Warnemünde
Jako cloveka krteneho Vltavou by me v mladi prozivanem
v socialistickem Ceskoslovensku sotva napadlo, ze nekdy budu zit
u more ba oceanu. Ale stalo se tak, nebot jak rikala moje babicka
... Vsechno je mozne pod sluncem anebo Nevime
dne ani hodiny.
Ano, cas oponou trhnul a zmenen svet, jak pravil basnik a
tak uz 27 let zijeme u Pacifiku. Pro suchozemce je more, natoz
ocean, zazitkem. Nebylo tomu jinak ani u mne. Ale ten prvni zazitek
uz se vytraci v uplynulem case a zvyku na soucasnost.
Dnes jsem si opet lebedil na nasi ponekud drsne, ale pekne osamele
plazi u Pacifiku a cetl si moudrou knizku V. Mertla Premitani
o vecech vezdejsich. Bylo prijemne pocasi, hladina oceanu
vetrikem narasena do drobnych vlnek.
A tu, jak uz se nekdy stane, staci slovo, veta, zminka a stane-li
se tak v prihodnem okamziku, jeden se muze ocitnout v jinem case,
na jinem miste. Tedy v mysli a pameti sve.
Presne to se mi stalo pri cetbe kratickeho textu Pahorek
v Mertlove knizce. Warnemünde, cetl jsem na jedne
strance. A ocitl jsem se o dekady let nazpet, v dobe budovani
Berlinske zdi (cca 1961-62), jejiz zbourani znamenalo o tricet
let pozdeji tecku za rozpadem sovetskeho imperia.
Tehdy jsme jeli na studijni zajezd do Rostocku (NDR) a
cesta se o mnoho hodin protahla prave kvuli objizdce Berlina a
v nem se toporici ohavne zdi. Technicka exkurze se konala v meste
Rostock, ale dilem kohosi sikovneho na fakulte stravili
jsme dva tydny v nedalekem primorskem mestecku Warnemünde.
Z Rostocku jelo se tam vlakem na nepodobnym lokalce projizdejici
posazavskym udolim.
A to je vlastni duvod k sepsani tohoto textiku.
Nebot, at uz davno pro me more nebo ocean neni novinkou, dosud
nikde jsem nepocitil tak silnou a podmanivou jeho vuni jako prave
tam, ve Warnemünde; vuni Baltickeho more. Silnou, prijemnou,
exotickou. V tak opojne mire jsem pak more ani ocean nevdechoval
ani u Jadranu, ani u Pacifiku.
Ac tehdy jsem si z cest neporizoval zapisky, v pameti mi zustala
nejen ta vune more, ale i opekanych sprotu k dostani na promenade
celkem stedre na vlidna bistra a bary. Na pisku plaze bylo mozno
pokochat se pohledem na nejednu slecnu nebo pani (Fraulein oder
Frau) hovicich si v proutenych kukanich chranicich proti obcasnemu
poryvu vetru. Voda cira a tepla. Krasne pocasi. A take ... byl
jsem mlady ... a mozna i proto vse zdalo se mi tak nadherne a
nezapomenutelne.
Ale to vim s jistotou... uz nikdy a nikde jsem tak podmanivou
vuni more (oceanu) nevdechoval. Snad to bylo umocneno i tim, ze
tehdy jsem se u more, coby suchozemec, ocitnul prvne.
Nicmene, panu V.Mertlovi dik za pripomenuti toho mista!
Vladimir Cicha-Vancouver