Tri scenare Dusana Hanaka
Jednou z prednosti plzenskeho festivalu Finale
je, ze se clovek muze setkat s herci, s rezisery, zkratka s legendami
ceskeho a slovenskeho filmu. Je mozne s nimi natocit rozhovor,
promluvit s nimi, vratit se do vzpominek. Poprve jsem se setkal
s Dusanem Hanakem v pochmurne dobe na sklonku roku 1969 v kine
Klub v Klimentske ulici. Myslim, ze to byla ceska premiera filmu
322. Film se vetsinou libil. Pouze tehdejsi studenti z
FAMU meli namitky. Nevim, jestli se jim zdal malo moderni nebo
malo filosoficky ci prilis existencialni. Co se tyka mne, tak
jsem byl tak nadsen, ze jsem po predstaveni sel za reziserem,
ktery dostal od svych pratel misto kvetin hrst poutovych mavatek,
a rekl jsem, ze bych s nim rad o tomto filmu promluvil. Pozval
me do Bratislavy a tak vlastne zacalo obdobi, kdy jsem se pohyboval
mezi Prahou a Bratislavou nekolikrat za rok. V lete to bylo i
nekolikrat za mesic. Kdyz se v lete 1971 tocil na Orave Den
radosti, tak jsem byl pri tom. Film bezel na Silvestra v Slovenske
televizi, ale ja ho dodnes nevidel. Zato jsem videl na podzim
roku 1972 v Bratislave Obrazy stareho sveta. Celovecerni
dokument, ktery byl po trech dnech promitani zakazan a objevil
se az po sedmnacti letech na jare roku 1990, kdy ziskal nominaci
na Oskara, Zlaty sestercius na MFF v Nyone, Grand Prix v Mnichove,
Alcan Prize v Montrealu, Cenu Dona Quijota, Cenu asociace filmovych
kritiku v Los Angeles za nejlepsi dokumentarni film (1990) a radu
dalsich mezinarodnich oceneni. V te dobe se objevil i na torontskem
filmovem festivalu. Tretim filmem ze sedmdesatych let byl film
Ruzove sny (1976) natoceny primo v romske osade. I tento
film dostal radu mezinarodnich oceneni vcetne Grand Prix na MFF
v Ales. Nasleduji pak filmy: Ja milujem, ty milujes, Ticha
radost, Sukromne zivoty a Papierove hlavy.
Na festivalu v Plzni byl pak krest knihy, kde jsou prave scenare
prvnich tri Hanakovych filmu. Kniha je doplnena radou fotografii,
clanku a kritik z tehdejsi doby i z let devadesatych, kdy se konecne
filmy mohly hrat, ale kdy, jak pise v predmluve Jan Lukes, cenzuru
ideologickou nahradila cenzura mene drasticka a viditelna, zato
ucinnejsi cenzura komercnich vztahu.
Na knize je dulezita nejen samotna dokumentace a pozadi filmu,
ale prave reakce tisku, skoda jen, ze vedle jmen autoru chybi
casto nazev publikace a obdobi, kdy byla kritika publikovana.
Nekdy vsak jedina veta nebo dve vypovidaji mnohe o osudu filmu
- Hans-Joachim Schlegel, Berlin: Neobvykla synteza autenticnosti
a subjektivnosti. V archivu festivalu se zachovala jedina puvodni
kopie filmu.
Vyuzil jsem tedy jednoho odpoledne v Plzni, zapnul jsem magnetofon
a popovidal si s Dusanem Hanakem o teto knizce.
ABE: Jak vlastne vznikl napad vydat tuto knizku?
DH: S napadem prisla pani Lubica Krenova, ktera byla reditelkou
Slovenskeho institutu v Praze a myslela si, ze moje filmy by bylo
dobre pripomenout ceskemu divakovi, filmy 322 a Obrazy
stareho sveta, ktere byly dlouhou dobu zakazane. Puvodne se
jednalo o tyto dva filmy, ktere by byly prelozene do cestiny.
Nakonec jsme se dohodli s redaktorkou Lika Klubu pani Tejkalovou,
ze knihu rozsirime o Ruzove sny. Obrazy stareho sveta
vsak zustaly v puvodni slovenstine. Lide z Liptova a Oravy hovori
sice v nareci, ale je to krasny a srozumitelny jazyk.
ABE: V knize je rada fotografii, odkud pochazeji?
DH: V knize je rada fotografii, aby byla zachycena atmosfera
filmu. Krome fotografii je v knize uvod ceskeho kritika Jana Lukese
a doslov Pavla Branka. Jsou zde i nektere moje vzpominky na to
obdobi v souvislosti s moji kratkometrazni tvorbou. Pro mne bylo
dulezite porovnat kriticke reflexe z ruznych mist, z Cech, ze
Slovenska a take z rozdilnych obdobi. Je tu treba reakce po uvedeni
322 v Manheimu i z pozdejsiho obdobi, kdy byly moje filmy
uvedene v Muzeu moderniho umeni v New Yorku. Tyto reflexe nejakym
zpusobem dotvareji i duchovni napln.
ABE: Jak bylo obtizne po tolika letech se dohledat techto kritik?
DH: V tomhle jsem byl uplne bezmocny, protoze si nevedu archiv.
Na stesti, kdyz se mely tocit Papierove hlavy, tak producenti,
aby ziskali nejake penize, potrebovali dolozit zadost urcitymi
podklady a ziskali patricne materialy. Nektere materialy byly
v Ceskem filmovem ustavu, nektere mi poslal znamy z Francie, neco
jsem nasel ja. Pomerne obtizne se hledaly fotografie. Neprispelo
tomu deleni federace, ktere znamenalo, ze nektere fotografie zustaly
v Cechach a jine mely jit na Slovensko.
ABE: Pomerne jednodussi to bylo s Obrazy stareho sveta
DH: Film zacal vznikat podle fotografii lidi Martina Martinceka,
za kterymi cestoval a fotografoval je. Potom jsem se s nimi seznamil
i ja. Dalsi postavy vyfotografoval Vlado Vavrek. Vetsinou zili
na Orave a na Liptove. Jednoho cloveka jsem nasel na severni Morave,
to je ta postava z Lidske komedie, kde se plechove a namalovane
figurky pohybuji diky vodnimu nahonu. Rekonstrukci tohoto patafyzickeho
stroje mi pomohl udelat Jan Svankmajer. Pomohl mi uz ve filmu
322, kdyz cenzura vyradila z filmu tri sekvence premalovanych
protisovetskych napisu, ktere nahradil jablkem, ktere se rozpada
a mizi.
ABE: S hledanim fotografii k filmu 322 to vsak bylo
slozitejsi?
DH: Kvalitnejsi fotografie sly do centralniho archivu
v Praze. Po detektivnim patrani se mi podarilo zjistit, ze jeden
duchodce, ktery pracoval v archivu je nabidl Kolibe, kdyz ji privatizoval
Meciar. Tam mu tehdy ani neodpovedeli, ale na stesti je zachranil
a dal nam je k dispozici.
ABE: Jak to bylo se scenarem?
DH: To bylo take slozite, protoze se mi nepodarilo najit puvodni
scenar. Nataceni filmu ovlivnila okupace v srpnu 1968 a mnohe
dialogy se tam nedostaly. Napriklad tam byla scena, kdy Kuchar
Lauko se dostavil na treti vyzvu stranickeho funkcionare do jeho
kancelare a v rozhovoru cituje Stalinovu vetu o komunistech jako
lidech zvlastniho razeni, zvlastniho druhu. Tato veta jim silne
vadila a musela zmizet. Nektere sceny jsem do scenare zase musel
dopsat podle filmu. Takze postup byl dost krkolomny. Pani redaktorka
nechala prelozit dve oficialni verze a ja jsem to v ceskem prekladu
korigoval.
ABE: Mas pocit, ze je neco zapotrebi dnes vysvetlovat, zmenil
bys neco? Delal bys neco jinak?
DH: Trochu jsem se polekal vcera pri projekci, kdyz hlavni
hrdina Lauko byl funkcionarem KNV, ze dnes mladi lide nebudou
vedet, co to je, ale o par minut pozdeji je to tam vysvetlene.
Zajimave pro mne v tom filmu je, ze z teto pozice odesel ze sve
vule a dal prednost manuelni praci pred karierou. Je to clovek,
ktery ma pocit viny a chce nalezt neco hlubsiho.
ABE: Cim se Ruzove sny lisi od prvnich dvou scenaru?
DH: Myslim si, ze ten film patri k temto dvema filmum.
Mely to byt filmy univerzalni a srozumitelne na celem svete. Uz
pri tom, kdyz jsem delal Obrazy stareho sveta mi bylo jasne,
ze nemohu udelat mestsky film, ale ze musim tvorit na jinem zaklade.
Film byl vsak povazovan nikoliv jako film o svobode lidi na okraji
spolecnosti, ale jako socialni kritiku, coz jsem nemel vubec v
umyslu. Chtel jsem vyjadrit jejich cistotu, vnitrni krasu a silu.
Ti funkcionari mne tehdy tvrdili, ze jsou to skaredi lide, kteri
ziji v osklivem prostredi. Puvodne se zdaly Ruzove sny
bezproblemove, ale to trvalo jen do okamziku nez jsem se rozhodl
tocit primo v realne cikanske osade, takze film vznikl v autentickem
prostredi. Tentokrat se funkcionari lekli autentickeho prostredi;
vztahu mezi Romy a neromskym okolim. Cenzura tentokrat nezasahla
primo do filmu, ale tajemnik pro romske problemy, jisty Farkas,
nesouhlasil ze zasady s timto filmem a podobne ideologicky namestek
slovenskeho filmu dr. Velky (oba byli naturalizovani Romove) ho
prohlasil za rasisticky film. Bylo to absurdni, ale nakonec se
film v kine objevil. Tento film nedostal tedy zadnou cenu od oficialniho
vedeni filmu, ale dostal cenu divaku.
ABE: Jak se kniha dostala na festival v Plzni?
DH: Jednalo se o napad reditele festivalu ing. Ivana Jachima
a programoveho reditele Jana Kastnera. Myslim si, ze je to projev
jejich uprimneho a pratelskeho zajmu. Je to svym zpusobem i urcita
podpora ceskych filmaru slovenskym, kteri ziji v dezintegrovanem
prostredi. Citim zde velmi pratelskou atmosferu. Bohuzel tady
mohu byt pouze dva dny, protoze stale ucim.
ABE: Jakym nakladem kniha vysla?
DH: Naklad byl tisic kusu, tri sta zustalo na Slovensku. Je
ji mozne dostat v knihkupectvi pobliz kina Svetozor, v
Narodnim filmovem archivu a doufam, ze bude na karlovarskem
festivalu.
Ales Brezina
***