Pribeh skoro vanocni
Vlastne to byl zvlastni rok. Behem jednoho roku dvoji stehovani.
Jedno na jare v Praze, druhe pred Vanocemi v Torontu. Prestoze
si clovek pred stehovanim vse peclive poznamena, kam co dal, po
stehovani nemuze nic najit a nekdo mu schvalne vymenil obsah vsech
krabic, takze v krabici s knihami jsou cedecka. Misto gramofonovych
desek jsou danova priznani. A v tom vsem by mel clovek nalezt
knizku s necim vanocnim jako jsou krasne Capkovy Apokryfy.
Jedine, co nebylo v bednach byly stare nenabrousene brusle. Ty
jsem tedy nasel hned.
Prestoze cely den prselo vyrazil jsem do ulic v nadeji, ze prece
jen neco vymyslim a pokud ne, tak si alespon vycistim hlavu. Chtel
jsem to rozjet po lede. Kdyz jsem dorazil na kluziste, byl led
jako vse v tomto roce v hroznem stavu. Snih, diry nemohl jsem
se rozjet. Zacal jsem tedy pomalu krouzit proti smeru pohybu hodinovych
rucicek. Byl jsem rozhodnut po ctvrt hodine jit zase ke svym krabicim.
Najednou se na lede objevil jakysi opilec. Dojel ke mne a s neuveritelnou
radosti v hlase mi sdelil: "Stojim na bruslich poprve po
petadvaceti letech, neni to uzasne." Vubec mu nevadil spatny
led. Rekl bych s basnikem Alanem Ginsbergem: "Byl pln pivni
statecnosti!" Najednou jsem spatril jeho kolegu a s radosti
deti ti dva krouzili po lede.
A ja premyslel o tom, jestli jsem nekdy potkal andela, abych o
tom napsal vanocni pribeh, ale na zadneho jsem si nemohl vzpomenout.
A tak jsem krouzil s temi opilci po kluzisti a uz mi ani nevadil
ten spatny led. Nemyslel jsem na krabice a hledal v pameti andela.
Najednou se zjevil a byl tu. Pribeh stary asi tricet let. Mozna
jeste vic. Nejak to leti. Silnice mezi Trutnovem a Nachodem se
zapsala nekolikrat do meho zivota.
Na kole to bylo primo peklo, protoze skoro cela byla vydlazdena
kocicimi hlavami. Jen vtipalek si mohl vymyslet v prvnim roce
okupace, ze tudy povede symbolicky pres ceskoslovenske uzemi Zavod
miru. O teto etape se tradovaly po leta legendy. Zavod se ponekud
protahl pro neuveritelne mnozstvi defektu. Nekteri zavodnici pichli
na kratkem useku padesati kilometru ctyrikrat. Jinak temer normalizovane
obyvatelstvo protrhlo policejni kordon a zachytavalo okupacni
jezdce. Cil, ktery mel byt puvodne v Nachode se posunul ctyri
kilometry za hranice, kde to nekdo v tom zmatku odmavnul. Zavod
miru Leta Pane devatenactisteho sedesateho devateho nebyl hoden
sveho jmena. Horsi uz snad jen byla etapa okolo Cernobylu kratce
po vybuchu atomoveho reaktoru. To se vsak nasli jiz cyklisti,
kteri se omluvili a z pudu sebezachovy zavod neabsolvovali.
Projel jsem tuto silnici nekolikrat na kole. Jednou na bezkach.
Ale tehdy jsem jel stopem. Jak rikam, po teto ceste nic nejezdi
a tak jsem slapal pesky a uz jsem se blizil k Nachodu, kdyz zacalo
prset. Mel jsem kratke kalhoty a, jak to byva, u cesty byla autobusova
stanice. Schoval jsem se v ni, klepal jsem se zimou a najednou
mne napadlo, ze bych mel asi rozdelat ohen, ale nebylo z ceho.
Na malou chvili prestalo prset a u cesty stal dum a pred nim spousta
rozpadajiciho se nabytku. Jen tak na desti. Pod nejakou prkennou
deskou lezel stary kabat. Napadlo me, ze je dost suchy, abych
si z neho udelal ohen. Shybnul jsem se pro nej a v ten okamzik
se to stalo.
Z kabatu vypadl maly muzicek. Ne zadny trpaslik, asi tak 150 cm
vysoky a najednou jsme na sebe v tom desti hledeli. Oba prekvapeni,
oba vydeseni. Neschopni slova. Zamumlal jsem: "Tady nemuzete
zustat, zmoknete!" On odpovedel: "Syn cloveka nema,
kde by hlavu slozil." Sok ze setkani nam dal zapomenout alespon
na okamzik na zimu. Blesky krizovaly oblohu. Vydali jsme se spolu
k autobusove zastavce.
"Jak jste se tam dostal?" "Oni mne vystehovali,
protoze to opravuji! A ja nemam, kam jit, tak jako nas Spasitel,
kdyz prisel na svet!" "Pojedu zitra do Upice, tam mam
sestru, ona mne ubytuje!" A zacal vypravet jeden pribeh z
Bible za druhym. V tom se zablesklo a v tom svetle jsem uvidel
jeho velke modre oci a neoholenou tvar.
Pripadal mi prilis svaty a neskutecny. Najednou se spiklenecky
zasmal. "Mam dva chlebicky!" A skutecne z kapsy vytahl
dve slisovane veky, pokryte vlasskym salatem a turistickym salamem.
Podal mi jeden. Prestoze byla tma a byl jsem notne vyhladly, nevypadaly
nijak vabive. V takovy posvatny okamzik se vsak neco takoveho
neodmita. Nechci se rouhat, ale byl to skoro nabozensky obrad,
tak neskutecny. Ne, nebyla to Vecere Pane. K tomu nam chybelo
vino, ale byl to zazrak jako kdyz Jezis nasytil zastupy s trochou
chleba a nejakymi temi rybickami.
Musel jsem se vratit na zem. Bylo to tak neskutecne a uz prestavalo
prset.
"Mel jste nejakou zenu, dedo?" "Kdyz jsem slouzil
v Praze, tak mne ty panicky nekolikrat svedly." Konecne jsem
dedu nacapal a mohl jsem mu neco vytknout. "To ale nebyla
laska!"
"Ne, to byl chtic!" Vyrazilo mi to dech. Znal
jsem toto slovo, ale nepamatuji se, ze by ho nekdy nekdo pouzil.
Sednul jsem si na lavicku v cekarne a na moment jsem zavrel oci.
Kdyz jsem je opet otevrel. Starecek tam nebyl a venku zacinalo
svitat. Vydal jsem se dal. Po chvili mne vzali nejaci pekari do
Nachodu. Kdyz jsem jel pak v zime na bezkach z Krkonos do Jeseniku,
byl dum opraven. Nabytek uz pred nim nestal, ale nesvitilo se
v nem. Nejaci lide mne o kousek dal nechali prespat. Prestoze
to byl nehostinny kraj a silnice byla plna kocicich hlav, i v
tech nejhorsich dobach se zde dely zazraky.
V tom prijela na kluziste rolba. Nejprve vodou upravila kluziste,
kde se hral hokej. Pak na sucho shrabala snih. Pouze jeden z opilcu
hlasite protestoval, proti diskriminaci bruslaru proti hokejistum,
kde na jejich kluzisti pouzili i vodu. Vjel jsem na ledovou plochu,
kupodivu mne pripadala docela hladka. Kdyz jsem prisel domu, tak
rozhazene krabice po stehovani vypadaly jako mnozstvi vanocnich
darku. V kazde z nich je nejake prekvapeni. Chybel jen vanocni
stromecek a svetylka.
Ales Brezina