Kubo ceka na svoji kanadskou
premieru
Slovenska klasika v
rezii manzelu Tothovych
Myslenkou uvest slovenskou divadelni hru nekde na torontske scene
se manzele Valika a Dusan Tothovi zabyvali velice davno. Ted prisla
ta chvile a konecne mohli rozeslat pozvanky na prvni divadelni
predstaveni, kterym je dnes jiz klasicka komedie Jozefa Holleho
Kubo. V ni se na pribehu prostoducheho mladence komicko-kritickou
formou setkavame s vypocitavosti lidi, kteri davaji prednost majetku
pred zivotnim stestim, a s vesnickymi praktikami z obdobi zacatku
dvacateho stoleti.
Dovolte mi male vecne odboceni: Autor, evangelicky knez (1879
- 1912), i pres svuj kratky zivot napsal nekolik her, ale tato
patri k jeho nejhranejsim, nejznamejsim a take nejoblibenejsim.
Byla rovnez zfilmovana v roce 1965 znamym scenaristou a reziserem
Martinem Tapakem, ktery ke spolupraci povolal radu hercu, dnes
jiz patricich do legendy slovenskeho herectvi Jozefa Kronera,
Evu Kristinovou, Jozefa Adamovice, Juliusa Pantika, Emilii Vasaryovou
a Vieru Strniskovou aj. Jen na okraj - prave bez tohoto filmu
si pry dodnes na Slovensku neumeji predstavit zacatek noveho roku,
jak jej vsichni miluji.
Divadelni krouzek nese nazev po Milanu Rastislavu Stefanikovi
a na drahu svoji existence se take za vydatne podpory Slovensko-kanadskeho
spolku M.R. Stefanika a Evangelickeho sboru Sv. Lukase v Toronte
rozbehl. Kdyz manzele Tothovi naborovali zajemce o tuto dobrovolnou
cinnost, byli mile prekvapeni, s jak zivou odezvou se setkali.
"Na vsechny, na koho jsme se obratili, nam vychazeli vstric.
At uz se jednalo o sponzory, tak i o delne ruce. Kuprikladu vyrobit
scenu na zakazku by nas prislo na tri tisice dolaru. A my tady
mame cloveka, ktery nam ji udela pro vec samotnou. Vsichni se
pustili do priprav s uzasnou vervou a entuziasmem. Navrh sceny
nam udelal Valerian Strazovec. A o honorar si nerekl. Ostatne,
tohoto cloveka bychom nikdy nemohli zaplatit." Proc?
Hned si na tuto otazku odpovite. U tohoto umelce stoji zato se
na chvili zastavit. Zasluhoval by si mnohem vetsi pozornost, ale
dovolte mi o nem rici alespon to nejzakladnejsi. Vystudoval fakultu
architektury a stavebnictvi SVST v Bratislave, kde pak studia
prerusil, aby pokracoval na Odboru scenickeho vytvarnictvi VSMU
v Bratislave. Ovsem po dvou letech se vratil a ziskal titul inzenyr-architekt.
V roce 1968 emigroval do Kanady, kde pusobi dodnes. Byl spolupracovnikem
zakladajiciho tymu Ceskoslovenske televize v Bratislave, kde pozdeji
pusobil jako hlavni architekt. Vzdycky mel vztah ke slovenskym
tradicim, spolupracoval se souborem Lucnica, navrhl renovaci
amfiteatru ve Vychodnej a Straznici, novy pak v Detve, muzeum
Sluk apod. V Kanade pracoval v letech 1968-1977 jako vytvarnik
a architekt TV spolecnosti CBC. V roce 1977 zalozil pri CBC Institut
scenografie, jehoz se stal reditelem. V roce 1985 z nej odesel
do penze a zalozil si vlastni spolecnost Supervision Design
Inc., ktera pracuje na vyvoji a vizualnim konceptu televizi
a filmove produkce. Funkci prezidenta tam vykonava dodnes. V Kanade
a USA navrhl nebo vypracoval sceny do vice nez 50 divadelnich
her, vice nez 300 TV inscenaci a 43 filmu. V roce 1988 zpracoval
koncept zahajovaciho a zaverecneho ceremonialu ZOH v Calgary.
Na svem konte ma mj. oceneni CBC, trikrat nominaci a dve ceny
Emmy Award. Prace tohoto nesmirne talentovaneho a vsestranneho
architekta se nesoustreduji jen do oblasti umeni, ale muzeme se
s ni setkat treba v podobe komplexu obytnych domu v Oshawe, libit
se nam bude i Shopping Plaza v Pickeringu ci mesita v Ottawe
anebo dokonce i sportovni stadion v jihoafrickem Johannesburgu.
Scena Valeriana Strazovce, ktery nyni zije ve Wassaga Beach a
s nimz se konzultuji veci na dalku anebo u nej doma, je podle
nazoru obou reziseru vymyslena primo genialne - totiz jednoduse,
aby se dala lehce ovladat a menit prostory. "Konecne, cele
filosoficke pojeti nasi prace vychazi z toho, ze jsme vesnicky
ochotnicky soubor, ktery nekde a nekomu hraje divadlo. Delame
to pro radost a z lasky k teto veci, takze i tak vedeme sve herce
a tanecniky," potvrzuje reziserska dvojice. A take takova
atmosfera na zkouskach vladne. Kazdy vi, kde je jeho misto a co
se od nej ocekava, at uz je to onech osmnact hercu se ctyrmi pary
tanecniku na scene ci sedmnact dobrovolniku v pripade technickeho
zazemi. "Je prirozene, a s tim ochotnicke divadlo pocita,
ze kazdy v souboru ma jine schopnosti, takze se snazime jich vyuzit
a na scene ci za ni rozvinout."
Mozna ze pojem "hra s lidovymi zvyky" tak trochu nabada
k jistemu zjednodusenemu pohledu na tuto praci. Ale mohu jen potvrdit,
ze je to omyl. Reziseri i do budoucna chteji pracovat jen a jen
s originalnimi a puvodnimi slovenskymi dramaty. A v nich uplatnit
prirozene slovensky naturel. A protoze tato je narodnimi a lidovymi
zvyky primo protkana, kostymy tvori narodni kroje, pisne a k tomu
je take prizpusoben jazyk. Mohu se priznat, ze jsem vetsinu ze
hrimani gazdy u Kosaricky na zkousce nerozumela, ackoliv se slovenstinou
problemy nemivam. Reziserka se pozdeji doznala k tomu, ze umyslne
ponechala mistni nazvoslovi, aby tak odlisila prastary jazyk od
toho novejsiho. Hra totiz navic reflektuje to obdobi, kdy se na
vesnice sirily mestske vlivy, takze se vesnicane odivali sice
do obleku jako ve meste, ale pod sakem bylo mozne videt napr.
krojovanou kosili. "Nechceme, a v emigraci ani nemuzeme,
preferovat jen jednu jedinou oblast Slovenska, takze i kroje nesou
punc ruznych oblasti, stejne jako i nektere specificke jazykove
vyrazy, charakter nekterych postav apod. Pokud se jedna o kroje
- ty originalni jsou ze soukromych sbirek a ochotne zapujcene
jednim slovenskym souborem budou zdobit herce jen pri slavnostnich
chvilich svatby, zatimco ve "vsednim dnu" budou postavy
odeny do stylizovanych. Ovsem hlavni predstavitele pribehu - rychtar
Stefana Slovaka, jeho zena Anna Marianny Supekove,
bohata vdova Kosaricka Soni Almanove, jeji dcera Anicka
Zuzany Matejkovicove, gazda Stefan Jozefa Jantosky, mladenec
Palo Viktora Matejkovice, Kubo Martina Dancovskeho,
vesnicka zebracka Evy Slatkovske, vdovec Lovecky
Dusana Totha ci Jurko Petra Hamvase tam jsme se zcela
umyslne soustredili na jednoduchost kostymu, abychom divakovu
pozornost netristili, ale naopak soustredili ji jen na herecke
vykony predstavitelu.
Zivnou stavou kazdeho predstaveni je hudba, takze tady prirozene
vychazi z narodnich tradic. "Jozef Chlebican je chodici narodopisnou
hudebni encyklopedii Slovenska. Zna snad vsechno. Hraje na tahaci
harmoniku i s Petrem Kuricem, a zpiva s Gabrielou Wojcikovou.
Vedle toho jej jeste uvidime i ve hrane roli Kaprala. Kdyz uz
jsme u tech jmen, pak si uvedme, ze o kostymy se stara Sylvie
Galvankova, zvukove a svetelne efekty maji na starosti Palo Gabor
a Milo Kubik.
V souboru neni mnoho lidi, kteri by kdy meli s divadlem neco spolecneho,
az na tech malo, co prvni zkusenosti ziskali v Novem divadle v
Toronte anebo na vecerech poezie. Vetsina prisla ale vybavena
jen onim vzrusujicim pocitem delat neco mimoradne noveho. A tak
se lide lisi nejen tvurcimi zkusenostmi, ale i temi zivotnimi
- starsi jsou v narodnich zvycich "doma", zatimco mladsi
se prizpusobuji a nechaji se vest. "Ale vsichni maji nadseni
vytvorit dobrou hru", kvituje s povdekem rezijni tym.
Pokud vam, pametnikum divadelnich her Noveho divadla, rika
neco jmeno Valika a Dusan Tothovi (umeleckym jmenem Duko Kasan),
pak jen pripominam, ze se zapsala v rezijnich pracich repertoaru
Noveho divadla. Kupr. Dusan Toth byl podepsan pod rezii
Dankovy hry Ctyricet zlosynu a jedno nevinatko (1975),
Capkova dramatu Ze zivota hmyzu (1978), Havlovy Zebracke
opery (1979), Skvoreckeho hry Buh do domu (1980), ve
Stroupeznickeho ceske klasice Nasi furianti (1984), v Maryse
bratri Mrstikovych ( (1984), Hubacovy hry Dum na nebesich
(1986) a vehlasnych Cechovovych povidek Medved a Namluvy
(1991). A i kdyz bylo uvedeno jmeno jenom jednoho, v pozadi se
vzdycky pohybovala i jeho partnerka. Oba sveho casu take pusobili
i v Multicultural Theatre Association a do souteze prispeli
velice uspesnou hrou Ivana Stodoly Bacova zena, kterou
hrali v anglictine. Tam s nimi zahrali i cesti herci Maruska Kleckova
a Tomas Masek. V posledni dobe jsme se s nimi setkavali na oblibenych
vecerech poezie.
"Vsechno, co jsme delali, delali jsme spolecne. Zname se
uz tak dlouho, ze vzajemne o sobe vime, na co je kdo dobry. Dusan
si vzal na starosti velke sceny a ja dotahuji detaily," usmiva
se Valika pri otazce, jak si deli rezijni ukoly. A pokud se zda
byt neco nejasneho, rozporneho, pak o tom hovori doma, na zkouskach
prezentuji jednotny nazor. Rivalita v jejich praci misto nema.
Kdyz s myslenkou hrat divadlo nyni prisli, nemeli problemy s poctem
lidi: "Konecne, brali jsme kazdeho, kdo se prihlasil. Az
teprve nyni jsme uz museli odrici. Prikladem nam byl v Kutne Hore
Ada Toman, kde jsme zhruba pred peti lety videli jeho Pygmalion.
Prevzali jsme v tomto smeru jeho filozofii. Podotkl tehdy, ze
na predstaveni dovazeji jeho herce autobusy. To mnozne cislo ve
mne probudilo otazku: nac autobusy? Rekl tehdy, ze kazdeho,
kdo se prihlasil, nechal hrat. Takze jeho davove sceny mely snad
padesat komparsistu. Prihlasil se mu dokonce i clovek koktajici
s tim, ze by si rad zahral roli, v niz se mluvi. No jo, ale koktate,
co s tim? ptal se Ada. Vezmu si kurzy, naucim se mluvit,
sliboval dotycny, a take to dokazal," vypovedela Valika pribeh
ze setkani se zakladatelem a byvalym reziserem a hercem Noveho
divadla v Toronte Adou Tomanem.
Proc prisel ke slovu slovensky divadelni krouzek "az"
nyni? K tomu prispelo nekolik okolnosti, ale tou hlavni byl fakt,
ze ocekavani od nove vlny emigrantu po roce 1989 se nesplnilo.
Tehdy slovenska komunita predpokladala nejen priliv mladych lidi,
ale zejmena novodobe slovenske kultury. A postupne, jak uhasinala
jedna aktivita za druhou, prohlubovala se dlouho nevyrcena potreba
"neco" poradneho udelat. Neco, co stmeli citeni Slovaku,
neco, kde se budou moci opet setkat s prirozenymi projevy narodniho
vedomi. Ted je to tady. A podle toho, jaka bude odezva od komunity,
se bude planovat dale. To nejblizsi, co ji ceka, je projekt vytvoreny
z tvorby umelcu zidovskeho puvodu snad z celeho sveta, jehoz naplneni
se ceka na podzim.
Ale to az po ctyrech predstavenich komedie Kubo, ktera je dnes
ve stare domovine zcela po pravu ulozena ve Zlatem fondu slovenskeho
dramatu.
Text a foto Vera Kohoutova