Na okraj
Liberecti v Kanade
Jestlize Vam tento titulek pripomina jmeno Smetanovy opery, je
to podobnost pouze v strukture jmena. Liberecti v Kanade nemaji
naprosto nic spolecneho s Branibory v Cechach. Ve skutecnosti
je to jedna z nejpeknejsich skupin mladych lidi (studenti i profesori),
s jakou jsem se uz dlouho nesetkal. Posilili ve mne nadeji, ze
po desetiletich mrzaciciho systemu komunismu a letech tapani,
ktera nasledovala, vyrusta u nas generace plne zapojena do vselidskeho
usili o lepsi svet.
Pozadal jsem jednu ze studentek, Marketu Kopalovou, aby mi poslala
informace o teto skupine z Liberce, ktera tu posledni tri roky
mapovala svet exulantu. Dostal jsem od ni informace v tak perfektni
forme, ze je beze zmeny pretiskuji.
" Projekt Neviditelne obeti komunismu vznikl na Gymnaziu
F.X. Saldy v Liberci. Vedoucim se stal Mgr.Jan Goll. Nejprve vyjeli
do Kanady tri studenti Jakub Hodbod, Hana Novakova, Katerina Souckova.
V roce 2004 pobyvali zejmena v Toronte, vysledkem prvni faze byl
videodokument, promitany na zakladnich a strednich skolach v Liberci,
dale velmi uspesna seminarni prace Jakuba Hodboda, pro nasledujici
fazi byli do projektu zapojeni mladsi kolegove a pan Mgr. Vaclav
Ulvr.
V cervenci 2005 odletela do Toronta osmiclena skupina Vaclav Ulvr,
Jakub Hodbod, Hana Novakova, Marketa Kopalova, Veronika Pocerova,
Alena Cechova, Misa Rutova a Hana Markalousova. Natocili asi tri
desitky rozhovoru, z nichz sestrihali videodokument a nasledne
jej prezentovali po skolach a verejnosti v Liberci. Sepsali a
pocatkem letosniho roku vydali sbornik studentskych praci. Dale
vytvorili putovni vystavu s nazvem Neviditelne obeti komunismu,
jez byla umistnena mesic v budove Krajskeho uradu Libereckeho
kraje (vernisaz zahajoval predseda Senatu MUDr. Premysl Sobotka),
nasledne na Magistratu mesta Liberce (vernisaz zahajoval kanadsky
velvyslanec v CR Bruce Jutzi) a potom tyden v Tyrsove dome behem
Vsesokolskeho sletu.
V roce 2006 se tym rozdelil do tri skupin, aby tak mohli zmapovat
vetsi uzemi Kanady. 1. skupina ve slozeni Lucie Pelikanova a Veronika
Pocerova se vydala do Toronta a zejmena do Halifaxu, 2. skupina,
jiz tvorili Vaclav Ulvr, Pavel Knobloch, Marketa Kopalova a Anna
Simbartlova, operovala v Montrealu, v Ottawe a Torontu a 3. skupina
- Jakub Hodbod, Alena Cechova a Tereza Liepoldova -pracovali ve
Vancouveru, Edmontonu a Calgary. Diky podpore Ministerstva skolstvi
mladeze a telovychovy z natocenych filmu rozhovoru a ziskanych
materialu vznikne multimedialni DVD, jez bude obsahovat vedle
videodokumentu i serii vyukovych textu, fotek, map, prezentaci,
textu a metodickeho materialu pro vyucujici. Na jeho zpracovani
ma tym cas do konce roku 2007 a potom se jako ucebni pomucka doporucena
Ministerstvem skolstvi dostane do zakladnich skol v Ceske republice."
Nemohu zakoncit jinak nez citovanim Frani Sramka (pokud si to
ve svem kmetskem veku nepletu): Mladi budiz pozdraveno...
***
Natasha Kampusch a Wolfgang Prikopil
Nejdriv mne zaujal pribeh sam: desetilete rakouske devcatko, Natascha
Kampusch, jednoho dne zmizi a osm roku o ni nikdo nevi. Kdyz
se ji podarilo utect, zaujalo mne unoscovo slovanske (ceske?)
jmeno: Wolfgang Priklopil. A nakonec - nejvic - mne zaujala Natascha
sama.
V brutalni zkratce: Priklopil Nataschu drzel neco jako otrokyni
v male mistnosti ve svem dome v Strasshofu osm roku. Podrobnosti
jejiho pobytu v Priklopilove dome zatim snad zna pouze policie.
V dlouhem exklusivnim interview s reporterem torontskeho Staru
Natascha o svem vezniteli mluvi velice malo. Nechce o nem mluvit,
ponevadz (a tady jsem se poprve zamyslil nad velkorysosti osmnactileteho
devcete kratce po uteku z otroctvi) pan Priklopil uz se nemuze
hajit (Priklopil kratce po jejim uteku spachal sebevrazdu).
Nechce o nem mluvit, ponevadz uboha pani Priklopil by urcite
nechtela, aby lide cetli o jejim synovi veci, do kterych - snad
s vyjimkou policie - nikomu nic neni. Nezda se mi prave pekne
stezovat si na nekoho, kdo je mrtvy, uz kvuli jeho matce. Krasna
je jeji odpoved na otazku, jak se vyporadala s osamelosti: Nebyla
jsem osamela. Mela jsem nadeji a verila jsem v budoucnost.
Haji svoji matku, kterou nekteri vini, ze neni se svou dcerou:
Neni treba, abychom zili spolu, abychom vedeli, ze patrime
k sobe... Bylo by nespravedlive rikat o ni cokoliv spatneho.
Prekvapiva zralost Nataschy se projevila i v jejich dalsich odpovedich.
Na priklad na otazku, zda svuj utek planovala, odpovedela: Predvidala
jsem budoucnost, ale neplanovala jsem ji. Nebala se Priklopilovych
hrozeb: Miluji svobodu a smrt pro mne znamena konecnou svobodu.
V jejich ocich jeho sebevrazda ucinila z ni - ale i z muze, ktery
ho vzal na nadrazi a ridice vlaku, pod ktery skocil, vrahy...
Nataschiny plany? Dat se ockovat proti ruznym chorobam, studovat
( jeste se nerozhodla co), ale hlavne planuje projekt pro zeny
v Mexicu, ktere byly odlakany ze svych pracovist, uneseny a znasilneny
a chce pomoci hladovejicim v Africe. Ale hlavne chce pomoci lidem,
kteri prosli podobnym peklem, jako ona.
Hodne stesti, Natascho!
***
Tak jsme prece jen jini (my muzi nez
vy zeny)
A zaplat Pannbuh za to. Vzdyt by to bylo k zblazneni, kdybychom
vsichni byli bud muzi nebo vsechny zeny nebo vsichni (vsechny)
neco uprostred. A malem jsme tak skoncili, kdyz se pres nas prehnala
prvni mocna vlna feminizmu, ktery nas zaprisahal, ze jsme stejni,
ze mame stejne mozky a ze jenom vychova a prostredi nas naucila
jednat odlisne. (Toz uplne stejni nejsme a nikdy nebyli, ale kdo
by se prel o drobnosti).
A ted si prijde nejaky americky psychiatr (a ke vsemu zena), a
zas to vsecko postavi na hlavu. Muzi a zeny nejsou stejni, maji
jine mozky a chovaji se jinak. A neni to zalezitost vychovy. Vemte
si napriklad smisenou skupinu deti, kterou pani psychiatricka
(jmenuje se Louann Brizendine, jeji kniha se jmenuje
The Female Brain a vydalo ji nakladatelstvi Morgan Road
Books) ucila. Pri prestavce se decata sesedla dohromady, jedla
a povidala. Kluci se honili, houpali se na vetvich a porvali se.
Nebo - a tohle je krasa - paciantka pani psychiatricky da sve
trilete dcerusce - jako dukaz, ze neni sexist - pozarni vozidlo,
aby si s nim dceruska hrala. A poodbehne. Kdyz se vrati, najde
dcerusku, jak se s vozidlem, zabalenym do deky, mazli a povida
mu: "Nedelej si, tracku, starosti, vsecko dobre dopadne!"
A za to za vsecko muze mozek. Zrejme vsichni zaciname se stejnym,
zenskym, mozeckem. Ale behem vyvoje v mamince chlapci zacnou vypoustet
testosterone a jejich mozek se zacne vyvyjet rozdilne od mozku
devcat. Vysledek je, ze zeny skonci s mozkem, ktery v casti, ktera
je zamerena na jazyk a sluch, ma o 11% vice neuronu, nez muzi.
U zen je vetsi ta cast mozku, ktera ovlada cit a pamet. Muzi zase
maji dvaapulkrat vetsi mozkovy prostor, v nemz sidli pohlavni
pud. Uz ve veku 24 hodin devcata reaguji vyrazneji na plac
jinych nemluvnat, nez chapci. Behem puberty devcata maji jediny
duvod k existenci: byt sexualne pritazliva. Za vsecko - podle
autorky knihy - muze mozek. Vlastne hormony. Hormony maji na svedomi,
ze neurologicka skutecnost u zen je mene stala, nez u muzu. Muzska
se meni temer nepozorovane, zenska se meni porad. Tohle jsem uz
podeziral davno, od chvile, kdy jsem poprve slysel kouzelnou arii
o menivem srdci zeny. Dokonce jsem se ji pokousel zpivat - s hroznym
vysledkem...
Josef Cermak