Josef Lnenicka: Vestkyne
Zrovna jsem mel plne ruce prace. Za odpracovanych dve ste hodin
ve prospech mesta jsem dostal povoleni postavit si garaz pro stare
auto, ktere jsem po kouskach posbiral. Nemohu rici kde, protoze
bych byl sprosty. Ale stalo to za namahu - strep z roku 1929.
Prave dodelavam cestu ke garazi, kdyz se privali sousedka, hubu
otevrenou od ucha k uchu a laka:
"Nech toho, vona ti ta cesta neutece. Dodelas ji zejtra.
Ted pojed se mnou. Nutne potrebuju do Huntirova!"
"Do Huntirova? Vzdyt to jsou nejmin dve hodiny cesty! Co
tam chces hledat za stesti?"
"Zije tam jedna babka. Je to vestkyne a je moc prima. Uz
jsem tam jednou byla. Pojed se mnou, neco zajimavyho uvidis."
Jak rekla, ze neco zajimaveho uvidim, hned me nachytala. Prastil
jsem lopatou o zem, sousedka otevrela vrata garaze, vyjela ven
se starsi skodovkou, ja jsem nasedl a jeli jsme k vestkyni. Po
delsi dobe jsme sice uvideli tabuli Huntirov, ale vestkyne, jak
by to mohlo byt jinak, bydlela na samote, uplne stranou obce.
Trvalo to jeste hodnou chvili, nez jsme se tam k ni domotali.
Vidim chalupu, dokonale zasazenou v zemi, ze tri stran oblozenou
drevem az po mala okenka. Polena ruzne silna pochazela nepochybne
z nedalekych statnich lesu.
Sousedka bez dlouheho otaleni zapadla do chalupy. Aniz by neco
rekla, sla si dat znovu vestit. Ja jsem se oddal cekani na jeji
navrat. Po pul hodine se otevrela vratka, sousedka vystrcila svoji
blondatou hlavu a kyvala, abych vylezl z auta: "Vysoukej
se ven! Pani vestkyne by te rada videla," prikazala mi s
rozhodnosti sobe vlastni.
Po chvilce zdrahani jsem svolil, ze pujdu dovnitr, ale ze od vestkyne
nechci nic slyset. Stejne, co bylo v zivote nejhorsi, me uz potkalo.
Stanul jsem v prostorne mistnosti. Od okna vstala starsi zena
plne postavy, pristoupila bliz a predstavila se mi.
Jmenovala se Irma Jamackova nebo tak nejak. Zahledela se do dalky:
pripadalo mi, ze se vzdalila na mile daleko. Pak rekla:
"Pane, my jsme se nikdy v zivote nevideli." Jeji slova
jsem bez vahani potvrdil. Potom me pozadala, abych ji rekl den
a mesic narozeni. Vyhovel jsem jeji zadosti. Jeji excelence pani
vestkyne pak vzala do rukou velmi objemnou knihu, predpokladal
jsem, ze by mohla byt vydana tak nekdy pred 150 lety. Otevrela
ji, trochu v ni zalistovala a podala mi ji se slovy:
"Ceka vas velmi daleka cesta." Na jedne strance knizky
jsem videl obraz stareho korabu a trochu niz od toho korabu byla
nakreslena hlava stare zeny.
"Na konci te cesty," pokracovala vestkyne, "je
stara zena, ktera bude potrebovat vasi pomoc. Konec vestby!"
Myslel jsem, ze bude pozadovat nejakou odmenu, nejaky honorar,
ale kategoricky odmitla.
Na zpatecni ceste jsem se kysele usmival: "Tak ja se tady
hmozdim s tou garazi, predtim se dvema domy a nakonec mi nejaka
lady napovida dalekou cestu. Abych se zase nekam nechal zlakat?
Tuhle!"
Neuplynulo snad ani pul roku od navstevy vestkyne a byl jsem na
ceste po Chorvatsku. Ani jsem si nepomyslel, ze me vitr zanese
za velkou louzi. Ten stary korab, to bylo letadlo. A na konci
cesty byla pani Williamsova, dnes je ji uz 90 let. Tehda se ji
bortil dum prospikovany termity a potrebovala pomoc. Kdyz pak
moje maminka po kratkem pobytu v Americe zemrela, prohlasila me
pani Williamsova za sveho syna, protoze stejne zadneho nemela.
A pak se rekne vestkyne!
Z knihy: Ulomky z zivotu
Otisteno se svolenim autora.