Z filmu Petra Zelenky: Karamazovi
43. Karlovy Vary stredoevropskyma
ocima
Prvni tyden v cervenci je tradicne vyhrazen karlovarskemu
festivalu a z naseho nejznamejsiho lazenskeho mestecka se
stava krizovatka velkeho sveta filmu a toho maleho stredoevropskeho
Ceska. Za slavnostmi filmu, ale i odleskem pomyslne slavy se ve
dnech 4. az 12. cervence sjeli nejen lide od filmu, novinari,
PR agenti, ale take ve velkem mnozstvi studenti a vyrostci zlate
mladeze, odhodlane proparit prvni prazdninove dny. Ale rec je
tu predevsim o filmu, Karlovy Vary jsou jednim z mala mist
u nas, kde si lze udelat celistvy obrazek o svetove filmove tvorbe.
Hned v sobotu, druhy den festivalu, byla s velkou slavou
a delegaci na cervenem koberci uvedena ve svetove premiere ocekavana
novinka rezisera Juraje Jakubiska a producentky Deany Horvathove.
Jejich film Bathory je nejdrazsim snimkem v historii
nasi kinematografie podle ruznych odhadu stal 320 az 350
milionu korun a premiera byla kvuli dokoncovacim pracem
odlozena o vice jak o rok. Historicky velkofilm sice vychazi ze
slavnych legend o Cachticke pani, jez mela na hrade mucit nevinne
panny a koupat se v jejich krvi, aby si uchovala mladi a
krasu. Nicmene Jakubisko se nadherneho pribehu o zenske marnivosti,
zpracovane kdysi i spisovatelem Jozo Niznanskym, vzdal, a povest
obratil spekulativne naruby. Z Alzbety Bathoryove se v jeho
podani stava svetice a spise obet intrik uherskeho paladina Jiriho
Thurzy (podle historiku ve skutecnosti sprateleneho pribuzneho),
ktera se po smrti manzela, kapitana uherskych vojsk Frantiska
Nadasdyho dost emancipovane vzpirala valecne dobe, kdy Uhry krizovaly
divoke bandy habsburskeho i tureckeho vojska, a pokousela se uchranit
zivot sveho syna. Je mimo veskerou pochybnost, ze autor prepsal
nejen legendu, ale znacne i uherske dejiny prelomu 16. a 17. stoleti
napriklad na hrade v Cachticich nechal uveznit i Caravaggia.
V rukach tak Jakubiskovi zustal banalni pribeh boje o politickou
moc ci o majetek Nadasdyu a Bathoryu a trochu krkolomna valka
pohlavi mezi Alzbetou a rivalem Thurzou. Pro divaky jsou potom
udalosti nahlizene dvema grotesknimi mnichy, kteri mohou vyuzivat
pomoc mnohem pozdejsich, modernich vynalezu, jakymi jsou telefon,
parasutismus nebo lyzovani!
Samozrejme Jakubiskuv pocin si zamerne pohrava s lakavou a lacinou
spekulaci ohledne legendy, u niz se historici obvykle prou nad
tim, kolik mohla mit krvava grofka na svedomi obeti. Takze v Praze
se nyni mluvi o tom, jak to vlastne s Cachtickou pani bylo
a lide chodi do kina. Zaroven se mu podarilo shromazdit
ingredience velkorozpoctove pohadky, do niz obsadil vsechny mozne
ceske herce i mezinarodni hvezdy Anna Friel, Hans Matheson,
Karel Roden. Siroke platno, tri masove bojove sceny za 80 milionu,
monumentalni hudba a pateticky hlas vypravece nenechaji nikoho
na pochybach, ze tohle je pokus o "cesky Hollywood"
o nakladny film, opirajici se o nejruznejsi divacke zanry,
jednoduse rozepsane postavy a trochu cerne pohadky korenene divokou
fatalistickou historii. Jen vsechna podivana je na pohled lacinejsi,
mene dokonala a krecovite usilovnejsi nez v americkem biografu.
A hlavne dve a pul hodiny dlouha! Jakubisko si bohuzel nenechal
od nikoho napsat kvalitni scenar, ktery by s nespoutanou fantazii
natocil takze zmateny pribeh latal ze vseho mozneho, vykradal
sam sebe i vrsil libive obrazky. Presto je film pro soucasnost
v leccems charakteristicky. Skrz nej zaslechneme nejen hlas
treba ceskych producentu, kteri se zacinaji rozhlizet za hranicemi,
zadaji si na film obrovske financni prostredky a touzi dobyvat
svet.
V samotne soutezi karlovarskeho festivalu doslo k jednomu
velkemu prekvapeni, jenz se rozhodne necekalo. Rok se nesly kuloary
filmovych instituci a redakci zvesti o zajimavem scenari Deti
noci debutujici autorky a novinarky Ireny Hejdove o mlade
generaci, ktery by se zaradil mezi dalsi mlade zenske filmy Pusinky,
Kulicky. Jenze vysledek natoceny filmarkou a puvodem animatorkou
starsi generace Michaelou Pavlatovou budil pri premierovem uvedeni
ve Varech pouhe rozpaky.
Uprimny film sice nastinuje pocit dnesniho teenegerskeho outsiderstvi
a osamelosti tvurci se vyvarovali vsech lacinych efektu,
trendovych vecirku, drogovym rausum a telecim hlaskam. Jenze chybi
mu atmosfera, energie a neco noveho, vedlejsi postavy jsou pouhe
figurky, cele sekvence filmu pripominaji skolni cviceni. A cele
to vypovida banalne o jedne zoufale obycejne holce, jez resi chlapy,
nevi co se svym zivotem a pritom se potyka s ceskymi rodinami,
depkami, mamkami i tatky. Ofka (v podani Marty Issove) nesla na
vysokou, uz ani nemaluje, ac ji to bavilo. Jenom odmlouva mamce,
meni ucesy, pracuje ve svagrove nonstopu, maluje si srdicka na
papir a resi nezrale zklamani z lasky ke zcela obycejne pitomemu
barmanovi, jehoz ji prebrala nejlepsi kamoska. A to jeste o ni
nesikovne usiluje vrstevnik Ubr (obryleny Jiri Madl), co nosi
nemoznou cepici, neumi se prat a z nejakeho bizarniho duvodu
se hrabe v popelnicich(!). Navenek se toho jinak moc nedeje,
tedy az na to, ze nonstop prepadne lupic, tatku boli nohy, mamka
chce chodit tancovat latinu a o holku se pokusi znasilnit dva
nachmeleni "starci". Mladi tu neni nic sladkeho ani
snadneho, trebaze vam dospelaci okolo namlouvaji, jake ze mate
moznosti. Jake ale bylo prekvapeni, kdyz porota pod vedenim Ivana
Passera prirkla filmu hned dve ceny za herecke vykony pro Marthu
Issovou a Jiriho Madla. Lze se akorat domnivat, ze mu vsedni pribeh
z primestske sedive krajiny snad pripomnel jeho filmove pocatky
v Cechach.
Naopak Zelenkovi Karamazovi si vedle Ceny FIPRESCI odesli
trochu nespravedlive pouze se zvlastnim uznanim poroty, ackoliv
jde o mnohem ambicioznejsi film lepe receno divadlo ve filmu.
Vyjezdni predstaveni prazskych hercu z Dejvickeho divadla
v polske zanedbane fabrice se zvrtne v okamziku, jakmile
se predehravany karamazovsky pribeh otcovrazdy protne se zivotem
prihlizejiciho delnika a tamni bidy. Ten zrejme nechal svoje dite
hodit pod stroj v nadeji na financni kompenzaci od noveho
majitele fabriky. Mnohovrstevnaty dej zaroven trochu ilustrativne
odrikava Dostojevskeho litanie ohledne hledani nadeje ci Boha
v tom znicenem svete socialistickeho industrialniho molochu, jehoz
zrezivele jeraby odrazeji zmar iluzi, rozklad davnych revolucnich
utopii i konec snu o blahobytu. Pritom Zelenka se snazi vytvaret
cesky videne karamazovske typy: Dmitrije, Aljosu, Ivana a Smerdakova
jako ony krystalicke predobrazy cloveka davne minulosti. Za pozornost
stoji urcite vykon Ivana Trojana v roli otce Karamaze, ktery
se ukazuje v dost odlisne herecke poloze, jak jej zname.
Kdyz prisla na podium kina Cas emigrantka Jana Bokova, zijici
v Buenos Aires, aby uvedla svuj novy dokument, bylo s podivem,
jak tato dama, oslehana zivotem i svym udelem, byla nervozni.
Jeji dokumentarni esej Bye Bye Shanghai, promitana ve festivalove soutezi,
vsak predstavuje horkou emigrantskou odysseu. A snad proto ma
v sobe cosi predem defenzivniho, jako by ani nepocitala s
tim, ze se muze v Cesku kde nemaji vlastni emigranty
bohuzel moc radi libit.
Dokumentaristka ceskeho puvodu, ktera si po invazi ruskych tanku
do Prahy v srpnu 1968 zvolila emigraci, natocila pokus o
vlastni (nemozny) navrat do puvodni vlasti. Za pruvodce, o nez
se lze oprit, si na tuto vnitrni i vnejsi cestu pribrala nekolik
kamaradu z mladi i osobnosti z rad ceske emigrace, kteri
s ni sdileji sve vykoreneni a emigrantske fantazie ci traumata.
Mimo jine filosof Vaclav Belohradsky, basnik Petr Kral, hudebnik
Peta Korman Novak, svetoobcan Petr Gringo Kotik, architekt Jaroslav
Vokurka, basnik a hudebnik Vlastimil Tresnak nebo basnirka Vladimira
Cerepkova vzpominaji proti proudu casu na sve zacatky v cizine
i na to, jak se kazdy vyrovnaval se samotou nebo navratem do zeme,
ktera mezitim davno neexistovala. "Jsme exulanty i ve vlastni
zemi," rika se bolestne ve filmu.
Za jejich vypravenim se zatim rozevira nedohledny prostor vecneho
putovani ci uzkostne mezery mezi nekolika staty i jazyky. Naopak
Praha, spojena s davnymi cernobilymi obrazy ukrytymi na dne
pameti, vzbuzuje strach. Otrasa se tezkomyslnymi narky hudby Erica
Satieho. Poklada nespravedlive otazky, ale zaroven vzbuzuje nelibost
svou soucasnosti. A ackoliv Pariz, Rio de Janeiro nebo Buenos
Aires volaji vabivejsimi, veselejsimi tony, prazske rodiste zustava
nevyhnutelnym, byt nemoznym cilem.
Valecne trauma polsko-ruske historie pripomnel ve Varech promitnuty
film Andrzeje Wajdy Katyn. Kdo jiny nez legendarni dvaaosmdesatilety
filmar historickych platen by mel pravdive vylicit po leta prekrucovane
popravy polskych dustojniku v Katynskem lese z jara
roku 1940, jez mela na svedomi sovetska NKVD a kolem niz se dodnes
vedou diplomaticke prestrelky na nejvyssi urovni. A s kym
jinym nez s polskymi herci a v Polsku! Sam reziser je
synem jednoho z dustojniku, kteri byli v Katyni zavrazdeni.
Takze jeho film lze take chapat i jako dluh splaceny tatinkovi.
Na historickem platne poznavame Wajduv dramaticky styl, nacrtavajici
obrysy fatalniho kola velke historie, proti nemuz stoji bezbranni
jedinci. Samotny scenar se opira o predlohu Andrzeje Mularczyka
Post mortem a vykresluje obzivle hororove leporelo katynskych
udalosti pohledem utrpeni rodinnych prislusniku, marne cekajicich
ve svych domovech na navrat muzu, synu, bratru... Dve dejove linky
dvou zen a dvou rodin se misi s inscenaci vojenskych poprav a
dokonce s historickymi cernobilymi zabery, ktere zachytily hruzne
odkryvani masoveho hrobu. Panychida za mrtve pietne doplnuje bile
misto v historicke knize 2. svetove valky, z niz strika
krev jako na zmechanizovanych jatkach. Zaroven odhaluje rozsah
dabelskeho Stalinova planu (z doby rozdeleni Polska paktem Ribbentrop-Molotov),
jimz chtel dopredu znicit veskerou tamni vojenskou elitu a pripravit
si pozdejsi ovladnuti zeme.
Kolem ctyr a pul tisice dustojniku skoncilo v tabore Kozelsk a
vetsina z nich byla popravena kulkou do tyla. V jinych taborech
zemrelo dalsich temer sedm tisic vojaku. A aby toho nebylo dost,
sovetsti "osvoboditele" sirili propagandu, podle niz
byli katynskymi vrahy naopak Nemci. Skutecna pravda nemohla po
celou dobu socialismu vyjit v Polsku najevo, ctyricet let
ticha vynucovala totalitni moc tvrdou represi.
Jak ukazuje dale film, zit s katynskou pravdou a vzpominkou
na mrtve bylo pro pribuzne obeti i svedky temer nemozne. Epilog
tehle tragedie spocival v tom, ze si museli vybrat mezi zivotem
s vrahy nebo smrti po boku zavrazdenych. A o tom se Wajda
snazil mluvit, aby mrtvi i zivi dosli konecne klidu.
Michal Prochazka,
autor je redaktorem deniku Pravo
Z filmu Petra Zelenky: Karamazovi