Petr Chudozilov: Krizek po funuse
"Ja nevim, proc mi ctes basnicky," vytkla mi kdysi jedna
divka rozmrzele pote, co jsem zvysil hlas, abych ji probudil z
polospanku, do nejz upadla, kdyz jsem ji predcital z Holanovy
Bolesti. Opacil jsem, ze nekteri lide jsou jeste mnohem
horsi nez ja: basnicky si rovnou pisou sami. Nekdy dokonce ani
nepotrebuji zachazet tak daleko, na rozdil od mnohych publikujicich
autoru, kteri vydali krabici od bananu plnou zversovanych knizek
a basniky se presto nikdy nestali, nenapisou na papir ani jeden
jediny kraticky vers a presto se to o nich nejak tusi a vi; tohle
je basnik. Anebo v stastnejsim pripade jim vysla tenoucka sbirka,
jez je obsahem tak silna, ze uz nikdy nemuseji vubec nic pridavat
a pripisovat. Takovouhle knizku napsal a vydal Pavel Jansky, jmenovala
se Hlavou dolu a vysla v roce 1967 nakladem 800 vytisku
- znalci tenkrat soucitne pokyvovali hlavami, ponevadz vyse nakladu
se v ramci tehdejsich pozvolna rozkvetajicich, presneji receno,
rozmrzavajicich nakladatelskych pomeru jevila jako nepatrne miziva.
Pavel Jansky zemrel 20. ledna 2006 ve veku 77 let; o jeho smrti
jsem se dozvedel se zpozdenim a moje dnesni vzpominka na par spolecnych
prchavych chvil lidskeho zivota uz nemuze byt vic nez krizkem
po funuse.
Poznali jsme se v polovine sedesatych let za dobrodruzneho vecera,
jenz nas vyplavil v mestecku na strednim toku Vltavy. Hrobove
se oteviraly, skaly pukaly, rano nas hrozne bolela hlava. Vraceli
jsme se do Prahy podzimni topolovou aleji. Kousek za Zbraslavi
se jako ztraceny a znovunalezeny sen z mlhy vynoril vuz zastreseny
plachtou. Romsky dedek daval pit koni z vedra, z ohniste stoupal
k nebi spory kour. Mozna to byl ten uplne nejposlednejsi romsky
kocovnik v celem tehdejsim Ceskoslovensku. Prihlizeli jsme dlouho.
Nejlepsi bylo, ze nikdo nerekl ani slovo, ani Pavel Jansky, ani
ten Rom, ani ja, jen jsme si zlehka prikyvli na pozdrav, vic nebylo
mozno k veci dodat, basen byla hotova v cele sve velebne uplnosti.
"Slibme si, ze se uz nikdy nevopustime," navrhl Pavel,
kdyz jsme spustili kotvu U Zelene lipy na Starem Meste
Prazskem. Malem se nam to skutecne podarilo, jenomze nas nakonec
z te hospody vyhodili a vsude jinde predstirali, ze nas neznaji
a nechteji.
"Statna hranica nie je korzo," oznamil narodu Gustav
Husak, kmotr gangsteru z milosti Kremlu, kdyz v devetasedesatem
spadla
zelezna opona, znameni, ze divadylko o socialismu s lidskou
tvari skoncilo. Lidova mluva teto zmene prezdivala mene vznesene,
ale zato trefneji, spadla klec. S Pavlem Janskym jsme si
v malostranske Nerudove ulici zastavili nocni kropici vuz. "Kam
to bude, kluci?" zeptal se ridic. Zatimco ja jsem navrhoval
jako cilovou stanici Benatky, Pavel pozadal mnohem strizliveji:
"Ja chci vocad do prdele." "Tak jedeme," souhlasil
ridic. Celou noc jsme se ritili prazskymi ulicemi. Dychtive a
marne jsme vyhlizeli neco, co bylo na mnoho let definitivne pryc.
Nikdo nemluvil, taky nebylo co rici, ale basen to byla i tentokrat.
Ten ridic asi dusevne trpel stejne jako my, nevzal si od nas ani
korunu, prestoze jsme mu chteli dat vsechny nase penize. Mozna
take i on byl basnik?
Posledni leta zivota, suzovan chorobami, Pavel pokryval sve okoli
popelem vzpominek jako vyhasinajici sopka, ale pet let komunistickeho
koncentracniho tabora, jez mu byly prisouzeny v padesatych letech,
nikdy netvorily narikavou pater jeho repertoaru. Dockal se vydani
souboru sveho dila pod priznacnym nazvem Dsteni a nakladatelstvi
Torst za to patri vzdat velky dik. Naposledy jsem ho videl
v jeho celozivotnim doupeti ve Snemovni ulici cislo 15. Za okny
dest a snih bicovaly duverne znamy dvorek. Pavel byl rad, ze uz
nemusi vykonavat tezkou fyzickou praci, vydan napospas mrazu,
zvuli a samote v davu.
11.3.2006