Petr Chudozilov: Obrazek
Pondelni vyroci Velke rijnove socialisticke revoluce, jez az doposud
byvala snad vubec nejoblibenejsim svatecnim dnem privrzencu ortodoxni
komunisticke verouky, ma take pro me nesmirne dulezity vyznam
v tom nejosobnejsim slova smyslu. Kdyby bolsevici po operetnich
vystrelech z palubnich del krizniku Aurora 7. listopadu
1917 nevtrhli do petrohradskeho Zimniho palace, nikdy bych byl
nespatril svetlo sveta. Muj otec, nebyt Vladimira Iljice Uljanova,
tak receneho Lenina, by pravdepodobne nikdy natrvalo neopustil
sve rodne Rusko, nestal by se bezencem bez domova, neusadil by
se po strastiplne pouti v tehdejsim Ceskoslovensku, nepoznal by
moji maminku, rodacku z Olsan u Prostejova, a dal by vzniknout
uplne jinemu potomstvu.
Muj otec se dokonale naucil cesky, ziskal odborne vzdelani, zajimavou
a dobre placenou praci, zalozil vzkvetajici rodinu a primerene
zdarile se szil s moravskym prostredim, ale Velke rijnove socialisticke
revoluci zadny vdek za dobrou existenci neprojevoval, Naopak,
na Lenina, Stalina a vubec celou plejadu sovetskych vudcu vzpominal
vylozene ve zlem. V jeho pameti spise nez ideologicke vydobytky
prevazovaly vzpominky na nikdy neprestavajici hlad, jenz byval
tisen nahrazkou chleba upeceneho ze stromove kury. Jeste po mnoha
desetiletich zivota v civilizovanejsim prostredi v noci kricivaval
hruzou ze sna. Teprve kdyz jsem dosahl zrale ctyricitky, sveril
se mi se svou vubec nejhroznejsi vzpominkou? citlivejsi posluchaci
by ted meli na minutku nebo na dve radeji vypnout radio. Tatinek,
bylo mu tehdy nejakych deset let, prozival doby bolsevickeho teroru
v Nikolajove na Ukrajine. Nedaleko jeho bydliste se nekolikrat
tydne odbyvaly popravy. Aby nebyly slyset vykriky a stenani umirajicich,
vyhravala pri techto prilezitostech hudba, vetsinou davali znit
tonum kultovni Internacionaly. Jednou byl otec nahodou
u toho, kdyz se nejakemu nestastnikovi pres tezka zraneni podarilo
uniknout na ulici. Musel pry to byt namornik, na pazi mel vytetovanou
kotvu a morskou pannu, v zoufalstvi obejmul telegrafni sloup a
uz se ho nedokazal pustit; rozbili mu hlavu kolbou pusky a tatinek
byl postrikan vyhrezlym lidskym mozkem. "Kdykoli slysim Internacionalu,
vybavi se mi ten mozek, jestlize u reznika v krame zahlednu mozecek
vystaveny na mise, okamzite se mi ozve Internacionala," rekl
otec neobvykle tise a uz se k tematu nikdy nevratil.
Velkou rijnovou socialistickou revoluci mi trvale pripomina obrazek,
na nemz trilety rozcepyreny kluk nabira z hrnce kasi. Vedle hrnce
stoji pootevrena krabicka neznameho obsahu, vyjevu se zajmem prihlizi
kocka. Kresba osm krat osm centimetru provedena tusi na vybledlem
kartonu, to je vsechno co zbylo ze ziveho cloveka, meho prastryce
Nikolaje, nadaneho malire. Za casu, jez byly pozdeji pojmenovany
nevinne znejici zkratkou VRSR vybehl na ulici, aby privedl lekare
ke sve zene pracujici k porodu. Uz se nikdy nevratil, nezustala
po nem ani ta sebemensi stopa. Teprve nekdy ve tricatych letech,
kdyz otec navstivil vystavu vezenskych praci na brnenskem hrade
Spilberku, se tmou neznama mihla jiskricka: mezi vystavenymi artefakty
se nalezal obrazek kocky a kluka blazene pojidajiciho kasi. Tim
ale stopa koncila, obrazek byl bez nejmensich pochybnosti praci
stryce Nikolaje, ale jak se strycek dostal kdysi na Spilberk a
jake byly jeho dalsi osudy, se rodina nikdy nedovedela a uz se
to asi nikdy nedovim ani ja. Tajemstvim zustane provzdy i to,
co asi obsahuje ta pootevrena krabicka stojici na stole vedle
hrnce, stejne tak jako prastryc se nikdy nedovedel, zda se mu
tenkrat narodil kluk nebo holcicka, Sprava Spilberku projevila
pochopeni a obrazek se stal majetkem rodiny. Kdyz take ja jsem
byl pred ctvrtstoletim bolseviky prinucen k emigraci, dostal jsem
ten obrazek jako darek na cestu.
5.11.2005