North Star Inn
Je tomu uz bezmala dvacet sest let, co jsem opustil
svuj druhy domov, Winnipeg v Manitobe. Je zcela logicke, ze i
dodnes vzpomenu na mnohe pratele a kamarady, ktere jsme tam, moje
zena a ja, meli. Ten vztah velmi pripomina kamaradstvi z detstvi
i let pozdejsich. Jenze jsou to pratele jini. Pratele, vstupujici
do nasich zivotu za zvlastnich okolnosti. Snad prave proto na
ta pratelstvi vzpominam, ac kontakty se vytraceji jak plyne cas.
Nelze z toho nikoho vinit. Nastaly pro nas i pro ne jine casy,
jine starosti, jina aktivita. Ano, obcas si s prateli dosud ve
Winnipegu zijicimi vymenime pozdrav, blahoprani, telefonat. Vepsali
se do moji pameti zlatym a nesmazatelnym pismem. Snad se to bude
zdat ponekud neprihodne, ale jednou jsem si uvedomil nebo mi to
tak pripadalo, ze snad nemene silnou moji vzpominkou na to mesto
v samem stredu Kanady je ta venovana nejen pratelum, ale i specifickemu
mistu. A nejen tomu mistu.
Tim je je vysoky hotel North Star Inn. V Loungi v prizemi jsem
se nejednou o polednach naobedval a pohovoril kratce s cisnici
nemeckeho puvodu, vnadne a nedostupne jakemukoli flirtovani.
Ale verim, ze mi ti z pratel winnipezskych, kteri tento ctrnactidennik
odebiraji, nebudou mit za zle vzpominku na zminene misto misto
na ne. O nich snad nekdy priste.
Nejeden vecer stravil jsem s choti a nekdy i sam (kdyz nastala
neshoda nasich nazoru a hledal jsem uklidneni) v nejhornejsim
patre hotelu North Star Inn. Naleza se na tride Portage
Avenue, jez s druhou hlavni tridou Main Street tvori
onu znamou krizovatku, kde v zime duje studeny vitr a teplomer
dostava zabrat ve svoji spodni casti.
(Nepoznal Kanadu,
kdo v puli unora,
zachumlan po bradu
v kozichu z buvola
na hube jinovatku
nepresel krizovatku
Portage Avenue & Main Street.)
George Reznick! Nejvyssi patro hotelu North Star Inn, bar, stolky
od nichz je videt do okoli, ac v noci je to vlastne jedno, kam
se jeden diva. Vsude rovina, prerie.
Ale my se divali hlavne k pianu, u nehoz on sedel a hral, George
Reznick. Volynsky Cech. Kdykoli jsme se s nim dali do reci, snazil
se mluvit cesky. Ale i kdyby mluvil jenom anglicky a my vedeli,
ze je krajan, nikterak to nevadilo. Protoze George byl pianista
milujici jazz. George prehraval repertoar tech nejkrasnejsich
slagru, evergreenu.
Kdyz jsme prisli a vitali se s nim, rikal: -Oho ..ted ja bych
mel vam hrat tu real ... skutecnou muziku ... wouldn't I ?-
-Jestli chcete a muzete, bylo by to prima,- rekl jsem.
-Sure ... sure ... mohu,- pravil . -A i kdyby mi eh... tento ...nekto
povidal, se nemochu, sahral bych,- rekl od piana George a hral
pak medley tech nejskvelejsich slagru a jazzovych standardu a
ja vedel, ze neni zadny Oscar Peterson ani Bud Powell, ale hral
ty puvabne melodie, ktere mi uz tolikrat poznamenaly zivot radosti
a nadeji, hral je s pozitkem. Hral a ja mu zavidel, ze se na klaviature
sveho upright piana nesmotam aspon na zlomecek toho, co
v tu chvili George Reznick, krajan, ktery se ve Winnipegu ocitl
o mnoho let prede mnou, pred nami, hral. A sedel jsem na barove
stolicce a zvolna upijel svuj drink, obcas se podival kolem prosklenymi
okny toho velmi solidniho hotelu a nevidel jsem zadne osvetlene
Hradcany, ale jina mista, snad mosty nebo obydli, ale bylo mi
to jedno. George hral na piano melodie, ktere jsem nejen mel rad,
ale ktere v jakesi tajemne souvislosti byly pro me uz davno pripominkou
sveta, kde lide jsou svobodni a kde je dobre, sveta, ve kterem
jsem se nedavno ocitnul sice dobrovolne, ale ne tak docela dobrovolne.
Castusky a Benny Goodman, to mi nejak nejde dohromady - a pojednou
jsem jakymsi snad ponekud zvracenym zpusobem dekoval Breznevovi,
tomu blbovi, co mel nekolik luxusnich zapadnich aut, za to, co
udelal, ktery me a mou zenu a syna vypudil z mesta, ktere jsem
mel tak moc rad. Snad ta jeho brutalita zpusobila, ze jsem se
k odchodu odhodlal, kdyby v jeho pocinani bylo trochu solidnosti
a logiky, nikdy bych to mozna neudelal, jenze te solidnosti a
moudrosti nebylo. Ale tu George Reznick zacal hrat krasnou pomalou
skladbu Dream A Little Dream of Me a ta mne uvadela do
melancholicke nalady, takove, jakou jsem nejednou prozival, kdyz
jsem se vracel pozde v noci od divky, kterou jsem miloval jako
zadnou jinou, ktera se stala moji zenou a je ji stale... Nechci
byt sarkasticky, ale pojednou slysim pisen zpivanou Waldemarem
Matuskou: To vsechno vodneees cas ...ale mam i pocit, jakoby
to se moji zeny a mne snad netykalo, ze vsechno pekne jeste cas
neodnesl ...
Pred nekolika lety zasel jsem do jazzoveho baru, ktery spoluvlastnil
dost slavny zpevak Kenny Coleman, byl na spatnem miste, ten podnik,
a to je mozna jeden z duvodu, proc neuspel, ale par let prosperoval
a bylo to prijemne, mensi misto. A tehdy, sotva jsem se usadil
ke stolku, pohlednu stranou a u stolu sousedniho v male spolecnosti
sedi on, George. Po kratickem zavahani jsem vstal a ke stolu pristoupil.
Omluvil jsem se, ze rusim, ale to uz se George na me smal, jakobychom
se naposledy videli vcera. -O, co vy tady?- prekvapil me. Rekl
jsem, ze tu bydlim a zeptal se, zda jeste hrava v North Star Innu.
Ne, hraje jinde - Ja... ja I remember ... pamatam ...North Star
Inn, ja. Nice bar to byl!- povidal s usmevem. Mel stale tu fantastickou
bradku, jen se mi zdalo, ze se ve tvari ponekud zakulatil.
Trio zacalo hrat a zpevak-spolumajitel podniku Kenny Coleman svym
nenucenym, lezernim hlasem, zacal zpivat jeden z evergreenu, z
tech melodii, ktere, alespon me, nikdy neunavi. Vratil jsem se
na misto, upil celkem solidniho cerveneho vina. Vsiml jsem si,
ze George Reznick ke mne mrknul svym bystrym okem a malinko pokyvnul
hlavou. Vedel jsem, co to znamena. Skladba, ktera prave znela,
interpretovana triem a Kenny Colemanem, se zrejme libila stejne
jemu jako mne.
Ano, hezky bar ve meste nikterak mocne atraktivnim, nahla vzpominka
na nej a na ty zvlastni, zajimave casy, ta pocatecni leta zivota
v novem domove. Kazda chvile, kazdy cas muze mit svuj puvab, pomyslel
jsem si.
Vladimir Cicha-Vancouver