Nechtene datum
Letosni 21. srpen byl neco jako trinactka v americkych hotelech.
Nejak se nevedelo, co s tim. Nebylo to kulate vyroci, aby se vzpominalo,
ale take se to nedalo prejit. Komunistum to pripomina spinave
svedomi. Nejak se porad nedokazi od toho data distancovat. Pravici
vadi ten socialismus s lidskou tvari. Mladsim zase nic
nerika pojem Ceskoslovensko a proc se z prazskeho rozhlasu
ozyvala slovenstina. Na Slovensku zase nechapou, proc se tomu
vsemu rika Prazske jaro, kdyz Dubcek byl Slovak.
V Radiozurnalu na toto obdobi zavzpominal disident Jiri
Dienstbier, ktery tehdy byl v budove rozhlasu. Snazil se vysvetlit,
ze Jan Palach se neupalil proti ruske okupaci, ale jeho
vzdor byl namiren proti ustupkum a kolaboraci tehdejsi vlady a
ze behem druhe poloviny sedesatych let slo o svobodu nikoliv o
boj uvnitr KSC. Svoboda vsak v dobe normalizace mizela jako snih
na slunicku.
V Ceske televizi v baru Michala Prokopa zase na obdobi normalizace
zavzpominali Vlasta Chramostova a Vlasta Tresnak. Svobodu si snazili
udrzet tak, ze hrali treba divadlo pro par lidi ve svem byte.
Vlasta Tresnak je v Cechach jako svedsky statni prislusnik, ackoliv
ve Svedsku zil relativne kratky cas a za svuj domov poklada Karlin,
kde vyrustal spolu s Romy. Velke zklamani vidi v tom, ze konkretni
estebaci, kteri ho sadisticky mucili nebyli potrestani. "Tento
zapas jsem prohral a uz se k tomu nechci vracet," rika.
Opet ani slovo o 21. srpnu. A presto asi je na co vzpominat. Lidi
s holyma rukama, s humorem a duvtipem statecne vzdorovali proti
presile tanku. 72 lidi tento zapas zaplatilo svymi zivoty. V Moskve
se konala demonstrace male skupinky statecnych. K porazce doslo
az o rok pozdeji 21. srpna 1969, kdy veskere demonstrace jiz drtila
CESKOSLOVENSKA LIDOVA ARMADA a obrnene vozy s napisem VEREJNA
BEZPECNOST.
Presto nikdo nepovazuje tyto organizace za zlocinecke. Naopak
zamestnanci techto instituci jsou dnes povazovani za odborniky
s dlouholetou praxi. Je az s podivem, jak B muzstva komunisticke
strany jako SSM, SVAZARM ci ROH jsou brana jako neco legitimniho
a neskodneho, a paradoxne byvali funkcionari techto organizaci
volaji po zakazu komunistu.
Rok 1968 nebyl tragedii, nebyl necim, za co bychom se meli stydet.
Tim, za co se mame stydet bylo obdobi normalizace.
Kratce po srpnu 1969, v dobe maximalni deprese a beznadeje probehla
ve studiu rozhlasove stanice Svobodna Evropa diskuse mezi Slavou
Volnym a Otcem Kristanem (Alexander Heidler). Oba, dnes jiz zemreli,
diskutujici se snazili nalezt nadeji uprostred beznadeje. Zatimco
byvaly komunista a skvely novinar videl cestu ve vzdoru a odporu
vuci okupantum, katolicky duchovni videl budoucnost v tom, ze
se mezi sovetskymi komunisty nalezne clovek, reformista, nekdo
jako rusky Dubcek. Tehdy se to zdalo jako utopie. Do jake miry
mel rok 1968 vliv na pozdejsi pocinani Michajla Gorbacova je otazkou,
ale nekdy hrstka blaznu jako byli ti, co protestovali na
Rudem namesti v Moskve, urcuje dejiny vic nez stotisicove armady
a tanky.
Ales Brezina