O Vancouveru trochu jinak
V minulosti jsem jednou nebo dvakrat sdelil svoje
pocity z mesta, kde od roku 1981 zijeme. Zminil jsem se o nekterych
zmenach, ktere se v prubehu tech let staly a ktere nebyly a nejsou
vetsinou k memu poteseni. Slo o pocity zcela subjektivni, a ten
obraz, z nedostatku mista v tomto liste, nemohl byt dokonaly.
Ale ctenar pak si mohl pomyslet, ze krome Pacifiku, okolnich hor,
teplotne prijatelne zimy a pekneho leta tady nic kloudneho neni.
Takovy obraz ale neni docela presny. Nebot ne vsechny zmeny, k
nimz na tvarnosti a charakteristice Vancouveru v poslednich 10
- 15 letech dochazi, nejsou jen ty neradostne, o nichz jsem se
ve strucnosti zminoval. Dnes tedy pokus o jakousi rovnovahu.
Pribyva tu nadale exotickych, etnickych restauraci a bister s
kvalitni kuchyni a mnohdy i s napaditym architektonickym resenim
mista, coz pak cini posezeni prijemnejsim (tak to ale neni v kazdem
pripade).
Ted vsak mam na mysli ponekud jine veci nez dobre jidlo.
Ve Vancouveru je uz po leta dostatek zive hudby a to jak klasicke,
tak velmi dobreho, ba spickoveho jazzu. Krome vancouverskeho symfonickeho
orchestru velmi dobre urovne, hostuje tu v prubehu koncertni sezony
znacny pocet vrcholnych interpretu hudby komorni, pocinaje slovutnym
Beaux Art Triem a jinymi komornimi telesy (Tokyo String
Quartet, Prazakovo kvarteto, Takacz Quartet, Borodin Quartet
a mnoho dalsich stejne proslulych). Trvale tu pusobi Pacific
Baroque Orchestra vynikajici urovne, krome souboru Pro
Nova Esemble pusobiciho na nasem Severnim pobrezi nekolikrat
v prubehu hudebni sezony. Veru bohaty vyber a mam dokonce pocit,
ze se tu daji slyset dila klasiku ne zcela tak notoricky znama
jake zni Prahou pro turisticke ucho.
Nemene znamenita je situace v oblasti hudby jazzove. Ve Vancouveru
zije a pusobi rada vynikajicich jazzmanu, namatkou jen O. Gannon
a Bill Coon, skutecne vrcholni jazzovi kytariste. Az do jeho
skonu pred lety jsem se nemohl nabazit hry vancouverskeho saxofonisty
Frazer McPhersona. Domovem jsou tu vynikajici zpevacky Karin Plato,
Kate Hammett-Vaughan a jine, pianista Miles Black, fenomenalni
hrac na bici Dave Robbins. Mnohym, kdyby tento list cetli a ovladali
cesky jazyk se omlouvam se, za neuvedeni jejich jmen z nedostatku
mista, ktere pan redaktor strezi jak ostriz.
Jiz pravem prosluly je jazzovy bar Cellar Jazz, kde za
dobu jeho vlastnictvi vynikajicim saxofonistou Cory Webbem vznikla
rada zajimavych CD nahravek. (Snad jen z jiste jesitnosti sdeluji,
ze v tomto podniku, ale tehdy jeste pod vedenim jineho majitele,
jsme uvedli s pritelem Ivanem Nagyem dvakrat pasmo jazzu a poezie
na Mezinarodnim jazzovem festivalu v roce 1994. Ivan Nagy
vynikajici jazzovy pianista se levou rukou doprovazel na klavir
a v prave mel zajimavou, jakoby postolionskou trubku s podpisem
D. Gillespieho. Tehdy hral, az s necekanym uspechem, k akordove
progresi melodie a improvizace.) Krom tohoto podniku existuje
tu dost solidni pocet jazzovych dalsich baru.
Stejne jako v jinych kanadskych mestech i ve Vancouveru je rok
co rok poradan jiz zmineny Mezinarodni jazzovy festival,
v jehoz historii objevuji se ta nejvetsi jmena jazzovych muzikantu:
pocinaje O. Petersonem a konce snad D. Brubeckem (vystoupil opet
letos, myslim, ze ctyriaosmdesatilety!) a mezi nimi je dlouha
rada dalsich mistru a mistryn jazzu, D. MacKenna, M. Peyroux,
E. Bickert, S. Rollins, W. Marsallis, O. Jones ...to je nez par
jmen z bohate rady tech, kteri vancouverske priznivce jazzu svym
umenim oblazili.
Pro milovniky swingu a Big Bandu ma nase mesto orchestr rizeny
nestarnoucim, dnes uz devadesatiletym Dal Richardsem, ktery nenechava
zapomenout pametnikum stejne jako mladsim priznivcum orchestry
G. Millera nebo T. a J. Dorseyho.
Takze, ponevadz hudba a to prevazne jazzova, je moji radosti,
zminena hudebni stedrost mesta pomaha mi (dosud) vybalancovat
onu radu jevu, dejicich se mimo moje poteseni.
Nemohu se ale obejit bez zaveru: dost rad bych vedel, zda hudebni
stedrost mesta tesi i ty spoluobcany, kteri byli najati do sluzeb
technickeho oddeleni naseho magistratu, jmenovite s ukolem organizace
pohybu vozidel po ulicich mesta. Ucinili jista rozhodnuti a me
pripada, ze se tak stalo, kdyz byli pod parou. Nebot jejich
dilem je instalace betonovych ostruvku uprostred nejedne ulice,
ktere maji za ukol (jak mi bylo vysvetleno inzenyrem magistratu,
snad otcem tohoto ne prave levneho projektu) zpomalit rychlost
vozidel, neb v miste je prechodova zebra. Kdyz ale nikdo neprechazi,
ostruvky v ceste komplikuji jizdu, nebot v jejich blizkosti
jsou zaparkovana vozidla.
Stejne kocourkovskym cinem je malovani tlustych smerovek na vozovkach
u nekterych krizovatek. Tento zpusob prikazuje vozidlum jedoucim
rovne vyckat za temi, kteri v pravem proudu ze dvou mohli by v
pripade prazdne vozovky kolme, zabocit v souladu s predpisy vpravo,
ale nemohou, nebot dobrak pred nimi jedouci rovne, musi cekat
na zelenou. Levy pruh mistri logiky vyznacili na vozovce tlustou
bilou sipkou ohnutou pouze doleva.
Hola, ale vidim, ze uz si zase stezuji, ac je to stiznost
opravnena, to mi verte. Nebot nic neprospiva velkomestu vice,
nez usnadneni pohybu vozidel v jeho ulicich. Jisti clenove naseho
magistratu zrejme tento prajednoduchy pozadavek nepochopili a
to navzdory svemu platu, ktery, domnivam se, neni zebracky ...
a jakoby zapomneli, ze ve Vancouveru se budou, bohuzel, poradat
za dva roky olympijske hry. A to prece by melo nutit k nemale
zodpovednosti a pouziti selskeho rozumu!
Nestalo se, snad proto, ze sedlaci ve Vancouveru neziji.
Vladimir Cicha - Vancouver