Povidka: Zivot je zmena
Architekt Kopacek vysel z uradu na ulici, v niz se prave prodluzovaly
stiny mrakodrapu. Den byl pekny, pozdni jaro a nalada pana architekta
nemohla byt lepsi. Firma, jejiz byl spolumajitelem, prave s uspechem
dokoncila zajimavy projekt, ktery v prubehu pripravy byl zminen
i v jednech ze dvou hlavnich mistnich novin.
Cestou k zaparkovanemu automobilu si pripominal, jak projekt vlastne
uz od pocatku nemel vetsich zadrhelu. A vubec, ze vlastne si nema
na co stezovat. Posledni pravidelna navsteva u lekare mela potesujici
vysledek, na svuj vek tesil se dobremu zdravi. Dum, ktery pred
osmi lety nechal si podle vlastniho navrhu postavit, za tu dobu
vzrostl znacne v cene.
Ano, kdyby se dokonce i zacal usmivat jako mesuge, mel by k tomu
vlastne duvod, pomyslel si.
Nasedl do vozu, ktery behem dvou let, kdy jej vlastnil, nemel
jedinou poruchu. A pokud jde o spotrebu, s tou si on nemusi prilis
lamat hlavu. Dari se mu tak, ze kvuli nejakemu desetniku za litr
navic, si nemusi veru kazit naladu.
Ujizdel k domovu, paprsky slunce se odrazely od nalestene kapoty.
V radiu pustil si magnetofonovy pasek se svym oblibenym Sibeliem.
V tak prijemnem rozpolozeni by si v drivejsi dobe, kdy jeste kouril,
s chuti zapalil cigaretu. Oj, jak se dokazal oprostit od toho
skodliveho zvyku, ze ho ani takovahle pripominka nerozteskni!
A tu shledal, co vsechno se muze udat v jedine vterine! Z vedlejsi
ulice bez zastaveni vyjel osobni vuz tak, ze ani duchapritomnost
architekta ani dokonale brzdy jeho vozu nemohly zabranit kontaktu
obou vozidel.
Pan architekt vystoupil, hlede na smutne dilo a ocekaval, ze stejne
cile vystoupi i vinik nehody.
A skutecne, zvolna vystoupil hromotluk v umolousane bunde s oranzovym
napisem World Is Shit. Horsi uz to byt nemohlo, pomyslel
si architekt Kopacek a pohledem plnym znechuceni pomeril hromotluka.
"What did you do, asshole?" tazal se zrejmy provinilec,
ktereho pan architekt okamzite odhadl na cloveka s nimz neni radno
cokoli do cineni. Lec osmelil se a co nejklidnejsim hlasem pravil,
ze vina je zcela jasna a sice jeho, majitele bundy s napisem.
Soucasne prehledl skodu na obou vozidlech a shledal ji neprilis
znacnou.
Hromotluk, zrejme zadny milovnik hovoru s policii se zklidnil,
kdyz k obema ridicum pristoupil pan vypadajici jako urednik a
pravil, ze milerad dosvedci nevinu pana architekta. Pak uz doslo
k celkem rychle vymene dokladu. Ty hromotlukovy diametralne se
odlisovaly usmolenosti od tech, ktere architekt Kopacek vyjmul
z plastikoveho pouzdra. Do maleho zapisniku, ktery nosil stale
pri sobe, pro pripad nahleho napadu, zapsal si vse potrebne, vcetne
jmena, adresy a telefonniho cisla ochotneho svedka.
Oba vozy byly pojizdne a tak ridici nasedli a pokracovali v ceste.
Dobra nalada pana architekta vzala za sve. Vypnul radio, v jeho
smyslech Sibelia vystridala myslenka na to, jak nejrychleji dat
skodu do poradku. Nastesti o vine nebude treba se s pojistovnou,
diky tomu ochotnemu panovi, dohadovat.
Nez dojel domu, jeho rozladenost se nepatrne zmirnila.
"Ale, nepusobis zrovna spokojene," vitala ho pani Dagmar
a pohledla na nej zkoumavym zrakem. "Copak?"
Pan architekt odlozil sako, prezul se do trepek a sel do obyvaciho
pokoje. Napadlo ho, ze pred lety by v takove situaci otevrel sekretar
a nalil si slusnou davku konaku nebo skotske. Ted se nez posadil
do jedne z klubovek k prazdnemu stolku.
"Inu,myslim," pravil, "ze na mem miste bys taky
nejasala."
"Oh, a co by me jako potkalo ... byt na tvem miste?"
rekla chot a jeji ton pana architekta znepokojil.
"Mela bys karambol. Havarku. Nezavinenou," sdelil.
"Coze? To jako znamena, zes mel bouracku? Dneska?" ptala
se pani Kopackova prisne.
"Presne. Pred chvili. Takovy halama, rizek aspon stopadesatikilovy
mi vjel do cesty."
"Ale - vjel ti do cesty! A to nase skvele auto, jak o nem
rikas, to nema brzdy?" tazala se zcela zbytecne chot pana
architekta. "To sis to asi sypal nejak moc rychle, ne?"
"No prave, ze nikoli. Ale on nedal prednost, hnup."
"A - nadavky misto kloudnych argumentu a vysvetleni,"
pravila ona a pan manzel zaslechl v jejim hlase znacnou davku
jizlivosti. "Ani me to moc neprekvapuje, jezdival jsi sice
vzdycky bidne, ale lip nez dnes," sdelovala.
"Mohu ti dat telefon na svedka, sam se mi nabidl, muzes mu
zatelefonovat a optat se jak to bylo," pravil pan architekt
a mel pocit, ze tato informace zenu uklidni. Lec neodhadl situaci
spravne.
"Fi - to muze byt kdejaky chlapek, kteremu jsi dal par dolaru
pro pripad, abys mohl prede mnou zatajit jak to skutecne bylo!
A to ani nechci videt tu skodu!"
"Nestoji valne za rec," pravil architekt mirne.
"Podle tebe - copak ty rozumis autum? Jak to muzes vedet?"
A tu on uz nerikal nic. Dostal nahle straslivou chut na kapku
neceho ostreho. Ale v peknem dome uz po leta nebylo nic nez nealkoholicke
pivo. Nakonec byl rad, kdyz zena s pohrdavym usklebkem sdelila,
ze jde na pravidelnou partii kanasty. Bouchly dvere, ale dum,
ktery byl pred lety vystaven dle navrhu pane architekta, se ani
nezachvel.
Autor navrhu se salkem kavy odebral se do pokoje, kde zapnul televizor
a usedl na pohodlnou sofu pred nej.
Tiskl jedno tlacitko dalkoveho ovladace za druhym. "To je
docista k posrani!" septal, hlede na jednu mizernejsi, doslova
debilnejsi reklamu za druhou, jez objevovaly se na obrazovce.
Pak se ale na ni zjevila scena z jakehosi uz beziciho filmu.
Nadherna mistnost, spolecnost, svetla lustru odrazejici se na
sklenkach se sampanskym a vybranymi viny! Spokojene usmevy hostu,
pohoda, halas a perlivy smich krasnych dam.
A tu pan architekt ocitl se o dvacet let zpet, coz lidska pamet,
pokud nepostizena nemoci nebo senilitou, umoznuje.
Pan architekt stale hledel na obrazovku, ale jeho mysl chvatala
proti toku casu, az se zastavila u toho dne, kdy v podniku, kde
byl zamestnan nedlouho po usazeni se v tomto meste jako radovy
architekt, konala se asi deset dni pred Stedrym dnem vanocni party.
Hojnost lahodnych drobnosti k snedku (ac to nebyly oblozene chlebicky,
ktery ma stale tak rad), ale bohata zasoba vin a hlavne whisky
irske i skotske, vermouthu, ginu, vodky. Ve vyborne nalade dal
se do reci s kolegou, ktery mu vlastne ani nebyl moc sympaticky.
Ale, dosla rec na jazz. A tu ten clovek zminil se o Oskaru Petersonovi
a pak uz oba kolegove vymenovali si nadsene poznatky a vzdavali
chvalu tomuto skvelemu muzikantovi.
Pan architekt nebyl jen vyznavacem vazne hudby, ale i jazzu.
A stedra dodavka skvelych alkoholu jen umocnovala vzajemne porozumeni
obou kolegu.
Nic ale netrva vecne a kdyz odpoledne zacalo se blizit k veceru,
pan architekt Kopacek jako jeden z poslednich opustil prostory
projekcnich kancelari. Krokem vice nejistym nezli jistym dopotacel
se k automobilu, prvnimu, zakoupenemu z druhe ruky par mesicu
po zmene domova.
Nastartoval, zapnul radio a malem se hlasite zaradoval! Do prostoru
vozu linula se nadherna interpretace skladby Night and Day,
hrane prave ... triem Oscara Petersona!
Architekt Kopacek bezdeky si v rytmu skladby podupaval levou nohou.
Zacalo snezit a na vozovku, na niz jeste byla vrstva snehu z predchozi
nadilky, jen uhlazena stroji mesta, sypaly se nove vlocky, velike
jako postovni znamky (primer vzaty z B. Hrabala bez jeho vedomi).
Kdyby mel dobry hlas, nejradeji by skladbu doprovodil.
Jeho nalada byla skvela, nevenoval pozornost tachometru a spel
ke krizovatce pred viaduktem a pred sebou spatril zadek jakesi
dodavky. Nepohyboval se stejne jako vuz pana architekta. Naopak.
Nepohyboval se vubec. A on jeste pres korbu toho vozidla stacil
zahlednout cervene svetlo semaforu. Pak uz se mu jen zdalo, ze
po seslapnuti brdy jeho chevrolet pokracuje stale stejnou rychlosti,
misto aby se zastavil. Rana a ulek. Pan architekt vystoupil, stejne
jako ridic jim napadeneho vozidla.
"Well, I don't see any damage on my vehicle. And if you want,
we can repair yours for a reasonable cost," pravil majitel
robustni dodavky a podal panu architektovi navstivenku. Ten cetl:
Peter's Auto Shop.
Majitel podniku pokynul panu architektovi, nastoupil do sveho
neposkozeneho vozidla a pokracoval ve sve ceste.
Nasedl i pan architekt. Zasmal se a pomyslil si: "No neni
to nahoda? Naboural jsem chlapika, ktery mi skodu opravi!"
Nikterak nedeprimovan rozjel se k domovu, nebot si pripomnel porekadlo,
ze nikdy neni tak spatne, aby nemohlo byt hur.
"Drahusko, privezl jsem ti jine auto!" halasil vchazeje
domu ponekud nejistym krokem.
"Jake nove auto?" divila se pani Kopackova.
"Pojd se, podivat!" pravil. Oblekla plast, nebot stale
padal snih, a vysla pred maly domek, ktery si pronajimali.
"Sem, tady, zepredu se podivej, nevypada to jako clovek?"
tazal se pobavene pan architekt, podrepavaje pred svym automobilem.
"Ta svetla - oci .. a ta pohnuta kapota - neni to jako svihacky
nasazena cepice?"
Pani Kopackova, pani Dagmar, ani neuposlechla jeho vyzvy, jen
s chodniku pohledla na pochroumany predek vozidla a rekla hlasem
zen, ktere do svatosti nemaji daleko: "No, hlavne, ze se
ti nic nestalo, Jarousku!" A vratila se do baracku.
Pan architekt lacne dopil kavu a pak prepnul televizni kanal.
Objevila se puma, zenouci se za antilopou.
"Oh! Ten zivot, ta zahada, kterou lety spejeme k jejimu konci,"
zaseptal tise. "Uf , ja blbec, ze jsem se tak rozhodnul,
ze mam tak silnou vuli - ted tady mit alespon trochu sherry..."
pomyslel si, pocituje zklamani a litost, ze tomu tak neni.
Vladimir Cicha-Vancouver