Petr Chudozilov: Leninovyma
ocima
Pred triceti lety, v dobach realneho socialismu,
pro nez se dnes ujalo oznaceni Husakova normalizace, jsem
si v malebne vesnicce na Mladoboleslavsku poridil rodinny dum.
Staveni nebyle drahe, puvodni majitel si rekl o pouhy petinasobek
meho mesicniho platu nocniho hlidace a dokonce nam velkoryse prenechal
zarizeni, skladajici se ze tri vyslouzilych vojenskych posteli.
Bydlet se tam moc nedalo, ale zato jsme meli nadherny vyhled na
barokni kostelik s banatou vezi a hospodu. Sedavali jsme se zenou
a detmi na prastare hrbitovni zdi a laskyplne pozorovali nas domecek
Leninovyma ocima a tadyhle jednou bude utulna kuchynka s kachlovou
peci, tady podkrovni pokoj pro deti, a tady budeme mit kraliky,
mozna i ovecku. Z tech krasnych, bohuzel neuskutecnenych snu o
budoucnosti nam po emigraci vynucene ofenzivnimi opatrenimi
- ted jsem citoval ze svazku, ktery na me vedla StB zustala jen
zazloutla fotografie. Vidim na ni polozricenou barabiznu s propadlou
strechou, prohnile tramy a hromady odpadu.
Do vesnicky se v poslednich patnacti letech pravidelne vracime.
Posedime na zdi prohrate sluncem, obejdeme nove hroby na hrbitove
a nakonec zajdeme k Josefovi, nasemu nekdejsimu sousedovi. Vdecim
mu za jedinecnou zivotni zkusenost: muzeme mit radi i cloveka,
politicky stojiciho na strane, jez je nam naklonena vice nez nepratelsky.
Josef patril k malo zastoupenemu druhu: Clen komunisticke strany,
jejiz pater tvorili starci, karieristi a kolaboranti, tomu vsemu
uprimne veril. Nejen stranu, ale vubec celou tehdejsi spolecnost
videl podobne jako my nas domecek: Leninovyma ocima. Jednou, mozna
uz zitra, to vsechno klapne. Politickym debatam jsme se spis vyhybali,
zvlaste kdyz nikam nevedly. S marnym pousmanim si vzpominam jak
odpovedel na moji otazku, proc vlastne Sovetsky svaz, pokryvajici
svou rozlohou plnou sestinu zemskeho povrchu, musi dovazet psenici,
a to dokonce z Ameriky, od sveho uhlavniho nepritele: "S
tebou se neda diskutovat, dyt ty mas uplne jiny nazory nez ja."
Josef pracoval ve fabrice a nekradl, prestoze by mohl. Nikdy ho
ani nenapadlo, aby nejak zurocil svoji stranickou prislusnost.
Pomahal mi se stavbou dreveneho plotu, spolu jsme vybetonovali
vjezdovy mustek, oboji je tam dodnes. Na rozdil od rady pratel,
kteri s nami po nasi emigraci zbabele prerusili styky, nam kazde
vanoce posilal do Svycarska starosvetsky mile prani.
Po listopadu 1989 byl Josef zjihly, dosavadni jistoty se otrasaly,
Leninovy oci ted byly k nicemu, zvlaste kdyz se jimi clovek dival
nejen do budoucnosti, ale i zpatky do tmy minulych let. Rozpacite
se me zeptal, zda ted ma vystoupit z KSC. Radit jsem se neodvazil,
odvolal jsem se na jeho osobni odpovednost. Zpocatku zkousel volit
lidovce, pozdeji dobracky pripoustel, "to vis, ja jsem starej
rudoch". Komu dnes dava svuj hlas nevim a vlastne ani vedet
nechci, pripada mi, ze mu uz davno otrnulo. Za nasi posledni navstevy,
jeste to neni tyden, mi vysvetlil, ze po unoru 1948 nevladli komunisti,
ale Narodni fronta. Kdyz slysel, kolik platime ve Svycarsku za
lekare a nemocnici, hrde poznamenal, ze za komunistu bylo u nas
zdravotnictvi zdarma jako kdyby hodnoty jednoduse vznikaly tim,
ze stat natiskne penize? Kdyz jsem mu vypravel, ze moje knizky
sice vysly cesky, nemecky, spanelsky, italsky, madarsky a slovinsky,
ale presto si dodnes tu a tam musim privydelavat nocni roznaskou
novin, soucitne se zeptal, zda bychom se radeji nemeli vratit
do Ceska jako kdyby riziko bez zarucenych jistot nepatrilo ke
kazdemu podnikani. Aktualni otazka, zda je dnesni komunisticka
strana reformovatelna, neni spravne polozena, spise bych se zeptal,
zda je reformovatelne "jejich" mysleni ale to se ani
zdaleka netyka jenom byvalych, nynejsich a budoucich clenu KSCM.
22.11.05
Psano pro Cesky rozhlas, pretisteno se souhlasem autora.