Smutna zprava
Ucenci vypracovali soubor lidskych typu. Dle povahy, vzezreni
a dalsich charakteristik. Cteni vysledku jejich prace je jiste
zajimave. Mozna, ze se mi nekdy postesti s takovym dilem se obeznamit.
Kdybych uz takto byl poucen, do ktere kategorie bych asi zaradil
Jiriho Svobodu, cestovatele a spisovatele? Nejsem si zcela jist.
Byl cestovatelem, ale docela jine kategorie nez treba ja a nebo
valna vetsina cestujici ctenaru tohoto listu. Jiri totiz poznal
snad bezmala cely svet a to velice zajimavym zpusobem: pohyboval
se po zemekouli autostopem, propojenym jen nezbytnym pouzitim
prevozu pres velika vodstva a v minimalni, nezbytne mire sveril
svou osobu nektere z aerolinek.
Stejne pozoruhodne jsou jeho literarni zaznamy tech zavidenihodnych
cest. Zvolil k tomu originalni, foneticky zpusob psani, coz nektere
ctenare odpudilo, jine nadchlo a nesmirne pobavilo. Do teto druhe
kategorie se s nadsenim pocitam. A nejspis k nim patrili i manzele
Skvorecti, kteri delali sazbu jeho knih. Navic na konci jeho knih
je soupis pro cestovatele velmi uzitecnych informaci.
Posledni knihu jsem si od Jiriho Svobody koupil pred par lety,
kdy se z Kanady vratil do Cech, na Vaclavskem namesti. Den po
nakupu, za hezke nedele, sedeli jsme s prateli na petrinske strani.
Pojednou kolem nas presla zena pokrocilejsiho jiz veku a za ni
tise kracel zcela nenapadny Jiri Svoboda, v ruce igelitovou tasku.
Koho by mohlo napadnout, ze ten chlapik je clovekem nesmirne bohatych
zkusenosti o svete, o mistech, kterych dosahl svym originalnim
zpuosobem, snad diky sve zvidavosti nebo i dobrodruzne povaze
a nesporne diky dobrodini tech, kteri mu nabidli misto ve svych
vozidlech.
Pred mnoha lety navstivil Jiri Svoboda Vancouver. Zucastnil se
jakesi krajanske akce na ktere, diky fotografiim v nektere z jeho
knih jsem ho poznal. Seznamil jsem se s nim a pozval ho k nam
na navstevu. Nabidl jsem mu dovoz, ale on rekl: "Ne, ne,
dejte mi jenom adresu, prijedu v domluveny cas!"
Adresu dostal a dostavil se presne jak domluveno. Dojel na obycejnem,
vypujcenem kole, na kterem slapal do kopcu Severniho Vancouveru.
A na kterem se pak, za tmy a bez osvetleni, vracel.
Sdelil ponekud nesmele, ze je vegetarian a proti alkoholu ze nic
nema, ale nepije nikterak pravidelne (jako treba ja).
A pak jsme s nim posedeli, ja a ma manzelka jsme se ptali a on
vypravel. Bylo to ohromne zajimave vypraveni. Dodal nekolik detailu,
ktere jsem se v jeho knihach nedocetl. A pojednou mi cely ten
jeho obdivuhodny pohyb po zemekouli pripadal jakoby slo o nakup
mleka v kolonialu pres ulici.
Ted tedy ta smutna zprava. Prekvapiva pri pomysleni nejen na jeho
vek, ale hlavne na to vse co na svych fantastickych cestach prozil
v podstate bez uhony. Ale co k tomu rici nez ono ponekud otrepane:
...Ano, takovy je zivot! Jeho sounalezitost s jeho ukoncenim.
Nechci tu uzit ono smutne slovo. V pripade Jiriho Svobody se lepe
hodi rici, ze velmi predcasne opustil tento svet, ktery
nepochybne miloval, ktery chtel poznat a podarilo se mu to jako
malokomu a jeste o tom podal tak originalni svedectvi!
Je mnohem vice kapitanu prumyslu, CEO hodnostaru, ale takovych
charakteru jako byl jiri Svoboda - to by bylo snadne pocitani
Vladimir Cicha-Vancouver