Na okraj
Za Bohumilem Janem Moravcem
V den jeho smrti jsem byl mimo Toronto. O jeho pohrbu jsem se
dozvedel pozde. Tak alespon par radku na rozloucenou. "Bob"
Moravec neveril na chvaloreceni ani zivych ani mrtvych - oblibenym
tercem jeho kritiky byl na priklad prezident Edvard Benes. Nemyslim,
ze by si pral, aby byl chvalorecen sam - za ziva nebo po smrti.
Tato crta neni zamyslena jako chvaloreceni. Sotva bych mohl tvrdit,
ze jsme byli prateli (trochu lepe jsem se znal s jeho zenou Jirinou
- Jirina, Dasa Kyselkova, nejaky cas i dr. Josef Kyselka a ja
jsme pracovali jako pomocne sily v Torontske verejne knihovne
na College Street). Spis jsme se jako lodi na okamzik setkavali
v morich, v nichz jsme se nahodne nachazeli. Myslim si vsak, ze
jsme k sobe chovali urcitou vzajemnou davku respektu. Boba Moravce
nebylo snadne ignorovat. Vyvolaval u druhych ruzne reakce. Pamatuji
se, ze v prvnich letech jeho pobytu v Kanade nekteri krajane ho
videli jako trochu arogantniho, frajerskeho donquichotskeho hejska,
zahledeneho do sebe, od ktereho se nedalo mnoho ocekavat. Jini
ho videli jako elegantniho muze s nemalym darem vymluvnosti, ktery
dovedl presvedcit i okouzlit. Ja se zpocatku priklanel k tem prvnim.
Bohumil Jan Moravec se narodil 4. prosince 1913 v Protivine v
jiznich Cechach. Chtel byt lesnikem. Nakonec nasledoval sveho
otce a v roce Mnichova, 1938 byl vyrazen z vojenske akademie v
Hranicich jako porucik jezdectva. Mobilizaci prozil u 9. dragounskeho
pluku ve Vysokem Myte. Po okupaci zbytku republiky odchazi do
ciziny - pres Slovensko a Madarsko se se svym druhem, dustojnikem
Simandlem dostava do Belehradu a potom pres Recko a Turecko do
Bejrutu. Konci v Marseilli, prochazi Cizineckou legii, vstupuje
do ceskoslovenske jednotky a po padu Francie pristava ve Velke
Britanii.
Na zadost generala de Gaulla je v roce 1943 propujcen Armade svobodnych
Francouzu, s nimiz slouzi az do konce roku 1944. Za tazeni Italii
je tezce zranen (je mu propujcen francouzsky valecny kriz). Zacatkem
roku 1945 se vraci k ceskoslovenske jednotce, je doporucen k doplneni
dustojnickeho kadru 1. ceskoslovenskeho armadniho sboru v SSSR,
ale Sovety mu odmitly udelit vizum. Valku konci jako velitel odloucene
ceskoslovenske jednotky v Evrope, s niz 6. cervence 1945 projizdi
Plzni. O mesic pozdeji se zeni se svoji laskou Jirinou. Uziji
spolu svou rodnou zem jen tri roky - pul roku po komunistickem
puci odchazeji do exilu. 28. zari 1949 odplouvaji do Kanady.
Jestlize si neco v Kanade dovedlo ziskat Moravcovu lasku, byla
to nepochybne kanadska priroda, ktera mu dovolila, aby se venoval
lovu a myslivosti. Take o tom napsal dve knihy: Nibowaka -
ze vzpominek kanadskeho lovce a Nahanni - s kamerou a udici
kanadskou divocinou. V dalsi knize Kanada - stridave oblacno
popisuje sve kanadske zacatky. Ctvrta kniha Pod tremi
prapory podava svedectvi o jeho zazitcich v druhe svetove
valce. Bob Moravec byl pravdepodobne prilis individualista,
aby byl dobrym spolkarem - i jeho pusobeni v Ceskoslovenske
kanadske legii casto ustilo ve sporech. Zustaval sam sebou
za vsech okolnosti. Vazil jsem si, ze se neklanel u vrbicek (je
snad to jednim z duvodu, ze skoncil v hodnosti plukovnika?), ze
byl cestnym clovekem, a snad nejvic jsem si ho vazil pro jeho
tak otevrene a ryzi vlastenectvi. Odesla v nem jedna z nejpozoruhodnejsich
postav nasi krajanske komunity. Pani Jirine a vsem clenum jeho
rodiny vyslovujeme hlubokou soustrast.
***
Marne poselstvi?
V Novem domove z 30.7.2007 mne (mimo jine) zaujal dopis
Martina Bonharda M. Horakova - marne poselstvi, v nemz
autor (take znamy herec) dosel k zaveru, ze dokud se narod nevzpamatuje
a KSCM nezakaze, odkaz Milady Horakove a dalsich odpurcu komunistickeho
rezimu se obraci v nivec a jejich poselstvi je marne. Mozna hlavne
proto, ze jsem o par desitek let starsi (ale snad i proto, ze
inklinuji k optimistictejsimu pohledu na svet), vidim zivot v
jasnejsich barvach nez pritel Martin. Nemyslim si na priklad,
ze cokoliv z toho, co udelame je marne. Kazdy okamzik se mi zda
klubickem, v nemz se propletaji tisice a snad miliony nitek cinu
a slov dlouhe rady jedincu. Nekdy vysledkem je tragedie. Jindy
se svet posune dopredu.
Kdyz cernoska v autobuse v nejrasistictejsim statu USA odmitla
vzdat se sveho sedadla ve prospech belocha, zahajila retez udalosti,
ktery mel mozna vetsi vliv na strukturu a rytmus americkeho zivota,
nez valecna vitezstvi. Tryzna za Miladu Horakovou, kterou jsme
usporadali 2. cervence 1953 v divadle ontarijskeho muzea, byla
jednou z nitek, ktere neprimo vedly k uvedeni poradu Marka Janace
v Munkove centru na Torontske univerzite 27. cervna 2007, na nemz
byl vystaven portret Dr. Horakove, vytvoreny Jaroslavem Sejnohou
pro tryznu v roce 1953.
I to, kde se letosni porad konal, nebyla nahoda. Pred radou let
cesti a slovensti krajane (jejichz jmena jsou zachycena na desce
v mistnosti vedouci k salu, v niz se letosni porad konal) venovali
Torontske univerzite znacne castky. Jejich stedrost se nam vraci.
A tak neverim, ze poselstvi Milady Horakove a dalsich odpurcu
komunistickeho rezimu jsou marna. Myslil bych, ze v zakladnich
rysech jeji (a jejich) poselstvi jiz zvitezilo: zivot v dnesni
Ceske republice i na Slovensku je nesrovnatelne svobodnejsi nezli
byl jeste v listopadu 1989.
***
Czech and Slovak Theatre Abroad: In the
USA, Canada, Australia and England
Poznamka k cenne knizce
V roce 2006 vysla v East European Monographs v Boulder,
CO, knizka o ceskem a slovenskem divadle v zahranici (v USA, Kanade,
Australii a Anglii). Kniha, kterou distribuuje Columbia University
Press v New Yorku, navazuje na program na stejne tema na kongresu
SVU v Plzni v roce 2003 a vysla hlavne zasluhou profesorky Very
Borkovcove, ktera knihu redigovala a ktera divadlu (jako herecka,
reziserka, prekladatelka a ucitelka na Washington American University)
venovala znacnou cast sveho zivota. Autory prispevku jsou: Vera
Borkovec Czech and Slovak Theatre in the USA; Vit Horejs
Czechoslovak-American Marionette Theatre: Fifteen Years of
Adventure; Josef Cermak Czech and Slovak Theatre in Canada;
Marketa Goetz-Stankiewicz Please Share My Regards with Messrs.
Havel and Kohout... Czech Theatre Encounters the Canadian Audience;
Frank J. Safertal a Pavel Kral It All Started with Adolf...
A Short History of Toronto's New Theatre /Nove divadlo/; Josef
Skala Czech Theatre on the Pacific Shores of Canada: 29 Years
of Theatre Around the Corner in Vancouver; Oliver Fiala Report
on Czech Expatriate Theatre in Australia; Milan Kocourek Czech
Theatre in London.
Je tomu tak i s touto knizkou. Ale diky za ni. Zachycuje kus tvoriveho
zivota nasi komunity, ktery by jinak mohl byt ztracen. Vedle toho,
ze tuto knizku dala dohromady, profesorka Borkovcova napsala i
uvodni stat o ceskem a slovenskem divadle v Americe. Moji stareckou
jesitnost posimrala poznamka o newyorskem Snizkove divadle
a dvou hrach, kterymi se divadlo predstavilo: Noc na Karlstejne
a Svetapan v zupanu. V obou jsem mel poteseni (jak dosvedcuji
fotografie) vystoupit - v Noci na Karlstejne dokonce jako
Karel IV; pak to slo s moji karierou prudce s kopce: ve hre Svetapan
v zupanu uz jsem hral jenom pobocnika. Ale fotografie (z roku
1951), ktera mi udelala opravdu radost je snimek naseho tehdejsiho
torontskeho souboru ve Weinbergrove hre Svanda dudak. Hru
reziroval Josef Rampacek, v hlavni roli vystoupil muj blizky (dnes
uz zesnuly) pritel Jan Marr, v ostatnich rolich hrali Mary Marrova
(nevim, jestli uz byli manzeli), Zdenek Vykoukal, Vlasta Tichopadova
(dnes Waldaufova), Nadezda Hradska, ale i Slavinka a Jirka Cornovi.
Ja jsem hral Vocilku. A jeste jedna fotografie zachycuje nasi
davnou minulost: snimek z predstaveni torontskeho Slovenskeho
spolku. Na fotografii poznavam jen jednu tvar, Mary (pozdeji
a dosud) Marrovou...
O krajanskem divadle v Kanade jsou v knizce ctyri state: o Divadlu
za rohem pise mnohostranne talentovany profesor Josef Skala;
o zacatcich naseho divadla v Kanade ja, a specificky o torontskem
Novem divadle Frank Safertal a Pavel Kral, oba zasvecene,
kazdy z nich o fazi divadla, ktera mu byla nejblizsi. Jak ctu
nase prispevky, najednou se mi pri zmince te ci one hry vynori
v mysli scena a ja si vzpominam, kdo ve hre hral a pak hledam
v knizce jeho ci jeji jmeno. Nekdy najdu a jindy ne. Hledal jsem
napriklad jmeno Ruzenky Zemanove. Nenasel. Hledal jsem jmena jako
Milan Crhak (vystoupil v nejakych sto rolich). S vyjimkou letme
zminky v me stati nenasel. Nenasel ani jmena Jiriho Skody, Dasi
Belacikove, Martina Bonharda, Zuzky Borovjakove, Zuzany Novotne,
Pavla Novaka. Nektera proto, ze na sebe upozornili az po napsani
nasich clanku, jina proto, ze jsme si nevzpomneli. Nejsou tam
zaznamenana ani jmena lidi, bez nichz by divadlo proste nebylo:
napriklad dve zeny, ktere se staraji o nase kostymy, Jarka Spejchalova
a Jarka Trentchevova; zvukar Ivo Mejzr, osvetlovac Karel Tamchyna,
Vera Kohoutova a jini, na ktere si ani ted nevzpominam. Nikde
- a to mne zvlast mrzi - neni zaznamenam prispevek Milo Kubika
a jeho Divadla poezie. Mozna budou vzpomenuti v pristi
knizce o divadle. Bohate si to zaslouzi. Zatim alespon tuto poznamku
od cloveka, kteremu vsichni, s nimiz se za vice nez pul stoleti
potulovani kolem naseho divadla setkal, prirostli k srdci. S jednou
vyjimkou: Dusan Toth mi k srdci neprirostl, ale bylo by nepoctive
neuznat jeho prispevek. Toth reziroval (pod pseudonymem Duko Kasan)
pro Nove divadlo nekolik her. Ja si dobre vzpominam na Capkovu
hru Ze zivota hmyzu, v niz zvlast zazaril Bohous Maca.
Pani profesorko, diky za knihu!
Josef Cermak