Petr Chudozilov: Zeleny
dest
Velitel 2. praporu 25. tezke delostrelecke brigady v Jicine, kde
jsem pred petactyriceti lety vykonal vojenskou zakladni sluzbu,
sice mel radne obcanske jmeno, ktere se nadto krasne hodilo k
jeho odbornosti - jmenoval se Koule - ale rikalo se mu Sarasany.
Major Koule prisel ke sve prezdivce skrze obycej nespokojenost
s bojovou pripravenosti vojska vyjadrovat nikdy se nemenici mantrou:
"Taky bordel! Vojaku, vy ste neoholeny. Ako leu, ako tiger
v cirkuse Sarasany!" Koule rad pronasledoval ty, jez povazoval
za vzdelance. Z obsluhy naseho dela si jako obetni beranky vyvolil
vojina Brecku, pozdejsiho antropologa, ktery si ve svem osobnim
volnu drze cetl basnicky, a vojina Chudozilova, ktery nosil bryle.
"Breckal Hudozilou! Taky inteligent zasraty! Okulary nosi,
ale nastenku k prvemu maju neurobi!" drtil mezi zuby, kdykoli
jsme mu padli do oka.
Vypravelo se, ze Koule dosahl hodnosti majora jiz behem druhe
svetove valky, v mirovych podminkach pry nikdy nepovysil, ponevadz
statecnost v poli a schopnost spravne porozumet psanemu slovu
jsou dve uplne ruzne veci. Jednou, kdyz na me prisla rada, abych
uklidil velitelovu kancelar, jsem spionsky prohrabal jeho psaci
stul. Nebylo v nem nic, vubec nic, zadne papiry nebo predmety,
pouze v prostrednim spojovacim supleti se skvela leva kozena vysoka
bota, tak zvana holinka. Prava chybela. Prislo mi to jako pravdivy
obraz majorovy nesmrtelne duse, ale brzy jsem poznal, ze jeho
psychicke spektrum je mnohem sirsi, nez jsem predpokladal. Dal
jsem totiz pres hubu poddustojnikovi, ktery z rozmaru ponizoval
vojina Horvata, prinalezejiciho k romskemu etniku. Poddustojnik
okamzite bezel zalovat. Koule si zamracene prohledl zraneni, premyslive
se poskrabal tam, kde zada prechazeji v nohy, aby nakonec rozhodl
takto: "Hudozilou! Mal by som ta dat prokuratorovi, ale trescu
ta len trochmi tyzdnami basy. V mojom prapori nesluzia bieli alebo
cierni. V mojom prapori su vojaci. Tuna sme neni v cirkuse Sarasany!"
Dokonce me pak pronasledoval o neco vlidneji. Pochopil jsem tak,
ze nejen vul, ale i oficir ceskoslovenske lidove armady se muze
zachovat prirozene. Uplne jako normalni clovek!
Major Koule, docetl jsem se nedavno v novinach, jeste zije. Ma
osmdesat ctyri roku a kyne mu sance na umisteni v Domove pro valecne
veterany, jenz se ministerstvo obrany chysta otevrit v Hradci
Kralove. Jiny valecny veteran, general Rudolf Pernicky, se bohuzel
teto vysady nedozil, zemrel dva dny pred lonskym Stedrym vecerem.
Pernicky, absolvent ceskoslovenske vojenske akademie, za valky
absolvoval paravycvik v Anglii a byl vysazen v protektorate. Podarilo
se mu prezit, ale po unoru 1948 ho poslali na dvacet let do kriminalu
za udajnou velezradu. Odsedel si dvanact roku, pozdeji zivoril
jako topic. Loni dostal Rad bileho lva, nejvyssi ceske vyznamenani,
ale v armadnim penzionu ho uz nechteli, ponevadz - jake prekvapeni!
- nebyl dostatecne zdrav.
Zvedavy posluchac mozna premita, proc jsem svuj fejeton nazval
Zeleny dest. Jicinsti kadrove spise podradni delostrelci sice
smeli cvicit jenom se starickymi kanony, jez kdysi tahali kone,
ale v pripade vyhlaseni poplachu Zeleny dest jim bylo ulozeno
pomahat chytit zlocince uprchle z nedalekeho kriminalu ve Valdicich.
Neni mi znamo, v ktere veznici byl general Pernicky umisten odmenou
za sluzbu vlasti, nejspis se dostal jako mnoho dustojniku na Mirov,
a proto musim tento fejeton dopsat v kondicionale,
Kdyby Pernicky byl byval veznen ve Valdicich, kdyby ho bylo napadlo,
odtamtud plachnout, kdyby ho byli chytili a rovnou nezastrelili,
kdyby byl loni nezemrel a dostal se stejne jako major Koule do
Domova veteranu v Hradci - jak ruzne vzpominky by se jim vyrojily
v hlavach pri vysloveni hesla Zeleny dest?
Psano pro CRO 6 - Otisteno s vedomim
autora.