O pohrbu George Grosse a
pohrbech vubec
Rozloucil jsem se za svuj zivot s nekolika stovkami pratel a znamych
anebo osobnosti, ktere nejak poznamenaly nas cas. Kazdy pohreb
byl jiny: od pohrbu lidi zvucnych jmen, ktere - stejne jako pohrby
uspesnych podnikatelu - byly spolecenskou udalosti; k pohrbum
lidi, kteri nevynikali ani majetkem ani zamestnanim, pritahujicim
media, ale dali zivotu vsecko, co meli a prisli se s nimi rozloucit
ti, kteri je meli radi; k pohrbum lidi, zapomenutych jeste pred
svou smrti, na jejichz pohrbu se seslo mene lidi, nez mame prstu
na jedne ruce. A ty nejsmutnejsi - ale o tech jsem jenom slysel
- pohrby bezdomovcu bez rodin a bez pratel, pohrbenych ve spolecnem
hrobe. I kdyz vim, ze jim na tom uz asi mnoho nezalezi, snad na
kazdem pohrbu si na ne vzpomenu.
Pohreb George Grosse patril do prvni skupiny: sportovni novinar,
spoluzakladatel novin, laskovna hvezda na tenisovych turnajich
celebrit (kdykoliv prohral, mohli za to jeho partner ci partnerka,
i kdyz slo treba o nejlepsi svetove hrace). Patril ale pravem
i do druhe skupiny, do skupiny lidi, kteri neziji pouze v pozlatkovem
svete uspechu a potlesku, ale deli se s druhymi o svuj cas, o
svuj talent a sve hodnoty: jeho kolega, ktery v dobe, kdy komunismus
se zdal neporazitelny, donquichotovsky i odvazne valcil s Moskvou,
Peter Worthington, i syn zesnuleho (rovnez George) se ve svych
proslovech zminili o trech pravidlech, jimiz se zesnuly ridil:
miluj svoji rodinu a udelej pro ni vsechno, co je v tvych silach;
pomoz kazdemu, kdo pomoc potrebuje; chovej se stejne ke kazdemu
bez ohledu na jejich zamestnani ci spolecenske postaveni. A knez,
ktery vykonaval pohrebni obrad, hovoril o jeho vire.
Tento pohreb nebyl profesionalnim truchlenim - byla to spise oslava
zivota. Oslava vtipna a laskava, plna pratelstvi a lasky. Jednim
z peknych momentu bylo Worthingtonovo liceni Grossova uteku z
Ceskoslovenska: podle jednech prevesloval Dunaj na kanoi; druzi
tvrdi, ze Dunaj preplaval; ja se klonim k nazoru, ze George Dunaj
jednoduse presel....
Stejne hrave a s laskou popsal jiny okamzik syn George: rodice
slavili vyznamne vyroci (snad zlatou svatbu?). Maminka marodila,
ale kdyz syn prisel domu, nasel krasne prostreny stul. Syn se
divil, kdo stul prostrel. George (otec): "Martha Stewart
neni jediny clovek, ktery dovede prostrit stul."
V preplnenem kostele jsem zahledl jen par nasich lidi, hlavne
Slavu Cornovou, jejiz otec Jiri se se zesnulym dobre znal. Ale
to je pochopitelne: zivot George Grosse se neodbyval na krajanskem
kolbisti. Vim, ze mezi pritomnymi byl generalni konzul CR, Richard
Krpac s pani.
Kazda smrt ve mne vyvolava dva pocity: jeden nechapave udivny
- jenom proto, ze treba jen jeden sval odmitne pracovat, miliony
okamziku, z nichz se nas stale prodluzujici zivot sklada, okamziku
radosti, smutku, lasky, zarlivosti, zloby, nadseni, bolesti, nadeje,
zoufalstvi... se propadnou do propasti casu, jako by nikdy nebyly,
jakoby ani my jsme nikdy nebyli. Mel pravda Hamlet, ze jsme ze
stejne latky jako sny? A nas zivot se ve smrti rozplyne jako sen,
beze stopy a bez ozveny? Nevim, mozna, snad...
Ten druhy pocit ma jine ladeni: plache zpokorneni pred majestatem
smrti. V okamziku, kdy se lidsky zivot propada do jicnu vecnosti,
slysim ozvenu versu Otakary Breziny, slysim jeho dialog s vecnosti,
jeho hymnicke vyznani viry...
Josef Cermak
George Gross s vydavatelem Toronto Sun na Velkem osmickovem balu