se zeptali odkud jsem.
A ja byl takovy zapraseny a potrhany, tak jsem jim to nechtel
prozradit, protoze toho roku jsme byli vsichni hrdi na svou vlast
a odchazeli jsme s vedomim, ze nesmime udelat ostudu.
Nakonec jsem prece jen priznal svou domovskou prislusnost. V ten
okamzik se pani v lekarne vydesila jeste vic nez kdyz jsem vstoupil.
"V Ceskoslovensku jsou ruske tanky!" zvolala a v ocich
mela nepopsatelnou hruzu. Usmal jsem se a vysvetlil ji, ze uz
tam prece mesic nejsou a jak je spatne informovana. "Ale
dnes v noci tam vtrhly!" Znovu jsem se ji snazil vysvetlit,
ze to je nejaka fama.
Nebyla a kdyz jsem vysel na ulici jiz titulek pred trafikou v
Blicku hlasal: Dubcek zavrazden? - 40000 zatcenych. Jestli to
byla prorocka vize bulvarnich novin, nevim. Skutecnosti je, ze
Dubcek nezemrel prirozenou smrti, ale to bylo o ctrnact let pozdeji
a tech zavrenych po srpnu take nebylo malo
***
V srpnu po ctyriceti letech umira Alexandr Solzenicyn. Kdyz se
mi pred par lety pri soudu o byt zeptal soudce, jestli jsem byl
z Ceskoslovenska deportovan, uvedomil jsem si, ze jedinym clovekem
z vychodniho bloku, ktereho nalozili do letadla a vyvezli za hranice
byl tento rusky spisovatel.
Jeho kniha Jeden den Ivana Denisovice skutecne otrasla ruskym
imperiem. Byl kritikem invaze do Ceskoslovenska, ale i kritikem
zapadni konzumni spolecnosti. Ministersky predseda Vladimir Putin
ho doprovodil na posledni ceste. Pri tom vsak nic nezabranilo
ruskemu vpadu do Gruzie. Francouzsky ministr zahranicnich veci
Bernard Kushner dnes zaujima presne opacne stanovisko nez jake
zaujimal v dobe kosovske krize a Cina porada uspesne olympijske
hry tak jako Moskva v roce 1980, ci Berlin v roce 1936.
Dnes si prezident Bush pochvaluje, jak je to v Cine skvele, ze
misto kol, ktera zde byla pred patnacti lety, jsou tam dnes automobily,
zatimco jinde by byli radi, kdyby misto automobilu lidi pouzivali
kola.
Inu, tezko si dovedu predstavit prezidenta Jamese Cartra, jak
chvali Moskvu za usporadani olympijskych her.
***
Tyden pred 40. vyrocim vpadu Vojsk varsavske smlouvy do Ceskoslovenska
usporadal cesky konzulat v Torontu tiskovou konferenci s Joe Schlesingerem,
ktery pusobil od roku 1966 do roku 1994 v CBC a dodnes s touto
verejnopravni televizni stanici spolupracuje. Paul Wilson vzpomenul,
ze se poprve setkal s manzeli Skvoreckymi ve filmu Jana Nemce
O slavnosti a hostech. Mimochodem ucastnici setkani meli moznost
videt film prave od Jana Nemce Oratorium pro Prahu.
Ctyriaosmdesatilety Josef Skvorecky zase vzpomenul na noc z 20.
na 21. srpen 1968, ktera ho zastihla v Nemecku. Na kratkou dobu
se vratili do Ceskoslovenska, ale v zapeti emigrovali a usadili
se spolu s manzelkou Zdenou v Torontu, kde zalozili exilove nakladatelstvi
68 Publshers.
Ctvrtym ucastnikem besedy byl Josef Cermak, ktery navstivil v
roce 1968 Ceskoslovensko, kde se setkal s pani Hanou Benesovou,
vdovou po presidentu Edvardu Benesovi i s autorem Dvou tisic slov
Ludvikem Vaculikem. Tesne pred invazi se vratil do Kanady a 21.
srpna 1968 byl jednim z clenu delegace Ceskoslovenskeho sdruzeni,
ktera predlozila kanadske vlade memorandum a zaslouzil se o to,
ze Kanada prijala radu ceskych a slovenskych pristehovalcu.
Patym ucastnikem besedy byl nositel ceny ceskeho ministerstva
zahranici Gratis Agit Peter Bakeweel, kanadsky diplomat, ktery
pracoval v letech 1986 az 1988 v Praze, kde navazal kontakty s
hnutim Charta 77 a prevezl tri tuny knih a rukopisu a monitoroval
radu disidentskych aktivit.
Zaznam besedy naleznete na nasich webovych strankach www.zpravy.ca.
Po besede behem obcerstveni, ktere pripravilo Prague Fine Food
Emporium a kdy bylo prichystano pro pritomne pecene sele, oznamil
konsul Richard Krpac, ze presne ctyricet let po prichodu vojsk
varsavske smlouvy do Toronta, prichazi do nejlidnatejsi kanadske
provincie Ontaria sudovy plzensky Prazdroj.
Ales Brezina
