Petr Chudozilov: Koncert
na sametove strune
Kdyz jsem pred lety emigroval, zdalo se, ze je to navzdy. Servirce
v bistru ruzynskeho letiste jsem jako spropitne nechal vsechny
penize, co nam zbyly, mozna by se z toho tenkrat nechalo zit tyden.
"Nechte bejt," rekla servirka, kdyz vyslechla nas pribeh
a zkusenym spolupracovnickym okem projela rodinny doklad v nemz
stalo, ze jsme bez statni prislusnosti, "rekla bysem, ze
se domu jeste podivate." Penize vzala, ale jeji predpoved.
byla spravna, vratili jsme se 24. prosince 1989 o pul pate rano.
Navrat nam byl postribren malickym stedrovecernim zazrakem. "Domu
se uz nikdy nevratime," rikaval jsem v emigraci svym detem,
"ale kdyby prece, tak si na hranici pustime Smetanovu Vltavu."
Deti braly muj pateticky umysl jako starecky rozmar, nicmene,
kdyz jsme na Rozvadove minuli podmraceneho samopalnika, zeptaly
se, kde je ten Smetana. Kazetu jsem samozrejme zapomnel doma v
Basileji na botniku, tak jsem aspon pustil radio. Stanice Bavorsko
4 prave zacala vysilat Smetanovu Vltavu. "Jak's to tati
zaridil?" zasly deti.
Druhy zazrak se prihodil u Plzne. Spadli jsme do neosvetlene jamy
ve vozovce, trochu pripominala past na mamuty, ale nic se nam
nestalo, dokonce jsme se sami vyhrabali zpatky na silnici. V mlhach
rannich Rokycan zarila trafika, vedle Rudeho prava nabizeli
Lidove noviny, ktere sice vypadaly jako amatersky sesitek,
ale presto nam propujcily neopakovatelny pocit. Pred budovou Dopravnich
podniku v Praze jsem na prechodu nabidl prednost chodcum, tak
jak jsem se to naucil ve Svycarsku, ale chodci nechapali, co po
nich chci a nekteri mi viditelne spilali. Nakonec prece jenom
presli, jenom Vietnamci ne. Obejmul jsem stare rodice, navstivil
pulnocni msi v Pribrami, rodisti me zeny. Vyznamne chvile lidskeho
zivota casto mivaji civilni, strizlivou tvar.
Parada s prapory a fanfarami na Hradcanech me nepritahovala, zato
jsem bystre zamiril do Blatnicky v Michalske ulici. "To
samy jako vzdycky?" zeptal se holohlavy vycepak. "Coze,
ty se na me pamatujes?" rekl jsem temer v slzach. "Jeste
abych si te nepamatoval, ty starej vostudo!" odpovedel vycepak
nezne. Navstivili jsme pratele, starobylou mlynarskou rodinu na
ceskomoravske vysocine, hlava rodu, tak receny mleci strejcek,
porad jeste zil. Oprava mlyna byla v plnem proudu, dokonce uz
vyjednavali, ze elektrinu produkovanou jejich turbinou budou dodavat
do verejne site, kreslily se plany zamyslene truhlarny, obnoveni
trisetlete rodove tradice, fata morgana, na niz jeste vcera nikdo
neveril, se zhmotnovala ve vzduchu primo pred ocima. Nepohanela
je touha po zisku, nybrz cira, cerstve probuzena chut do zivota,
potreba podnikat v tom nejkrasnejsim, dnes bohuzel silne
zprofanovanem slova smyslu. Totez jsem pozoroval u stareho pritele,
profesi sofera: ne jenomze promyslel jak na restituci domu, kdysi
zabaveneho bolseviky, ale uz dokonce vedel, ze dole v prizemi
bude obchod s kvetinami jako driv. Ani on, stejne jako zmineni
mlynari, dnes nostalgicky nevzpomina na stare zlate casy za komunistu,
kdy pivo bylo za kacku a gulasek za pet - prestoze se mnohe ocekavani
nenaplnilo. Nikdy si totiz nemyslel, ze to, co se udelat musi,
za nej udelaji jini.
Docela rad bych se nekdy na nejakem verejnem miste, treba v metru,
potkal s vysetrovatelem StB, jenz se mi u vyslechu predstavoval
jmenem Tichy. "Tak co, jak se mate v tom Svycarsku?"
zeptal by se. Vypravel bych mu o svem plechovem vozejcku, v nemz
v noci rozvazim po Basileji noviny, porovnali bychom vysi duchodu,
jez nam vymeril cesky stat, a na jeho lici by zase jednou vyplul
ten znamy skodoliby usmev. Revoluci oblecenou do sametu se, pravda,
mnoho zkazilo, ale jedno ji nelze vzit: zamezila plosnemu vykonavani
spravedlnosti. Horici lidska tela na lucernach se jeste nikdy
v dejinach neosvedcila jako dobry zaklad budoucnosti.
19.11.05
Psano pro CRO 6. Otisteno s vedomim autora.