Navrat na hlavni stranu

Jan Smid, Jana Hlavacova, Petr Kostka a Pavel Kral

Smisene (po)city
Musim se priznat, ze po sobotnim predstaveni, kdy jsem videl hru Richarda Baera, jsem mel rovnez smisene pocity. Ne kvuli tomu, jak byla hra odehrana. Petr Kostka s Janou Hlavacovou byli skveli a pro Jana Smida a Pavla Krale to musel byt jedinecny zazitek zahrat si s nimi pod vedenim skveleho rezisera Ludka Munzara. Bylo to profesionalni predstaveni. Hovorilo se o vecech, na kterych zalezi. Herci prechazeji z komickych scen do pribehu, kdy se vyznavaji ze sve samoty a najednou je vse vazne. Publikum ztichne a vzapeti se zase smeje. S humorem se hovori o intimnich vecech, o sexu starnoucich lidi. Pravda, opet s jakousi ostychavosti, aby to pritomni stehovaci nezaslechli, jako kdyby to ani nemeli zaslechnout divaci.
I kdyz budeme sebevetsimi neznabohy, jako Herman v teto hre, nakonec zde citime, ze zivot nekonci smrti, ze lidske vztahy jako je laska, pratelstvi pokracuji. Vzpomnel jsem si na francouzsky film Muz a zena, kdy hlavni hrdinka, kterou hraje Anouk Aimee, je v podobne situaci a v okamziku, kdy vstupuje do noveho vztahu, vaha a rika Jean Louis Trintignantovi: "Pro mne muj manzel jeste nezemrel!"
Je zde otazka trvalosti lidskeho vztahu. Ve hre Smisene (po)city jde o dva lidi, kteri prozili svuj zivot v trvalem vztahu s nekym jinym a nyni maji nastoupit do neceho noveho, vratit se nejakym zpusobem zpatky a zacit znovu. To se nakonec velice casto stava a prislovi pravi, ze laska kvete v kazdem veku.
Proc jsem mel tedy smisene pocity? Asi proto, ze je to svet, ktery odchazi. Mizi trvalost lidskych vztahu, meni se spolecnost, instituce manzelstvi. Asi proto, ze je to spis nostalgie za svetem, ktery mizi.
Cele predstaveni jsem si nedovedl nespojit s predchozi besedou na Masaryktownu, kdy herci spolu s reziserem, odpovidali vtipne, ale kriticky na situaci kolem soucasneho divadla, filmu a televize. Jiste, kazdy ma pravo na svuj nazor a kazda generace je hrda na to, jaci byli stramaci a presto, kdyz se podivam na filmy, ktere vznikly v letech 1970-1990 a srovnam je s dnesnimi filmy, tak se musim tech soucasnych tvurcu zastat. Pokud se mi podari videt nejake ceske divadlo, mladi lide se snazi pravdive vyjadrit, co citi. V Cechach maji skvely program CT 2 a kazdym rokem se objevi nekolik vynikajicich filmu mladych reziseru ci reziserek.
Na to vse jsem se zeptal rezisera Ludka Munzara po besede na Masaryktownu.
ABE: Jste kriticky k Ceske televizi, ale druhy program je prece kvalitni, da se rici, ze se jedna o svetovou raritu
LM:
Ano, ja to vim.
ABE: Ale proc jste to nezminil?
LM:
Asi jsem na to zapomnel, ale ta dvojka je taky okupovana urcitym druhem lidi a jsou zvlastnim zpusobem vybirani. Vemte si Prokopovy Krasne ztraty, koho si tam zve. Pak jsou zde lidi, kteri neexistuji. To ja vim, ze televize stoji za prd na celem svete a ze na dvojce jsou kvalitni dokumenty z Prazskeho jara. Televize verejnopravni ma jednu velikanskou sanci nenapodobovat ty privatni televize, ale jit proti tomu kvalitou. Chci hovorit o literarne-dramaticky redakci. To jsou spojene nadoby, kdy jeden nahrava druhemu. Ja tomu nerozumim, ale uz se zase skrtaji herci jako za komunistu.
ABE: Jste kriticky k mlade generaci, ale kazdym rokem se objevi nekolik dobrych filmu. Letos to byl Robert Sedlacek s Pravidly lzi, pred casem to byla Michaela Pavlatova s Nevernymi hrami, Alice Nelis natocila nekolik dobrych filmu. Dalsi skvela reziserka je Andrea Sedlackova
LM:
Ale ja je neznam a oni neznaji nas. Tak ja nebudu mluvit o necem, co neznam.
ABE: Ale neni to vase chyba?
LM:
Jaka?
ABE: Vzdyt ty filmy jsou k dispozici
LM:
Ale ja mluvim o tom osobnim vztahu. Oni nas jako herce neuznavaji. Byl jsem na festivalu, kde promitali Kunderuv Zert a oni kolem mne chodili jako kdyz nejsem. Ale mne to nevadi. Je to jina skupina, maji na to pravo, maji na to narok a maji svoje herce. O tom jsem mluvil.
ABE: Ale to neznamena, ze jsou to spatne filmy
LM:
Ja jsem nerekl, ze jsou to spatne filmy. Je to poetika, ktera je mi vzdalena.
ABE: Neni to chyba vasi generace, kdyz treba Janzurova jako predsedkyne poroty da hlas pro Pusinky?
LM:
Ale ji si vybiraji, nas ne. Maji jiny vkus, maji na to pravo. Je to jina generace.
ABE: Minuly mesic zemreli dva velci reziseri, Antonioni a Bergman. Myslite si, ze by dnes meli sanci proniknout do povedomi ceskeho divaka?
LM:
U urcite skupiny lidi ano, ale ten vkus je velmi pokazeny.
ABE: Kdo za to muze?
LM:
Ale ja nemam zadnou moc, nemam patent na moudrost. Pouze tvrdim, ze je to jina generace, ma pravo na svuj nazor a prezentuje ho.
ABE: Vidite tento posun i v jinych sferach umeni, napriklad ve vytvarnem umeni?
LM:
Ano, to je zakonite. To neni nic noveho. Vemte si, jak se chovali treba k Mikolasi Alsovi, Bohuslavu Martinu atd. atd. Po case zjistite, ze se hodnoty nedaji znicit. Ty vyrostou. Jak je v nasich dejinach zvykem, az kdyz nekdo umre, tak zjistime, kdo to byl. To neni nic noveho v nasich dejinach.
Tady je mozna duvod mych smisenych pocitu. Generace se mijeji, nezname se. Prichazim do veku, ktery se blizi hlavnim hrdinum ve zminene hre Richarda Baera. Sdelit, ze milovani v pozdnim veku muze byt krasne je dulezite. Staci to? Jestlize Michaela Pavlatova v Nevernych hrach sdeluje, ze laska ma smysl jen pokud je ve svobode, je to vypoved, ktera jde napric generacemi, ale starsi si nedaji praci s tim to poslouchat. Ty smisene pocity jsou z toho, ze se neposlouchame a presto, ze jsme videli dokonale predstaveni, muze se stat a muze to byt uz brzy, ze mu malokdo bude rozumet, protoze se nenaucime poslouchat jedni druhe a to, co je podstatne nahradi nezavazne zerty, kterym se budeme smat. Muze se to stat, aniz bychom to zpozorovali.
Ales Brezina

Navrat na hlavni stranu