Navrat na hlavni stranu

Petr Chudozilov: Stary papir
Kazdy den krome nedele ve tri hodiny rano se zaprahuji do plechoveho voziku priblizne velikosti detskeho kocarku. Hodinu a pul se ritim povetsinou liduprazdnymi nocnimi ulicemi meho domovskeho mesta Basileje a v te rychlosti absolutne precizne rozdeluji do dopisnich schranek abonovane noviny. Nesmim se splest, kdybych zakaznikovi misto jeho objednaneho a radne predplaceneho Tages Anzeiger podstrcil treba Neue Zürcher Zeitung, pribude mi na osobnim konte tak zvana reklamace. Mel-li bych deset reklamaci za mesic, vynese mi to cervenou kartu, nasbiram-li casem takove karty tri, znamena to padaka neboli konec zazraku: dostat jakykoli, byt i mizerne placeny dzob v mem veku, je mi uz pres sedesat - znamena zazrak, opravdovy zazrak, zamestnavatele se u nas zralejsich rocniku obavaji vetsi nachylnosti k chorobam a z toho plynouci absence na pracovisti. Kdybych tenhle nocni dzob ztratil, jiste bych nezemrel hlady, ale musel bych budto rezignovat na dovolene se skvelou kuchyni a vinem v me milovane Italii, anebo podstatne pridat literarne, v mem hlavnim pracovnim oboru, a to na ukor kvality. Zkratka, neco za neco.
Odmenou je mi spise neveliky plat, ale zato se mi dostava socialniho kontaktu, jaky jsem az doposud ve Svycarsku nemel: na svych nocnich jizdach se setkavam s bezdomovci vsech moznych narodnosti, blazny a osamelymi lidmi, kteri si ve dne na ulici netroufaji, s prostitutkami a prostituty, narkomany, zdivocelou zlatou mladezi, opilci a nekdy i se skutecnymi lupici s visackou prave kvality. Zvlastni skupinu mych nocnich partneru tvori zakaznici, kteri nemohou spat, vetsinou velmi stari lide: vyhlizeji me pred svymi obydlimi davno pred mym prichodem, vdecne se mnou prohodi par slov o pocasi a o zivote, aby se pak dychtive vrhli na cerstve noviny. A tady se pomalicku dostavam k tematu; fascinuje me, jak rychle se noviny plne aktualit z celeho sveta prekabati v nikomu nepotrebny stary papir. Jako cloveku, ktery po vetsinu zivota psal a porad jeste pise do novin, se mi tak sama od sebe poklada otazka po smyslu me prace, obzvlaste kdyz jednou za mesic vidim na ulicich tuny stareho papiru, cekajici na odvoz do drticky. Ma to vsechno vubec cenu?
Ma, vidime to na starych novinach, jimz se postestilo uniknout zkaze, Tak napriklad ted jsem prave vylovil ze sveho archivu Listy, predtim Literarni noviny, pred bezmala ctyriceti lety vychazejici v dnes neuveritelnem ctvrtmilionovem nakladu. Tenkrat to byla moje domovska redakce. Nalistoval jsem si svoji vlastni minireportaz, nazvanou Co jsem videl 28. rijna 1968, venovanou oslavam padesateho vyroci ceskoslovenske statni nezavislosti v Praze, okupovane bratrskymi armadami. Policajti branici lidem v pristupu k sose svateho Vaclava, fasada Narodniho muzea rozstrilena sovetskymi kulomety, ceskoslovensti legionari z prvni svetove valky obleceni do italskych, ruskych a francouzskych uniforem, policejni autobus opatreny zertovnym napisem ZAJEZD a nepricetne surovi policajti neznajici zertu, sovetsky velvyslanec Cervonenko privitany u Narodniho divadla hromadnym FUUUJ!, policejni nadporucik ktery si me zlegitimoval a vyjadril nadeji, ze se jednou, snad uz brzy, setkame u vyslechu v Konviktske ulici, to vsechno jsem mel najednou zase pred ocima, jako kdyby to bylo teprve vcera. Uvodnik citovaneho cisla Listu se priznacne jmenoval Iluze a realismus, potesil me Jirankuv vtip, na nemz stara pani pravi k muzi, odchazejicimu zrejme do dalekeho sveta: "Hodne zdravi a pravni jistoty, synacku!" V prazskych kinech zrovna probihala podzimni cast devatenacteho filmoveho festivalu pracujicich, divaci mohli shlednout Bunuelova Andela zkazy, Pasoliniho Krale Oidipa, Bergmanovo Mlceni, Antonioniho Zvetseninu a Tesihagarovu Pisecnou zenu, clovek by dnes pomalu sam sobe zavidel.
29.10.2005
Psano pro Cesky rozhlas.
Otisteno s vedomim autora.

Navrat na hlavni stranu