Mala (lonska) uvaha o kapru
Nez jsem si vysel, nezahalel jsem. Uriznul jsem hlavu kapra, vyvrhnul
ho a hotovil se jej pred naporcovanim zbavit supin. Sotva jsem
ale prilozil ostri noze k rybimu telu, ktere se v dopolednim slunci
dopadajicim do kuchyne lesklo nespoctem zlutozlatych supin, sotva
jsem se jich dotkl ostrou kuchynskou kudlou, zavahal jsem. Upoutala
mne soumernost, s niz jsou supiny v kapri kuzi naskladany, tvorice
jakousi zlatozlutozelenou mozaiku. Rozmer supin od hlavy k ocasu
se mirne zmensuje. Dokonce mne napadlo, ze bych supiny v te ktere
casti tela mel v prumeru premerit. Misto toho jsem udelal prvni
tah kudlou, nazlatla sprska se vznesla nad kaprim neboztikem.
A tu jsem si vzpomnel na ty velmi davne doby, kdy par dnu pred
Stedrym vecerem vetsinou dva kapri plavali ve vane. Casto jsem
se na ne dival. Hazel jim do vody chleba. Nabirali ho do tlamicek,
netusici jak uz je to zbytecna cinnost. Trochu mi cukalo v hlave,
kdyz vecer 23. prosince, po navratu z prace, otec ranami kladiva
koncil zivot supinacu. Ostatni praci uz udelala mati. Vzdy jsem
dostal nekolik supin, kdyz oschly. Abych nemel nouzi o penize.
Zajimave! Opakuje se to kazdy rok, i kdyz supiny uz davno nedostavam
od mati. A kazde Vanoce davam si je do srajtofle. Nejsem sice
bohac, ale zatim ani zebrak. A ty supiny jsou rok co rok stejne.
Dnes, stejne jako v dobach detstvi pripominaji nehty na jedne
strane pozlacene. Jedna supina jako druha.
Asi me prilis a snadno fascinuji jednoduche veci, rikam si. Pravem,
nebo v dusledku naivity mysleni? Proc radeji nepremyslim o tom,
jakou po svatcich koupim akcii? Proc me tak udivuje ta pravidelnost
tech zatracenych supinek? Ci to neviditelna ruka naskladala je
jednu vedle druhe? Proc hrbet kapra je tmavy jako voda rybnika
a bricho zlutave, jakoby melo svitit kaprovi na cestu do hlubiny?
Jak mnoho veci se ve svete zmenilo za ...sto let treba! Tehdy
veci neuveritelne jsou dnes samozrejme. V nebi se mozna spokojene
usmiva Jules Verne. Ale mozna ho napadne, ze ve svych fantastickych
napadech prehledl puvab veci prostych. Ale mozna, ze ve chvilich
odpocinku sedaval na brehu rybnika cekaje az splavek ponori pod
hladinu zabirajici kapr..
Dnesni burza muze pripominat kouzelnou rybku splnujici tri prani.
Splni prvni, splni druhe. Treti je ale prilis sobecke, neuvazlive.
Zadano prilis i od kouzelne rybky. Ziskane bohatstvi meni se v
popel, prach ...
Dokoncil jsem dilo a ulozil do lednicky znacky Viking rozporcovaneho
kapra, na druhem taliri hlavu a mlici na polevku. Vysel jsem do
pekneho dopoledne, ponekud neobvykle tepleho pocasi, coz vysvetlili
ucenci. Mene uz jine jevy, jez nazyvaji se pokrokem. Novy vek.
Vek informaci. Moderni architektura, rychla auta plna konskych
sil. Obchodni domy plne krasnych veci a mnoha zbytecnosti. Lide
jsou opojeni, uneseni. Ale proc veci davne a mnohdy proste, jaksi
jine, jako treba stare ctvrti nekterych mest Evropy pritahuji
a okouzluji neustale navstevniky z Noveho sveta? Proc tak radi
usedame do kourem dymek a cigaret prosakle rybarske krcmy na brehu
more? Neni to i tim nedefinovatelnym kouzlem davneho casu? V takovem
miste, nebo malem bistru ci baru ma kazda zidle, kazda sklenice
na absint nebo portske vino sve misto uz po desitky let. A silna,
vyborna kava podava se do stale stejnych hrnecku .
Mozna jsou to myslenky posetile. Ale privedl me k nim pohled na
ty zlatave, dokonale usporadane supiny na tele vanocniho kapra.
A snad proto, ze dost malo zustalo z prosteho kouzla Vanoc, ani
mi nepripadaji tak prilis posetile ...
Vladimir Cicha-Vancouver
