Petr Chudozilov: Brzy, jazyk,
nazyvati
Rec nevezi v cloveku, nybrz naopak clovek v reci. Duch neni pritomen
v ja, nybrz mezi ja a ty. Martin Buber
Protoze se zivim psanim, jazyk je pro me tim, cim je truhlari
ponk a hoblik. Pred druhou svetovou valkou se v mem rodnem Prostejove
mluvilo cesky, nemecky, hanackym dialektem a jidis. Mnozi obyvatele
mesta se snadno pohybovali ve vsech ctyrech recech. Narodil jsem
se v malem cinzovnim dome, na zakazku vyprojektovanem a postavenem
mym otcem, jehoz materstinou byla rustina. Pro chleba a mleko
jsme chodili do obchudku za rohem, anebo rovnou k pribuznym
na blizkem venkove. Nase rodinna lekarka perfektne ovladala
rodinnou anamnezu, byla u meho porodu a vsech detskych nemoci.
Noviny z trafiky nosil nas pes. Utulny osobni svet se rychle
rozpadl: vyhlazeni Zidu, vyhnani Nemcu, komunisticky puc. K destrukci
spolecnosti a jejiho obrazu, jazyka, prispela televize. Promlouvala
reci, v niz clovek sice rozumel kazdemu slovu, ale smysl to nedavalo.
Pro chleba se uz nechodilo do obchudku, ale do samosky, rodinnou
lekarku nahradil obvodak jenz se uvodem ptaval jak se jmenuji,
mleko uz neputovalo na stul ve smaltovane konvicce anebo
sklenene lahvi s vyrazenym znakem mesta, nybrz v igelitovych pytlicich.
Skolni definice Veta je napsana nebo vyslovena myslenka byla
pro smich, vsichni davno vedeli, ze myslet a mluvit jsou zpravidla
dve uplne ruzne veci. Behem vojenske prezencni sluzby jsem nasakl
expresivnim jazykem, vyjadrujicim hnus, beznadej a cekani. "Na
vojne se nedekuje," poucil me frajtr hned prvni den.
V emigraci jsme se zenou nasim ctyrem detem po mnoho let kazdy
vecer cetli ceske knizky, rekli jsme jim, ze jsou mozne krasnejsi
jazyky, ale jenom jeden, cestina, je jejich materstinou, tak jako
kazdy clovek ma jenom jednu matku, ktera mu dala zivot. Znam krajany
kteri maji vlastenectvi plna usta, ale sve deti cestine nenaucili.
Jeden stary svycarsky ucitel me kdysi nalehave upozornil, ze branou
ke vsem cizim jazykum je rodna rec, v niz je clovek doma. Vsechny
moje deti mluvi cesky bezvadne a bez ciziho prizvuku. Nemcina,
francouzstina, anglictina, spanelstina a dalsi jazyky jsou pro
ne samozrejmosti. Naucil jsem se sice slusne nemecky, ale muj
psany projev postrada smrnc. Moje cestina po petadvaceti
letech koroduje, je to tim, ze nefrekventuji a neozivuji celou
nekdejsi slovni zasobu. Jazykem, resp. jazyky se zabyvam mnohem
intenzivneji nez kdysi davno v puvodnim domove. Obohatil jsem
se o radu idiomu z cizich zahradek, je to muj osobni jazyk, vyhovuje
mi, myslim, ze i zde plati kulinarske svoboda obsluz se tam,
kde ti chutna. Moji stari cesti pratele sice nekdy chvali
archaickou kvalitu, jiz jsem pry zachoval sve materstine, ale
obavam se, ze dopadnu jako onen basnik z Chramu a tvrze
Pavla Eisnera: jeho rec se stale vice podoba cizokrajne rajce,
jiz se bude kochat jen hloucek zasvecenych ornitologu. Je dokonce
mozne, pise Eisner, ze bude treba znacneho usili basnikova,
aby se vyjimal jako slicna rajka a nikoli jako kuriozni a ponekud
trapny ptakopysk, jako tvor rezidualni a prezivajici, ktereho
priroda zapomnela vyhladit.
V Basileji si tu a tam kupuji na stanku Lidove noviny,
drive zde prodavali Rude Pravo. Nektere fejetony Ludvika
Vaculika ctu se stejne satanickym potesenim jako kdysi kousky
z pera Jana Klimenta. Temer vsechny ceske noviny mi pripadaji
provincni s nabehem na bulvar, jsou psany jazykem, za nejz skolaci
drive dostavali v hodinach slohu petku, dokonce i rozdil mezi
ypsilonem a mekkym i se zda byt prekonanym prezitkem.
Internet nepouzivam, na zmacknuti tlacitka vyplivne informaci,
jez je pouzita a v zapeti zapomenuta, aniz by si ji clovek trvale
osvojil, mozna to pri dnesni informacni explozi ani jinak nejde,
Take je mi neprijemna predstava sikovneho patnactileteho hackera
anebo policajta, prehrabujicich se v mem intimissimu. Vsimnul
jsem si, ze internet se muze stat neprijemnou zavislosti, podsunujici
dva mijejici se jednosmerne proudy pseudoinformaci misto komunikace.
Zivot ve virtualni realite me nelaka. Pisi na kufrikovem psacim
stroji vyrobenem v Sarajeve, nekdy sahnu po svoji redakcni underwoodce
z roku 1925, koupil jsem ji kdysi po likvidaci Literarnich
novin za 70 korun, po 81 letech provozu je porad jeste funkcni.
Zasobu pruklepoveho papiru mam do konce zivota, problemem zacinaji
byt trinactimilimetrove pasky do psaciho stroje, vozim si je jednou
za rok z Prahy. Miluji knihovnu, jiz jsme se zenou vybudovali
za 34 let spolecneho zivota, nektere svazky maji uzasnou osobni
historii. Nekdy zapomenu a hledam v regalech knihy, o nez jsme
prisli emigraci. Inu, ptakopysk!
Mobilni telefon jsem dal pryc, po nekolika mesicich uvah, co si
s tim pocit. K degeneraci vztahu ovsem muze prispet i docela obycejny
konvencni aparat s pevnym pripojenim, pred lety jsem protelefonoval
dlouhe vecery s krajanem ktery mi live zustal cizim clovekem
stejne jako ja jemu, nikdy jsme se nenaucili byt skutecne spolu,
realna existence naprosto neodpovidala vybudovanym predstavam
a konstrukcim. Orientovat se v digitalnim svete nebude urcite
jednodussi nez tomu bylo doposud. "Prominte, jak se dostanu
do Horsovskeho Tyna?" zeptal jsem se kdysi z auta stare venkovske
baby na silnici. Hledela na me nechapave. "Horsovsky Tyn?"
vrtela hlavou. "Von mysli Tejno," poucila ji zkusenejsi,
sveta znalejsi druzka a pratelsky mi vysvetlily cestu, V Tejne
jsem byl za deset minut.
Otisteno se svolenim autora a Revue Prostor.