Josef Lnenicka: Lucie a
jeji koci
Dnes je to jiz pouze vzpominka, ale stale velice ziva, nebot mi
zmena pevneho vezeni povestnych Kartouz za Tmavy dul ve Rtyni
v Podkrkonosi vlastne zmenila kus zivota. Privezli nas asi tricet
a ty, co odmitli farat, odvezli zpet do Valdic. Po ubytovani na
svetnici cislo patnact mi bylo prideleno kmenove cislo 1442 a
hned na to na dvore tabora potkam Pepika Tepleho z Rovne u Pardubic,
ktereho jsem jiz za putovani po veznicich potkal, a ten mi rekl:
"Neboj se farat, za tyden bude z tebe stary havir."
Za hodinu jsme meli v taborove dulni kancelari dvouhodinove skoleni.
Vedouci tabora a kancelare, organizator, absolvent banske skoly
Milan Svejda vyskolil za chvili vsechny, co jeste nikdy dul nevideli:
zakladni predpisy a pouceni a hotovo. Druhy den jsem jiz sel farat
na predek cislo 9. vzdaleny od sachty vice nezli pet kilometru.
Cela osadka byla slozena z veznu, pochopitelne politickych, jmena
pamatuji vsechna. Prvni jizdu do hlubiny dolu pamatuji velmi dobre,
nebot do klece nastoupilo deset lidi nahore a deset dole. Tech
500 metru se nezapomene, protoze do klece po kratke jizde zacalo
"prset". Mijeli jsme nejakou pumpu. Mne tekla voda do
bot i za limec faracek. Takto jsem byl pokrten na hornika hned
na prahu permonicke rise.
Opodal na me cekal rimskokatolicky knez Vojtech Kudera, ktery
me mel dovest k vozikum, huntum, do kterych se nasedalo po ctyrech
lidech, a seznamit me s lidmi, se kterymi budu pracovat. U toho
vlaku trunila elektricka opancerovana lokomotivka. S lampou v
ruce jsem koukal po chlapci ridici, ktery obihal okolo toho stroje
a haviri sedici ve vozech na neho volali: "Delej, delej,
potkane, at jedem.''
A on odpovidal: "Drzte huby, potkani, jeste tady nejsou vsichni."
Nikdy jsem to pred nikym v zivote nevyslovil, ale v ten moment
jsem si v duchu rikal: "S tou potvorou bych chtel taky jezdit."
Po nekolika dnech na predku cislo 9 pro mne prisel dulni Tyfa,
_ abych sel s nim, ze mne potrebuje jinam. Dovedl mne na sedmatricatou
upadni, kde se stavela nova vratkovna, vsude se betonovalo, pracovali
tam civilove, tak jsem se seznamil s jednim z nich, Josefem Vlkem,
ktery mi prvni rekl sve jmeno. Delal jsem s nimi tri dny a dulni
Tyta me zase odvedl do upadnice k jinemu predakovi, kde pracovali
dva civilove, a potrebovali tretiho. V satne, kde jsme se prestrojovali,
jsme byli spolecne s civilnimi zamestnanci. Vedle mne se prestrojoval
starsi hornik, jmenoval se Ivan Bucak. Muz to byl mensi, silnejsi
postavy, vsiml jsem si, ze na neho jeden hornik s nemeckym prizvukem
zavolal: "Ivane, nechtel bys zase jednou kocirovat po nadvori
kone?" On mu nejak mrzute odpovedel: "Dej mi pokoj!"
To bylo vse. Vice jsem si vsimal, ze soused Bucak je takovy rozvazny,
a nejak me pritahovalo navazat s nim rozhovor. Pri prestrojovani
ale mnoho casu nebylo.
Dulni na odpoledni smene Bernard me jednou pridelil na stenovani,
primo rubat uhli. Nejaky civil mi ukazoval techniku, jak se to
dela, abych se nenadrel. Potom jsem v noci faral do ctvrte upadnice
take na stenu. Netrvalo to snad ani pet tydnu. Spratelil jsem
se s Frantou Synkem z Brna, on chodil na nocni smeny. Malo spal
a v dulni kancelari v tabore byl, da se rici, stalym hostem. Byl
to chlapec, ktery byl velmi dobre seznamen se systemem tabora,
znal povahy dozorcu. Byl to takzvany kopeckar. To byli lidi, co
utikali za svobodou na zapad a byli chyceni. Obycejne byl za to
trest 3-5 roku. Franta se ale nechlubil tim, ze jeho otec byl
vysokym funkcionarem bolseviku v Brne, ze se syna zrekl. Nikdo
ho nechodil navstevovat. To jsem si tim vice cenil mych rodicu
a sourozencu, ze mne celou dobu vezneni navstevovali, starali
se, vlevali mi silu: jen vydrz, bude lepe. Nahle za mnou Franta
pribehne na svetnici a povida: "Pepo, jdes delat od zitrka
k doprave, budes delat policajta."
To bylo velmi vzite pojmenovani pro pomocniky lokomotivkare. Kazdy
hornik ho poznal podle toho, ze nosil cervenou lampu, kterou daval
na konec vlaku. Nahazoval vykolejene vozy, pripravoval lokomotivku
k provozu, mazal olejem dulezita mista stroje. Vzal si mne jako
pomocnika civil, mlady kluk Vojta Prok, oslovovany Blazen. Kdyz
me uvidel a dovedel se, ze jsem to jeste nedelal, nemel zadnou
radost; Jen rekl: "S tebou bude asi tezka prace."
On byl vsak flegmatik. Hned pri prvni jizde vykolejil ctyri vozy.
Nejakym zazrakem se mi je na jeden zatah podarilo najet zpet na
koleje. To ho tak udivilo, ze rekl:
"Tebe si necham. S nikym jinym nesmis jezdit, jen se mnou."
Za nekolik dnu jsem mu musel rici, ze jezdi bez citu, ze nekdy
se to zvladnout neda. Kdyz vezl lidi do prace nebo na konci smeny,
cukal s vozy a haviri casto zurili. Za cas neprisel do prace.
Bylo to na odpoledni smene. Stroj jsem mel pripraven k odjezdu.
Prisel dulni Kulda a povida mi:
"Vojta Prok neprijde, jsi uz u dopravy dost dlouho, dnes
budes jezdit ty. Nejen dneska, ale soustavne."
Na tu prvni samostatnou jizdu jsem nikdy nezapomnel. Vlak mel
tricet vozu krasneho, jeste tepleho uhli. Za pomocnika mi dali
chlapce, ktery to delal take dost dlouho, jmenoval se Kovac. Za
celou smenu mi nevypadl ani jeden vuz. Po smene prisel za mnou
do koupelny predak a rekl:
"Lnenicko, zitra nastup na smenu primo jako masinkar."
Asi za tri tydny prisel bansky inzenyr a lekar, a ja jsem pred
nimi udelal zkousku ridice dulni lokomotivy. Dostal jsem na to
knizku. Lekar zkoumal zrak, barvoslepost, inzenyr se zajimal o
provoz a predpisy. Netusil jsem tehdy, ze se mi to stane nekolikaletym
zamestnanim. Velmi jsem si tu praci oblibil, ziskal praxi a znalosti.
Z rozhovoru horniku jsem se dovidal ruzne historky tmaveho dolu,
poznal osazenstvo, szil se s prostredim a po propusteni na podminku
jsem setrval u lokomotivky.
***