Jan Smid, Jana Hlavacova, Petr Kostka a Pavel Kral
Smisene (po)city
Musim se priznat, ze po sobotnim predstaveni, kdy jsem videl hru
Richarda Baera, jsem mel rovnez smisene pocity. Ne kvuli tomu,
jak byla hra odehrana. Petr Kostka s Janou Hlavacovou byli skveli
a pro Jana Smida a Pavla Krale to musel byt jedinecny zazitek
zahrat si s nimi pod vedenim skveleho rezisera Ludka Munzara.
Bylo to profesionalni predstaveni. Hovorilo se o vecech, na kterych
zalezi. Herci prechazeji z komickych scen do pribehu, kdy se vyznavaji
ze sve samoty a najednou je vse vazne. Publikum ztichne a vzapeti
se zase smeje. S humorem se hovori o intimnich vecech, o sexu
starnoucich lidi. Pravda, opet s jakousi ostychavosti, aby to
pritomni stehovaci nezaslechli, jako kdyby to ani nemeli zaslechnout
divaci.
I kdyz budeme sebevetsimi neznabohy, jako Herman v teto hre, nakonec
zde citime, ze zivot nekonci smrti, ze lidske vztahy jako je laska,
pratelstvi pokracuji. Vzpomnel jsem si na francouzsky film Muz
a zena, kdy hlavni hrdinka, kterou hraje Anouk Aimee, je v
podobne situaci a v okamziku, kdy vstupuje do noveho vztahu, vaha
a rika Jean Louis Trintignantovi: "Pro mne muj manzel jeste
nezemrel!"
Je zde otazka trvalosti lidskeho vztahu. Ve hre Smisene (po)city
jde o dva lidi, kteri prozili svuj zivot v trvalem vztahu
s nekym jinym a nyni maji nastoupit do neceho noveho, vratit se
nejakym zpusobem zpatky a zacit znovu. To se nakonec velice casto
stava a prislovi pravi, ze laska kvete v kazdem veku.
Proc jsem mel tedy smisene pocity? Asi proto, ze je to svet, ktery
odchazi. Mizi trvalost lidskych vztahu, meni se spolecnost, instituce
manzelstvi. Asi proto, ze je to spis nostalgie za svetem, ktery
mizi.
Cele predstaveni jsem si nedovedl nespojit s predchozi besedou
na Masaryktownu, kdy herci spolu s reziserem, odpovidali vtipne,
ale kriticky na situaci kolem soucasneho divadla, filmu a televize.
Jiste, kazdy ma pravo na svuj nazor a kazda generace je hrda na
to, jaci byli stramaci a presto, kdyz se podivam na filmy, ktere
vznikly v letech 1970-1990 a srovnam je s dnesnimi filmy, tak
se musim tech soucasnych tvurcu zastat. Pokud se mi podari videt
nejake ceske divadlo, mladi lide se snazi pravdive vyjadrit, co
citi. V Cechach maji skvely program CT 2 a kazdym rokem se objevi
nekolik vynikajicich filmu mladych reziseru ci reziserek.
Na to vse jsem se zeptal rezisera Ludka Munzara po besede na Masaryktownu.
ABE: Jste kriticky k Ceske televizi, ale druhy program je prece
kvalitni, da se rici, ze se jedna o svetovou raritu
LM: Ano, ja to vim.
ABE: Ale proc jste to nezminil?
LM: Asi jsem na to zapomnel, ale ta dvojka je taky okupovana
urcitym druhem lidi a jsou zvlastnim zpusobem vybirani. Vemte
si Prokopovy Krasne ztraty, koho si tam zve. Pak jsou zde
lidi, kteri neexistuji. To ja vim, ze televize stoji za prd na
celem svete a ze na dvojce jsou kvalitni dokumenty z Prazskeho
jara. Televize verejnopravni ma jednu velikanskou sanci nenapodobovat
ty privatni televize, ale jit proti tomu kvalitou. Chci hovorit
o literarne-dramaticky redakci. To jsou spojene nadoby, kdy jeden
nahrava druhemu. Ja tomu nerozumim, ale uz se zase skrtaji herci
jako za komunistu.
ABE: Jste kriticky k mlade generaci, ale kazdym rokem se objevi
nekolik dobrych filmu. Letos to byl Robert Sedlacek s Pravidly
lzi, pred casem to byla Michaela Pavlatova s Nevernymi
hrami, Alice Nelis natocila nekolik dobrych filmu. Dalsi skvela
reziserka je Andrea Sedlackova
LM: Ale ja je neznam a oni neznaji nas. Tak ja nebudu mluvit
o necem, co neznam.
ABE: Ale neni to vase chyba?
LM: Jaka?
ABE: Vzdyt ty filmy jsou k dispozici
LM: Ale ja mluvim o tom osobnim vztahu. Oni nas jako herce
neuznavaji. Byl jsem na festivalu, kde promitali Kunderuv Zert
a oni kolem mne chodili jako kdyz nejsem. Ale mne to nevadi.
Je to jina skupina, maji na to pravo, maji na to narok a maji
svoje herce. O tom jsem mluvil.
ABE: Ale to neznamena, ze jsou to spatne filmy
LM: Ja jsem nerekl, ze jsou to spatne filmy. Je to poetika,
ktera je mi vzdalena.
ABE: Neni to chyba vasi generace, kdyz treba Janzurova jako
predsedkyne poroty da hlas pro Pusinky?
LM: Ale ji si vybiraji, nas ne. Maji jiny vkus, maji na
to pravo. Je to jina generace.
ABE: Minuly mesic zemreli dva velci reziseri, Antonioni a Bergman.
Myslite si, ze by dnes meli sanci proniknout do povedomi ceskeho
divaka?
LM: U urcite skupiny lidi ano, ale ten vkus je velmi pokazeny.
ABE: Kdo za to muze?
LM: Ale ja nemam zadnou moc, nemam patent na moudrost. Pouze
tvrdim, ze je to jina generace, ma pravo na svuj nazor a prezentuje
ho.
ABE: Vidite tento posun i v jinych sferach umeni, napriklad
ve vytvarnem umeni?
LM: Ano, to je zakonite. To neni nic noveho. Vemte si, jak
se chovali treba k Mikolasi Alsovi, Bohuslavu Martinu atd. atd.
Po case zjistite, ze se hodnoty nedaji znicit. Ty vyrostou. Jak
je v nasich dejinach zvykem, az kdyz nekdo umre, tak zjistime,
kdo to byl. To neni nic noveho v nasich dejinach.
Tady je mozna duvod mych smisenych pocitu. Generace se mijeji,
nezname se. Prichazim do veku, ktery se blizi hlavnim hrdinum
ve zminene hre Richarda Baera. Sdelit, ze milovani v pozdnim veku
muze byt krasne je dulezite. Staci to? Jestlize Michaela Pavlatova
v Nevernych hrach sdeluje, ze laska ma smysl jen pokud
je ve svobode, je to vypoved, ktera jde napric generacemi, ale
starsi si nedaji praci s tim to poslouchat. Ty smisene pocity
jsou z toho, ze se neposlouchame a presto, ze jsme videli dokonale
predstaveni, muze se stat a muze to byt uz brzy, ze mu malokdo
bude rozumet, protoze se nenaucime poslouchat jedni druhe a to,
co je podstatne nahradi nezavazne zerty, kterym se budeme smat.
Muze se to stat, aniz bychom to zpozorovali.
Ales Brezina