Boj o parkovani - to je
pochutnani
Jako chlapec jsem cetl knihu Jaroslava Foglara Boj o prvni
misto. Byl to takovy chlapecky pribeh o usili urvat predni
pozici a hlavne jak ji udrzet. Od casu mistra Foglara jsme se
motorizovali a boj o parkoviste zajima kazdeho. Malokdo pri koupi
auta, zvlaste prvo-nakupci, mysli na to, ze 95% zivotnosti je
auto kdesi stojici, parkujici a zabirajici vzacny zivotni prostor.
V Sudbury byly tento rok zbourany v centru tri budovy; pri kazde
demolici jsem doufal, ze na parcele vznikne park a lavicky k poledni
rekreaci na slunicku. Ve vsech trech pripadech jsem se zmylil
- parcela byla vyasfaltovana, pomalovana parkovacimi fleky, asi
ctyriceti na jednu parcelu, a behem nekolika tydnu jsou vsechny
zaplnene parkujicimi auty (za dva dolary na hodinu).
Sudbury je ve veci parkovani prukopnikem - prvni mesto v Kanade,
ktere v roce 1940 instalovalo parkovaci metry a dodnes tato politika
placeneho parkovani nezvadla. Vylozene se mi protivi vydat minci
za neco co nemusim a vhodit dolar do parkovacich hodin se mi prici
stejne jako vhodit dolar do kanalu, a tak na placenem parkovisti
zasadne neparkuji a hledam misto neplacene byt o par kroku dale
od cile me pochuzky; proste radeji kousek pujdu nez platit za
nechozeni.
Boj o parkovaci misto je nemilosrdny; z americkych filmu ma divak
predstavu, ze kam filmovy hrdina prijizdi - tam ceka parkovaci
flek, hrdina zajede k chodniku, praskne dvermi auta a padi za
dejem filmu; opravdovy zivot vypada jinak.
Takovi, kteri maji vasen parkovat presne u mista kam mini vejit,
zpravidla krouzi a cekaji az nekdo vyjede, aby se tam se svym
autem vpacili. Profesionalni parkovaci do parkovaciho mista couvaji,
cimz se vystavuji nebezpeci, ze nekdo rychlejsi se tam vsune predkem
za jejich zadkem.
Jednou jsem pozoroval takovou putku mezi nacouvavajicim a predkem
vjizdejicim ridicem do mista mezi dvemi vozy; z auta vystoupil
starik, urcite 80 let a jak mne mijel, rekl jsem obdivne, ze tam
zajel jako nuz do masla (nedbaje zlosti zklamaneho ridice,
ktery minil do stejneho mista zacouvat). Starik se na mne usmal
a rekl: To jsem se naucil na Shermanech', a pokracoval, ze valcil
v Evrope a tam bylo parkovacich mist pro tanky jeste mene nez
pro auta v Sudbury.
V Rime na historicke ulici Via Octavia Portico, jsme sedavali
v kavarnicce na chodniku a ja nemohl odtrhnout oci od zpusobu
parkovani Rimanu, a hlavne Rimanek diagonalne k chodniku v zakazu
parkovani.
Bylo to jako detska hra 'na policajty a zlodeje': ridic(ka) zpomalil
a hledal misto, zaroven hledal policejni vuz, kterych je po Rime
jak smeti; kdyz nasel (nasla) misto a carabiniere nebyl v dohledu,
vsunul auto k chodniku, tryskem vbehl do obchodu, kterymi je Via
Octavia lemovana, provedl svuj nakup a vybehl do nastartovaneho
auta a odjel, aby uvolnil misto dalsimu. Mohl jsem tuto hru sledovat
hodinu, ridice, kteri se snazili v zakazu parkovani na par minut
parkovat, i policisty, kteri sazeli pokutove bloky za sterace
kazdeho auta. Bylo to silene, podle meho gusta, ale bez hadek
ci nedorozumeni, protoze Via Octavia Portico je jednosmerka a
kdo prvni prijel, ten prvni parkoval.
Jen jednou jsem slysel opodal zvysene hlasy popuzenych ridicu
a se zajmem jsem vstal z zidlicky u stolku kavarnicky a sel se
podivat zblizka: situace byla prosta, nekdo se postavil za zaparkovane
auto se svym autem a ten prvni nemohl vyjet a musel cekat, az
ten za nim se vrati ze sve pochuzky. Nahodou prselo, a kdyz jsem
dosel blize, rozeznal jsem, ze oba ridici si spilaji navzajem
anglicky, ze nejsou zdejsi a nemaji o talianskych moresech potuchy.
V Rime se parkuje na chodniku, na prechodu, v zatacce i na moste,
dokonce na mozaikove dvorane antickeho chramu, pozdeji krestanskeho
kostela, Kosmy a Damiana.
Tato zhuverilost, zaparkovane Audi na tisic let starem nadvori
mne tak vydrazdila, ze jsem si sednul opodal na mramorovou zidku
a cekal na to hovado; mel jsem stesti. Kdyz jsem sedel a listoval
v pruvodci po Rime, uvidel jsem koutkem oka nejakeho prelata zahaleneho
v kutne od hlavy az k pate, prevazaneho provazem v pase jak vysel
z vrat, vklouznul do Audi a odjel mi pod rozzurenyma rukama.
Na svou cest prohlasuji, ze cirkevni hodnostari z Vatikanu parkuji
stejne agresivne a hovadsky jako neznabozi, pohani a plebejci
z ulice.
Troufam si tvrdit, ze podle zpusobu parkovani se da urcit narodnost.
Ostravaci na pocatku 21. stoleti parkuji na placenych parkovistich
(20 Kc za pul hodiny) a soucasne narikaji nad drahotou jizdenky
na trolejbus (6 Kc). V centru Ostravy se parkuje podel chodniku
a dvakrat jsem zazil hledani auta v okoli cinzaku, kdyz si majitel
vozu nepamatoval presne, kde predchozi vecer sve auto ukryl. Ve
dvorcich cinzaku, kde jsme jako mladez hravali vybijenou a volejbal
dnes parkuji auta, a kdyz jsem se jednoho znameho zeptal, kde
si dnes hraji deti, rekl mi bez vahani, ze si nehraji, ze moderni
deti se divaji na televizi.
Konvergence automobilismu kanadskeho a ostravskeho spociva v tom,
ze kdyz si clovek najde sikovne parkovaci misto blizko baraku,
radeji chodi pesky, aby mu to vyhodne parkovaci misto nekdo nevyzral...
Nekdy se divam na parkoviste pred fitness centrem YMCA a pozoruji
parkovace jak se snazi najit parkovani, co nejblize vchodu do
telocvicny, aby se spokojenou tvari, ze zaparkovali doslovne na
zaprazi telocvicny, sli cvicit sve zlenivele telo. Parkoviste
u Superstoru kam chodime je obrovske, zeje prazdnotou s vyjimkou
nakladaci zony, kde je zakaz parkovani, kam se kazdy ridic snazi
vecpat navzdory znacce s varovanim, ze bude vuz odtazen na jeho
vlastni naklady.
Vcera jsem mel schuzku s jednim znamym v centru Sudbury, v kavarne
Books&Beans; jemne prselo, ne dost, abych otevrel destnik.
Cekal jsem marne u kafe pul hodiny a precetl komentare o korejske
A-bombe v The Globe & Mail. Po navratu domu mi muj
znamy zavolal omluvu, ze se neukazal, a vysvetlil, ze nemohl najit
parkoviste v blizkosti kavarny a nechtel zmoknout?!
V Sudbury se kvuli odklizeni snehu nesmi parkovat v noci na silnicich
od listopadu do dubna; je mi zahadou, kam se ta auta parkujici
na cestach na zimu zastrkaji. Muj novy soused pres cestu ma jedno
parkovaci misto pred domem a tri auta; jsem napjat, co v listopadu
udela a jestli bude ta auta parkovat na svem vypiplanem anglickem
travniku pod peclive ostrihanymi okrasnymi jehlicnany.
Pred myma ocima se jizdni vlastnosti aut vylepsuji zavratnym tempem,
tedy tech pet procent casu uzivani auta jizdou, ale pramalo se
vymysli ve veci parkovani; tempo pribyvani automobilu je zavratne,
rocne pribude 3-5 milionu aut v Asii.
Vcera mne napadlo, ze destnik, ktery jsem nesl v prirucni tasce,
se da rozvinout; proc jeste zadny konstrukter nepredlozil skladaci
vozidlo, ktere by se vlastnim servomotorem svinulo do baliku a
rozvinulo k pouziti, kdyz je zapotrebi?
Nefantaziruji, ale navrhuji konstrukcni ideu a pristup otevrenym
hlavam...
Zdravim a preji hezky den a vsecko dobre na kazdem kroku!
Ross Firla, Sudbury