Petr Chudozilov: O celnicich
Celnika, podobne jako pohranicnika, jsem v mladi povazoval za
tvora hypotetickeho, vyskytujiciho se velmi pravdepodobne kdesi
pobliz statni hranice, jiz jsem se ovsem nepriblizoval. Nebylo
k tomu duvodu. Opustit uzemi republiky za ucelem dovolene nebo
sluzebni cesty bylo pokladano za mimoradnou formu shovivavosti,
jiz totalitni komunisticky rezim projevoval vuci obcanum, u nichz
si mohl byt jist, ze v cizine nevyzradi zadne statni tajemstvi
a po uplynuti vymereneho casu se pokorne navrati do utulne zarizene
klece. Ne vsichni vyvoleni se zachovali podle predstav aparatu.
Mohli bychom zde dlouze vypocitavat nespocetne priklady svedcici
o zklamani duvery nevdecnymi obcany, kteri si v Bulharsku nafoukli
gumoveho krokodyla a uplavali do Turecka, anebo manzelku, jiz
byla predvidave uprena participace na rodinnem uteku, propasovali
na svobodu zabalenou do stanu na zavazadlove strisce trabantu.
Take platna vyjezdni dolozka, drahocenne razitko, jez, bylo-li
citelne otisknuto, ucinilo z tak zvaneho cestovniho pasu
dokument opravdovy, pohranicnimi organy akceptovany, by
zaslouzila samostatneho chvalozpevu, ale predmetem meho fejetonu
je dnes celnik.
Po epizode v krizovych letech 1968 a 1969, kdy jsem poprve v zivote
smel na hranici rozmlouvat s zivymi ceskoslovenskymi celniky,
se tato uniformovana bytost zase vyparila do rise predstav. I
samotne slovo celnik zmizelo z meho vokabularu; okrajove,
ale masivne mi jej v polovine sedmdesatych let pripomenul malicky
chlapecek, syn jednoho znameho disidenta, jenz mi v duverne chvilce
sveril, ze v dobe dospelosti zamysli stat se policajtem. Kdyz
jsem mu to vymluvil, smutne zaprosil: "Tak dobre. Policajtem
teda ne. Ale bejt celnikem taky neni spatny. Ty taky muzou kontrolovat
lidi!"
V emigraci jsem s celniky obcoval kazdy den. Basilej, jez se mi
stala domovem, lezi bezprostredne na hranici tri zemi. Pro vino
si jezdim do francouzskeho Elsasu, pro vetsinu potravin do levnejsiho
Nemecka. Celnici na pozadani orazitkuji zeleny papir formatu A4,
dosvedcujici, ze ve Francii a Nemecku nejsem platcem dane z pridane
hodnoty. Takto ziskane drobne sverujeme nasemu staremu ceskemu
sporicimu prasatku a jednou za rok si za ne v blizke cizine
doprejeme opulentni veceri v nejake lepsi restauraci. Pasovat
zbozi nad povolena mnozstvi se muze tezce nevyplatit, svycarsky
celnik nezna zertu. Za petadvacet let jsem zazil jen jednu jedinou
vyjimku: chytili postarsi svycarskou damu s dvema litry whisky.
Vypadalo to hrozne, pripadalo mi chvilemi, ze ji snad pro vystrahu
na miste zastreli, ale ta pani nakonec prohlasila v slzach: "Copak
nevidite, ze je to Glenfiddich? Glenfidddich, panove?"
"Nu, je-li to opravdu Glenfiddich" kapituloval celnik
a dokonce se povzbudive usmal.
Remeslo celniku posledni dobou diky Schengenske smlouve pocina
upadat, a to nejen na hranicich clenskych zemi Evropske unie.
Take Svycari - k unii zatim sice nepristoupili, avsak kompenzuji
to temer stejne ucinnymi bilateralnimi dohodami - poznenahlu prichazeji
k poznani, ze prostredky vynalozene na kontrolu mohou prevysit
kontrolami zamysleny zisk. Na peti mistech basilejskeho regionu
od zacatku roku misto celnika trci jen tak dopisni schranka. Kdo
ma neco opravdu vetsiho na procleni, by do ni mel vlozit vyplneny
formular, vymereny poplatek uhradi postou. Kupodivu to pry funguje,
prvnich 220 poctivych obyvatel Basileje a okoli timto zpusobem
uhradilo 24 000 franku. Dalsi schranky maji nasledovat.
Pujde-li to takhle dal, dockame se jednou v opravdu cele
Evrope navratu onech primitivnich, tmarskych a vseobecne stredovekych
casu, kdy neexistovala ostraha statnich hranic a lidi si jednoduse
chodili, kam se jim zrovna zachtelo. Celnik zmizi tam, odkud vzesel:
v hlubinach supliku.
Psano pro CRO 6. Otisteno s vedomim autora-