Tri hlasy o Rusku
Behem minuleho mesice se v zapadnim tisku objevily tri clanky,
zajimave prekvapive souzvucnym ladenim.
Peter Hitchens, komentator London Mail se v clanku Moscow Hangover v
casopise The American Conservative zamysli nad stavem dnesniho
Ruska: Lituje, ze uz nemame studenou valku, ze uz nemuzeme povesit
radikalni levici na zapade kolem krku Kreml (z nehoz byla vymetena
vsechna ideologie a dogma a gulag, takze zbyl jen dalsi sprosty
despotismus). Hitchens cituje Solzenicynovu stiznost, ze Zelezna
opona zabranila do Sovetskeho svazu pristup vsemu s vyjimkou mocuvky
smejdu zapadni kultury a soucasne branila sireni revoluce. Mnozi
Rusove pouzivaji pro ruskou demokracii termin "dermokratiya"
(neco jako vlada vymesku) a zatimco jejich soukromy zivot je nyni
svobodny, jejich silnicni system je primitivni, zemedelstvi je
zruinovane (Rusko dovazi 60 az 70 % potravin), zeme ma par zrudne
bohatych (130 miliardaru) jedincu a obrovskou, rostouci tridu
extremne chudych lidi - ctvrtina obyvatel zije za dva dolary denne.
Hitchens si moc nemysli o uloze, kterou zapad a hlavne USA hraly
a hraji v modelovani ruskeho osudu: v dobe, kdy Gorbacev rozmontovaval
Sovetsky svaz, zapad zatlacil Rusko k ponizujicim hranicim nadiktovanym
mirem Brest Litevskym a NATO se nastehovalo k ruskym dverim.
Americke zasahy do statu byvaleho Sovetskeho svazu jsou pochybne,
ponevadz USA nema ani dostatecnou vojenskou moc, ani trvaly zajem
v teto oblasti. Zapad podporoval dravci kapitalismus, ale udelal
malo pro nastoleni nezavisleho soudniho systemu (neco, co alespon
v nejake forme zustalo po Britech v jejich byvalem imperiu).
Ve svem clanku v International Herald
Tribune z 1. cervence 2008, Wrong on Russia,
Stephen F. Cohen rovnez kritizuje triumfalistickou politiku USA
vuci Rusku, vyplyvajici z pojeti konce studene valky, ze Amerika
vyhrala tento ctyricetilety konflikt, ze Sovetsky svaz byl porazen
stejne jako Nemecko a Japonsko v druhe svetove valce a ze vitez
sebere vsecko; Putinovu zahranicni politiku behemposlednich osmi
let vidi jako reakci na tuto washingtonskou politiku, ktera v
Moskve vytvari dojem, ze USA si osobuje pravo dohlizet na rusky
postkomunisticky politicky a hospodarsky vyvoj a ze Rusko ustoupi
americkym mezinarodnim zajmum. Vysledek je vztah mezi obema zememi,
ktery Cohen oznacuje jako studeny mir, v jeho ocich mozna nebezpecnejsi
nez studena valka. Bitevni cara se posunula od Berlina a z tretiho
sveta k hranicim Ruska, jeho obrovske skladiste materialu masoveho
niceni a tisice raket podlehaji nedostatecne kontrole a ani v
jedne ani druhe zemi neni efektivni opozice proti agresivni politice
vlady. Rusko dosud ma arsenal zbrani, jimiz muze znicit USA, vojensko-industrialni
komplex temer rovny americkemu ve vyrobe zbrani pro export, nuklearni
zbrane, zadane teroristy. Jeho vyznam pro bezpecnost USA
zvysuje skutecnost, ze vlastni nejvetsi uzemi na svete, umistnene
na Zapade i na Vychode, na krizovatkach civilizaci a nejbohatsi
olejova a plynova pole na nasi planete. Jeho strategicky potencial
zahrnuje Evropu, Iran a dalsi zeme Stredniho Vychodu, Severni
Koreu, Cinu, Indii, Afganistan a dokonce Jizni Ameriku. Bezpecnost
Spojenych statu je mozna odvislejsi od Ruska vic nez bezpecnost
Ruska od USA...
Posledni clanek, o kterem se chci zminit rovnez vysel 1. cervence
2008 a rovnez v International Herald Tribune. Vysel pod
titulem Unconventional Wisdom about Russia. Jeho autorem je jedna z nejvlivnejsich
postav druhe poloviny minuleho stoleti, Henry A. Kissinger. Kissinger
si zajel do Moskvy, kde se setkal s vedoucimi politickymi osobnostmi
politickeho sveta i s reprezentanty ruznych vekovych skupin v
obchodnim i intelektualnim svete. A tato navsteva ho presvedcila,
ze nazor, ktery vidi instalaci Dimitrije Medvedeva prezidentem
ruske federace jako pokracovani dvou terminu dominujici a prilis
sebevedome zahranicni politiky Vladimira Putina, je prilis jednoduchy
a predcasny. Kissingerovi proste nedava smysl, proc by Putin na
vrcholu moci volil komplikovanou cestu k uradu ministerskeho predsedy,
kdyz - jsa na vrcholu moci - mohl proste pozmenit ustavu a zustat
prezidentem dalsi termin. Kissinger se domniva, ze v Rusku opravdu
dochazi k nove politicke etape, ke skutecnemu deleni moci, k prechodu
z faze konsolidace do faze modernizace. Pristich nekolik mesicu
Rusko bude pracovat na zabezpeceni narodni bezpecnosti. Politika
sebevedomych zasahu americke politiky do sfery, kterou Rusove
povazuji za svoji (americke vlady od r. 1991 se chovaji jako kdyby
vytvoreni ruske demokracie bylo americkym ukolem), vytvari riziko
zmareni geopolitickych i mravnich cilu. Kissinger povazuje soucasnost
za jedno z nejslibnejsich udobi v ruske historii k otevreni moderni
spolecnosti. Geopoliticke skutecnosti nabizeji neobycejne moznosti
pro strategickou spolupraci mezi byvalymi souperi ve studene valce,
kteri dohromady kontroluji 90% nuklearnich zbrani. Rusti vudci
jsou si vedomi strategickeho omezeni a Putin hleda spolehliveho
partnera a USA je pravdepodobne nejprijatelnejsi, i kdyz vetsina
Rusu povazuje Ameriku za prilis domyslivou a rozhodnutou zpomalit
ruskou obnovu a posunuti zapadniho bezpecnostniho systemu od Labe
az skoro k Moskve jim pripomina rozsah upadku jejich zeme. Kissinger
se domniva, ze Zapad muze docilit vic trpelivosti a historickym
pochopenim, nez urazenym odtahovanim a verejnym kazanim.
Prekvapila mne podobnost historickeho pohledu tri muzu ruzneho
pozadi v clancich, ktere vysly skoro soucasne. Myslim, ze si zaslouzi
duverne pozornosti premyslejicich lidi v Moskve i Washingtonu.
Josef Cermak