Je pravda, ze popelari robi
vic a vic se snazi?
Jako klukovi a skolakovi mi doma rikali, ze kdyz se
nebudu ucit a ve skole prospivat, stanu se popelarem, anebo metarem
anebo budu pucovat kastroly. Natloukli mi do hlavy, ze uklizet
odpadky po jinych lidech je nejnizsi profese na zebricku povolani...
Ze uklizeni je povolani tech, co neumi skoro nic.
Kazda vyspela spolecnost potrebuje reservoar lidi, kteri uklizeji
po tech, kteri plati za to, ze nekdo po nich odstranuje svincik,
co udelaji a neuklidi.
S uzasem ctu informaci v mistnim tisku, ze zamestnanec mestske
uklidove sluzby, tedy uklizeci odpadku, vydelavaji v prumeru 48
000 dolaru rocne, coz je trojnasobek minimalni mzdy v Ontariu
(minimalni mzda zamestnance je 16 000 rocne).
Predhodil jsem tento poznatek Mervynovi, a Merv rekl, jestli bych
to delal?
Rekl jsem, ze ne; ale ne proto, ze by mi vadilo uklizet, ale protoze
cim vice se za nekoho uklizi, tim on/ona uklizi mene, az prestane
uklizet svincik uplne.
"Jsi tedy z principu proti uklizeni jako povolani?"
zautocil Mervyn.
"V principu ano," rekl jsem vahave. "Protoze cim
vice je uklizecu svinciku, tim vice jako lidi spolehame, ze kdosi
za nas poklidi, co bychom meli uklidit sami po sobe."
Mervyn na mne hledel pozorne a zamumlal: "Tvrdis tedy, ze
cim vice jsme opecovavani, tim vice pece pozadujeme, az pro sebe
neudelame nic?"
"Ano, rekl jsem tvrde, cim vice pece lidi dostavaji, tim
vice pece pozaduji."
"Chybujes, priteli," rekl Mervyn protivne poucnym tonem.
"Lidi se deli na dve skupiny: ti, kteri po sobe uklizeji,
a ti, kteri neuklizeji nikdy nic."
"Hmm," rekl jsem s jistym obdivem, "vzpominam si
ze zakladni skoly, ze to byli vzdy stejni zaci, kteri meli pod
svym stolem nastlano smeti, byli den co den karani a den
co den meli pod stolem ohryzek, zmackany papir od svaciny, svinec.
Pavel Motlach, ktery svinil pod sebe, prestoze byl posilan do
reditelny, svinil pod sebe dal."
"Vis, jak Motlach pokracoval v dospelosti? Stal se popelarem?"
vyzvidal Merv.
"Nahodou vim, Motlach se stal bacharem v ostravskem lagru
pro politicky vzdorne; tam sedel i Vaclav Havel v osmdesatych
letech a v devadesatych byl Havel zvolen ceskoslovenskym presidentem.
Ale na tom nemel Motlach zadny podil!"
"Co to povidas," rekl Mervyn. "Takovy bachar je
uklizecem lidskych dusi."
"Po srpnove okupaci v roce 1968," navazal jsem na Mervynova
slova o uklizecich lidskych dusi, "se komunisticka strana
ocistovala od vzdornych a nepohodlnych cistkami; statisice clenu
strany byly vyskrtnuty ci vylouceni z vsemocne strany a tim spolecensky
zniceni, propusteni z prace, sikanovani, pokud neemigrovali jako
tech dve ste tisic.
Komunisticka strana zacala doplnovat svou clenskou zakladnu z
delnicke tridy. Tehdy vznikl pojem hajzlbaba, coz byl sociologicky
pojem, znacici osobu z rad uklizecu, kteri vstoupili do strany,
horlive se stali vykonavateli cistek a dohlizeli na cistotu a
pravovernost uplne zblble normalizacni kadrove politiky. Tyto
hajzlove baby, ale i chlapi, se stali synonymem upadku"'
Videl jsem, ze ztracim Mervynovu pozornost k poslouchani takoveho
absurdniho folkloru normalizacnich manyru a uz jsem mu nevypravel,
ze reditel filialniho zavodu ostravskeho podniku, kde jsem v sedmdesatych
letech pracoval, si vzal uklizeni jako vedlejsi uvazek. Jednou
jsem mel na zavode v Opave nejakou poradu o zavadeni pocitace
EC35, ze slavne rady okopirovanych IBM vyrabenych v Minsku, a
behem jednani administrativni pracovnici zavodu mackali papiry
a hazeli je pod stul. S podivem jsem se optal ekonoma zavodu,
co to je za manyry hazet zmackane papiry pod stul, a on mi s usmevem
odpovedel, ze kazdeho potesi predstava, ze reditel zavodu bude
ty papiry sbirat a uklizet a ekonom vysypal odpadkovy kos pod
konferencni stul.
Jako skoro vzdycky, nas rozhovor s Mervynem odbocil od tematu
k vzpominkam.
Tak jsem rekl, ze uklizeni vseho druhu by nemelo byt kariera,
ale startovaci cara pro lidi bez vzdelani, bez jazykove znalosti
a s malou ctizadostivosti.
"Slysel jsi o konzultantech pro organizaci domacnosti?"
prerusil mne Mervyn, a pokracoval, ze dostupnost materialnich
veci vytvari situaci, kdy lide jsou doslova ztraceni ve vlastni
domacnosti v zaplave veci, ktere koupili a nepotrebuji.
"O tom ani nechci slyset," prerusil jsem Mervyna, "clovek
nema mit nic, o co se nemuze sam postarat a co neumi sam uklidit."
Ale nase mudrovani uz ztratilo stavu a rozesli jsme se domu.
Na chodniku podel Wembley Drive jsem sesbiral tucet plechovek
od pepsi-coly a plastikovych lahvi do sacku, protoze mi ty odpadky
na chodniku vadi, a nevadi mi je sbirat. Pro mne je nepochopitelne,
jak nekdo dopije svuj napoj a upusti plechovku na chodnik.
Uklizim plechovky behem svych prochazek kvuli zivotnimu prostredi,
ale za mzdu bych to delat nechtel. Ono je v materialnim blahobytu
leccos slozitejsi, a nejslozitejsi je povaha blahobytneho cloveka,
ze ano.
Zdravim a preji hezky den a vsecko dobre.
Ross Firla Sudbury