Pred ctyriceti lety
Pocatkem ledna jsme si pripomneli tricate vyroci vzniku
Charty 77. V techto dnech se kona v Londyne koncert skupiny Plastic
People of the Universe. Zjednodusene receno, proces s Plastiky
byl impulsem pro vznik Charty 77. Ve skutecnosti se vsak jednalo
o proces s Martinem Jirousem, Pavlem Zajickem, Svatoplukem Karaskem
a Vratislavem Brabencem. Pouze Vratislav Brabenec byl clenem teto
skupiny a kuriozni na vsem bylo, ze obzalovany Brabenec pri vytrznostech
pouze hral na saxofon, coz mela byt polehcujici okolnost, ale
dostatecne vypovidajici o absurdite doby. Sam Brabenec tvrdil,
ze vysoke tony jeho saxofonu drazdi komunisty. Tomu oponoval tehdy
mlady jazzman Michal Kocab. Podle nej se bouchanim do klaviru
zadna revoluce neda udelat.
To bylo v druhe polovine sedmdesatych let, ale co se stalo v roce
1967? Deset let pred vznikem Charty 77? Mnohdy je tato doba popisovana
jako doba idylicka, ze se temer vsechno smelo. Pravda, objevila
se divadla malych forem. Na zabradli se hral Havel. V kinech
bezely Formanovy filmy, ale prislusnici VB poradali najezdy na
vlasatce, kterym se rikalo posmesne manicky. Pokud nekoho
ulovili, odvezli ho na stanici, kde byla "hygienicka",
ktera pravila, ze vlasatec ma vsi a prislusnik-holic nuzkami z
parazita spolecnosti udelal opet cloveka. Vlasatci proto radeji
nevychazeli ven a pokud ano, chodili postrannimi ulickami. Casto
sve kadere zakryvali cepicemi a odhalili je pouze na koncertech
probouzejicich se beatovych kapel.
Krome Olympiku se ke slovu draly dalsi skupiny. Rebels, kteri
se hlasili k odkazu Mama's and Papa's. Michal Prokop s Framus
Five navazoval na soulovou hudbu a Ray Charlese. V Brne to byla
Progress Organization a nelze zapomenout na bratislavske Beatmeny
s Dezo Ursinym a Buttons s Dodem Suhajdou.
Nekteri ucitele se nechali slyset, ze zaky s dlouhymi vlasy budou
klasifikovat podle jine stupnice. Reditel na prumyslovce, kterou
jsem navstevoval, osobne kontroloval, zda mu nejaky podezrely
zivel nenavstevuje vyucovani. Podoba zaku musela byt shodna s
fotkou v obcanskych prukazech. Byl to jakysi zacarovany kruh.
K tomu, aby zak mel dlouhe vlasy, musel je mit na fotografii v
obcanskem prukazu. Pokud je nemel, tak se musel ostrihat. Kdyz
se nechal ostrihat, nemohl ziskat fotografii, ktera by byla v
obcanskem prukazu.
Presto v roce 1967 doslo k dvema pamatnym udalostem, ktere poznamenaly
rok nasledujici. Na jare to byl IV. sjezd Svazu ceskoslovenskych
spisovatelu. Knizka o nem je jednim z nejlepsich dokumentu z te
doby. Na jedne strane muzeme videt statecnost jednech; Havel bojuje
za svobodu filmaru, Vaculik pripomina, ze jsme chytli byka
za rohy, ale stale nas neco kope do zadku. K vrcholum patril
projev Karla Kosika o ceskem intelektualovi z patnacteho stoleti,
ktery dal prednost vlastnimu svedomi pred autoritou instituce.
Na druhe strane pozdejsi emigrant Eduard Goldstücker zde
vystoupil proti tem, kteri chteji z ciziny hovorit do nasich vnitrnich
veci. Tehdejsi zapas o svobodu slova je i dnes zajimavym poctenim.
Moc tehdy zasahla po svem. Sebrala spisovatelum jejich tydenik
Literarni noviny.
Vse vypadalo, ze se to pres leto uklidni. Prisel vsak podzim
zmineneho roku a s nim i Strahovske udalosti. V novem studentskem
mestecku na Strahove z podivneho duvodu zacali vecer vypinat
svetlo. Studenti nejprve resili situaci svickami, pri kterych
rysovali, ucili se anatomii, studovali elektronicka schemata.
Jednoho vecera jim dosla trpelivost a vysli ven. To byla neslychana
troufalost. Podobne jako kdyz spisovatele chteli na jare svobodu
slova. Okamzite naklusala zasahova jednotka VB a doslo k masakru.
Jenze prislusnici ve sve krvelacnosti pronasledovali prchajici
studenty az do jejich pribytku na koleji. Najednou se nekdo rozpomnel,
ze existuje neco jako akademicka puda. Cela udalost se nejak nedala
ututlat. Opet se nasli profesori, kteri se studentu zastali. I
tentokrat prisel ke slovu Eda Goldstücker. Postavil se i
na stranu studentu i proti nim. Kdyz se ozval student z teologicke
fakulty Dan Drapal, tak neskryval sve rozcileni, podobne jako
na jare na sjezdu spisovatelu pri dopisu exulantu. Blizil se rok
1968 a Strahovske udalosti byly jednim z hlavnich impulsu
Prazskeho jara. Prestoze oficialni predstavitele tvrdili, ze studenti
nemeli pouzit krajnich prostredku, svetlo jim druhy den svitilo.
Po nekolika letech jsem pracoval na vrtech a jeden z delniku,
ktery neustale nadaval na komunisty, protoze ho pripravili o nejake
to pole si ulevil: "Ja ty komunisty nemam rad, ale v jednom
jsem dal tomu Novotnemu za pravdu, ze tem studakum tehdy zakroutil
krkem. Vzdyt ti rozmazleni parchanti nevedeli, co roupama delat"
Jsou totiz take zapomenute revoluce, ktere se neoslavuji a obdobi,
na ktera se prilis nevzpomina. Pokud se vzpomene, tak nam najednou
na povrch vyplavou jini hrdinove. Mam pred sebou publikaci Kdo
byl kdo v nasich dejinach 20. stoleti. Pochopitelne, ze tam
chybi jmeno studentskeho vudce Lubose Holecka ci autora provokativnich
clanku v studentskem casopisu Buchar Jiriho Müllera
podepisujici se znackou sy, Neni tam ani jmeno Karla Kosika,
ale dost mista je venovano Eduardu Goldstükerovi.
Ales Brezina