Navrat na hlavni stranu

J. Fabianova, D. Belacikova a P. Kral pri zkousce Lucerny

Pohadkovy pribeh opet na scene Noveho divadla
Jak to s tou Lucernou vlastne je?
Snad neexistuje v historii ceske literatury dalsi takovy spisovatel, ktery by byl jednim dechem tak vysoce obdivovan a soucasne tak ­ pro loajalitu k rakousko-uherske monarchii - opovrhovan, jak je tomu v pripade Aloise Jiraska. A navic si dodnes vsichni pamatujeme, jak tezke bylo se prokousat jeho historickymi romany, pokud jsme se jiz k takovemu cinu ve studentskych letech hrdinne odhodlali.
Pro oziveni pameti si zopakujme jen zakladni spisovatelova zivotopisna data: narodil se roku 1851 v Hronove a pochazel se stareho selskeho rodu. Po vystudovani historie na prazske univerzite pusobil na gymnaziu v Litomysli jako profesor dejepisu, odkud odesel do Prahy, kde do roku 1909 pusobil na gymnaziu v Zitne ulici.
Literarni drahu zahajil versovanou tvorbou v narodnim a vlasteneckem duchu. Svoje prozy pak zameroval na realitu soucasneho venkova. Zacinal v 70. letech 19. stoleti, psal vsak jeste ve 20. letech 20. stoleti. Rozpeti Jiraskova historickeho zaberu je obdivuhodne siroke. Zahrnuje obdobi bajne, preddejinne (Stare povesti ceske), mezi nejdulezitejsi dila patri romanove epopeje a kroniky. Obsahly promeny Cech od pocatku husitstvi po jeho rozpad (v rozlehlych romanech Mezi proudy, 1891; Proti vsem, 1894; Bratrstvo, 1900­1909), tlak rekatolizace (Temno, 1915), vzestup Cech od sklonku 18. stoleti po rok 1848 (F. L. Vek 1890­1907; U nas, 1897­1904). Jeho prvnim vetsim literarnim pokusem bylo rozsahlejsi historicka povidka Skalaci (1875).
Ovsem Alois Jirasek ziskal obrovsky uspech take jako dramatik. Napsal celkem 12 her. Jejich premiery byly temer vyhradne uvadeny v Narodnim divadle. Pripomenme si trojici historickych del Jan Hus (1911), Jan Zizka (1913) a Jan Rohac (1914). Nejznamejsi, a take nejcasteji hrana, je pohadka Lucerna (1905). Zvlastni vyznam maji dve Jiraskovy hry z jeho soucasnosti, k nimz cerpal namet z venkovskeho okoli Litomysle: Vojnarka (1891) a Otec (1894), v nichz se odrazi socialni problematika tridne vyhrocene vesnicke spolecnosti konce stoleti.
V nove vznikle Ceskoslovenske republice se stal senatorem za narodne demokratickou stranu a ve funkci setrval, dokud mu politickou i literarni cinnost neznemoznila nemoc. Zemrel v Praze 12. 3. 1930, ale pohrben byl v rodnem Hronove. Na jeho pocest se v Hronove porada prehlidka amaterskych divadelnich souboru Jiraskuv Hronov.
My se ovsem budeme prirozene venovat dilu jedinemu - Lucerne. Zdalo by se, ze kolem pohadky by vlastne zadne dohady byt nemely, ale stejne, nenapadlo vas nekdy zamyslet se nad tim, co je na ni reality? Proc je tolik oblibena a proc doposud nezapadla? Nemyslim si, ze duvodem je pouhopouhy sentiment. Vzdyt Lucerna se od sveho prvniho uvedeni v roce 1905 dockala mnoha podob a byla hrana i v mnoha mediich ­ byla zfilmovana i zdramatizovana pro rozhlas. Prakticky tak, jak neexistuje ochotnicka scena, ktera by nemela ve svem repertoaru Marysu, tak ani neexistuje ochotnicka - a tvrdim, ze ani profesionalni, ktera by nehrala dnes jiz tuto klasickou hru. V Lucerne se take vystridala cela rada vynikajicich hercu a herecek jako v maloktere hre. Jen namatkou krizem generaci ­ Zdenek Stepanek, Jan Pivec, Jirina Petrovicka, Vlasta Fabianova, Bohus Zahorsky, Josef Kemr, Ladislav Pesek, Vladimir Mensik, Iva Janzurova a dalsi....
Atmosferu kolem tehdejsiho doslova zrozeni Lucerny na scene Narodniho divadla vystihl jeji pametnik Rudolf Deyl takto: Mesic listopad 1905 byl bohaty na udalosti. Zkousela se Jiraskova "Lucerna". Jeji rukopis lezel uz delsi cas v divadelni kancelari a reditel byl nad nim pln rozpaku. Ani titul hra dosud nemela. Podivna hra. V deji rozmlouvali vodnici s lidmi, slechta se snizila k sedlakum, a prece se nezdala hra byt urcena detem. Naprosto neobvyklou formou napsany tento pribeh pokrtil Jaroslav Kvapil (1870-1950, od r. 1912 sefem cinohry narodniho divadla v Praze) titulem "Lucerna", a pojednou se nad zahadnou praci rozsvitilo. Vypukl dokonce boj o rezii, autor si pro ni vyzadal Kvapila. Pred premierou navstivil Alois Jirasek Mikolase Alse, aby mu nakreslil navrhy pro hastrmany ve hre vystupujici. Hrali je Jindrich Mosna a Rudolf Innemann. Ales hned pri pritelove vypraveni nacrtl vyjev pred mlynici a oba vodniky, podle nichz se herci pozdeji maskovali. O generalni zkousce panovala v hledisti tisniva nalada. Reziser, herci, ba i sam autor pochybovali o uspechu. Vecer 17. XI. se ukazalo, ze predstaveni vonelo opravdu materidouskou Jiraskova kraje. Byl to v Narodnim divadle jeho nejvetsi triumf."
Ovsem bez zajimavosti neni ani historicke obdobi, do niz je pohadkovy dej zasazen. Diky velice prinosne diskusi v Divadelnich novinach (IX. rocnik, c. 3, 5, 7 ) se otevrel i novy pohled, co se tyce formalni stranky hry. Zaujal me zejmena Petr Pavlovsky, ktery ve svem diskusi uzavirajicim clanku Lucerna do tretiho tisicileti mj. odpovida kupr. i na otazku, zda tato hra zrcadli situaci sve historicke doby? Cteni to neni nezajimave, ovsem my se musime spokojit jen s uryvky:
Lucerna je predevsim pohadka, dobou sveho vzniku i slohove symbolisticka. S narodnim obrozenim nesouvisi ani tematem, ani predobrozenskou dobou deje; ten je zasazen kamsi do rokoka (knezna hovori o »pastyrskych hrach« a »vypocitave galantnosti«, v dialogu se pronaseji ironicke narazky na pastoralni roman Dafnis a Chloe). O narode se ve hre prakticky vubec nemluvi, coz je logicke: v dobe jejiho napsani bylo narodni obrozeni uz davno spolehlive zavrseno, dokonce do te miry, ze je uz mohl H. G. Schauer zpochybnovat. Koncem minuleho stoleti bylo narodni sebevedomi stvrzeno i vitezne dobojovanou bitvou o rukopisy a na stole byly jine spolecenske problemy nez samo narodni byti: statnost a obcanska rovnost. Oba problemy (v pohadce!) reflektovany zcela zretelne jsou. Mlynar nemluvi s kneznou o narode, ale o »smutnem kralovstvi« a »ztracene korune«. To byl tehdejsi cesky problem! Autonomie! Rovnopravne postaveni s Uhrami a Rakouskem v ramci monarchie. Vzdyt i jinak loajalni Josef Pekar, cesky historik 1870-1935) neopomnel uprostred valky prave zesnulemu cisari pripomenout, ze navzdory svemu slibu se nenechal korunovat ceskym kralem. Dulezitejsi a z dnesniho hlediska aktualnejsi je vsak druhe tema. To prostupuje prakticky celou hru od zacatku az do konce. Vzdyt hned druhy vystup je stretem »svobodneho obcana« - mlynare - s vrchnosti, ktera mu tuto svobodu upira. Exponovan je titulni predmet: lucerna je symbolem nesvobody, obcanske nerovnosti. (V dobe napsani Lucerny chybely jeste dva roky do prvnich rakousko-uherskych voleb, kterych se alespon vsichni muzi nad 24 let mohli zucastnit jako rovni volici; boj za toto pravo bylo hlavni domaci politikum tech let.) Od teto chvile az po zaverecne zniceni symbolu nesvobody je otazka obcanskych a lidskych prav trvalym tematem hry (slovo pravo patri ve hre vubec k nejfrekventovanejsim): Komu patri Hanicka, co muze a co nemuze vrchnost komu porucit, komu patri lipa, ktera prava muze vrchnost nasilim poslapat a kdo se ji odvazi pripadne i nasilim oprit.
A na jinem miste pokracuje: Znovu a znovu opakovane spory na tema prava nejsou take zadnymi samoucelnymi tlachy. "Mlynar: (...) za to, ze chcete mou starou lipu porazit a pudu jeji vzit, za to, ze musim branit svuj majetek a starodavne pravo...". Dejiny ceskeho divadla znaji predstaveni z doby tzv. kolektivizace, kdy venkovske publikum interpretovalo takoveto repliky zcela jednoznacne. A cim jinym byla Charta 77 nez odvolavanim se na jista, nezpochybnitelna prava? "Vrchni: A ja bych vam radil, abyste nechal soudu, abyste se poddal, nebo co zmuzete?" (...) Mlynar: ...kdo zapomene na sve pravo, at je sluhou, at otrokem!" Zde je treba si uvedomit, ze na jedne strane bylo Rakousko-Uhersko konstitucni monarchii a ze jiz pred jeho vznikem se dokazal K. H. Borovsky se statem s podporou obcanske poroty uspesne soudit; na druhe strane ale nebyla u nas moznost odvolat se proti komukoli k nezavislemu soudu nikdy dlouhodobe samozrejma a i dnes je vlastne nedavnou novinkou.
Dale autor zduraznuje: Ani zaverecne smireni, nastolene kneznou, ktera se na posledni chvili pred hrozicim krveprolitim (mlynar a pacholci stoji proti sobe se sekyrami) dostavi jako deus ex machina, nelze dramatu vytykat. Na jedne strane je dano zanrem pohadky, na druhe strane lze poukazat na zjevne analogie u nejvetsich dramatiku Molierem pocinaje. Konecne Jiraskova pani knezna jakoby z oka vypadla te z Babicky Bozeny Nemcove.
A celou tu dlouhodobou diskusi uzavira: Lucerna po mem soudu do klasiky zcela spolehlive patri a zadny kriticky atak ji odtamtud nemuze vyrvat. Proto se bude hrat v nejruznejsich interpretacich i nadale, a to tak dlouho, dokud vubec bude nejake divadlo v cestine existovat.
Ale, vite co? Nechame starosti o misto v ceske literarni a dramaticke historii Lucerny posvecenejsim hlavam, nam se otvira moznost posedet s nadhernymi lidmi a jejich nadhernymi myslenkami. Pobavit se nad kumstem at uz nasich hercu (na scene jich bude dvacet) ­ Jana Fabianova, Pavel Kral, Bohous Maca, Majka Frankova, Jirka Skoda, Jan Smid, Petr Kohout, Martin Bonhard, Lenka Novakova a mnozi dalsi - a pribyly i nove tvare, tak i techniku ­ Bohdan Zatovkanuk a Ivo Mejzr, kostymerek Jaroslav Trentchevove a Spejchalove, a konecne i scenografa Pavla Snajdra, ktery se sklani nad textem jako prvni hned po reziserovi (reziserech ) ­ Dasi Belacikove a Pavla Krale za pomoci Brigity Hamvasove. A propos ­ vzpomene si nekdo ze stalych navstevniku predstaveni Noveho divadla, kdy se davala Lucerna? Ze je to davno? To je pravda, a k datu i k tomu, jak se rodi Lucerna dnes, se vratime priste.
Do te doby se nezapomente rezervovat listky. Na pohadky vzdycky bylo vyprodano. Premiera se kona v patek 5. kvetna ve 20 hodin, reprizy v sobotu 6. v 16 a ve 20 hodin, v nedeli 7. kvetna jen v 16 hodin.
Za pouziti studijnich materialu pripravila Vera Kohoutova
Foto autorka

Pohadkovy pribeh opet na scene Noveho divadla
Jak to s tou Lucernou vlastne je?
Snad neexistuje v historii ceske literatury dalsi takovy spisovatel, ktery by byl jednim dechem tak vysoce obdivovan a soucasne tak ­ pro loajalitu k rakousko-uherske monarchii - opovrhovan, jak je tomu v pripade Aloise Jiraska. A navic si dodnes vsichni pamatujeme, jak tezke bylo se prokousat jeho historickymi romany, pokud jsme se jiz k takovemu cinu ve studentskych letech hrdinne odhodlali.
Pro oziveni pameti si zopakujme jen zakladni spisovatelova zivotopisna data: narodil se roku 1851 v Hronove a pochazel se stareho selskeho rodu. Po vystudovani historie na prazske univerzite pusobil na gymnaziu v Litomysli jako profesor dejepisu, odkud odesel do Prahy, kde do roku 1909 pusobil na gymnaziu v Zitne ulici.
Literarni drahu zahajil versovanou tvorbou v narodnim a vlasteneckem duchu. Svoje prozy pak zameroval na realitu soucasneho venkova. Zacinal v 70. letech 19. stoleti, psal vsak jeste ve 20. letech 20. stoleti. Rozpeti Jiraskova historickeho zaberu je obdivuhodne siroke. Zahrnuje obdobi bajne, preddejinne (Stare povesti ceske), mezi nejdulezitejsi dila patri romanove epopeje a kroniky. Obsahly promeny Cech od pocatku husitstvi po jeho rozpad (v rozlehlych romanech Mezi proudy, 1891; Proti vsem, 1894; Bratrstvo, 1900­1909), tlak rekatolizace (Temno, 1915), vzestup Cech od sklonku 18. stoleti po rok 1848 (F. L. Vek 1890­1907; U nas, 1897­1904). Jeho prvnim vetsim literarnim pokusem bylo rozsahlejsi historicka povidka Skalaci (1875).
Ovsem Alois Jirasek ziskal obrovsky uspech take jako dramatik. Napsal celkem 12 her. Jejich premiery byly temer vyhradne uvadeny v Narodnim divadle. Pripomenme si trojici historickych del Jan Hus (1911), Jan Zizka (1913) a Jan Rohac (1914). Nejznamejsi, a take nejcasteji hrana, je pohadka Lucerna (1905). Zvlastni vyznam maji dve Jiraskovy hry z jeho soucasnosti, k nimz cerpal namet z venkovskeho okoli Litomysle: Vojnarka (1891) a Otec (1894), v nichz se odrazi socialni problematika tridne vyhrocene vesnicke spolecnosti konce stoleti.
V nove vznikle Ceskoslovenske republice se stal senatorem za narodne demokratickou stranu a ve funkci setrval, dokud mu politickou i literarni cinnost neznemoznila nemoc. Zemrel v Praze 12. 3. 1930, ale pohrben byl v rodnem Hronove. Na jeho pocest se v Hronove porada prehlidka amaterskych divadelnich souboru Jiraskuv Hronov.
My se ovsem budeme prirozene venovat dilu jedinemu - Lucerne. Zdalo by se, ze kolem pohadky by vlastne zadne dohady byt nemely, ale stejne, nenapadlo vas nekdy zamyslet se nad tim, co je na ni reality? Proc je tolik oblibena a proc doposud nezapadla? Nemyslim si, ze duvodem je pouhopouhy sentiment. Vzdyt Lucerna se od sveho prvniho uvedeni v roce 1905 dockala mnoha podob a byla hrana i v mnoha mediich ­ byla zfilmovana i zdramatizovana pro rozhlas. Prakticky tak, jak neexistuje ochotnicka scena, ktera by nemela ve svem repertoaru Marysu, tak ani neexistuje ochotnicka - a tvrdim, ze ani profesionalni, ktera by nehrala dnes jiz tuto klasickou hru. V Lucerne se take vystridala cela rada vynikajicich hercu a herecek jako v maloktere hre. Jen namatkou krizem generaci ­ Zdenek Stepanek, Jan Pivec, Jirina Petrovicka, Vlasta Fabianova, Bohus Zahorsky, Josef Kemr, Ladislav Pesek, Vladimir Mensik, Iva Janzurova a dalsi....
Atmosferu kolem tehdejsiho doslova zrozeni Lucerny na scene Narodniho divadla vystihl jeji pametnik Rudolf Deyl takto: Mesic listopad 1905 byl bohaty na udalosti. Zkousela se Jiraskova "Lucerna". Jeji rukopis lezel uz delsi cas v divadelni kancelari a reditel byl nad nim pln rozpaku. Ani titul hra dosud nemela. Podivna hra. V deji rozmlouvali vodnici s lidmi, slechta se snizila k sedlakum, a prece se nezdala hra byt urcena detem. Naprosto neobvyklou formou napsany tento pribeh pokrtil Jaroslav Kvapil (1870-1950, od r. 1912 sefem cinohry narodniho divadla v Praze) titulem "Lucerna", a pojednou se nad zahadnou praci rozsvitilo. Vypukl dokonce boj o rezii, autor si pro ni vyzadal Kvapila. Pred premierou navstivil Alois Jirasek Mikolase Alse, aby mu nakreslil navrhy pro hastrmany ve hre vystupujici. Hrali je Jindrich Mosna a Rudolf Innemann. Ales hned pri pritelove vypraveni nacrtl vyjev pred mlynici a oba vodniky, podle nichz se herci pozdeji maskovali. O generalni zkousce panovala v hledisti tisniva nalada. Reziser, herci, ba i sam autor pochybovali o uspechu. Vecer 17. XI. se ukazalo, ze predstaveni vonelo opravdu materidouskou Jiraskova kraje. Byl to v Narodnim divadle jeho nejvetsi triumf."
Ovsem bez zajimavosti neni ani historicke obdobi, do niz je pohadkovy dej zasazen. Diky velice prinosne diskusi v Divadelnich novinach (IX. rocnik, c. 3, 5, 7 ) se otevrel i novy pohled, co se tyce formalni stranky hry. Zaujal me zejmena Petr Pavlovsky, ktery ve svem diskusi uzavirajicim clanku Lucerna do tretiho tisicileti mj. odpovida kupr. i na otazku, zda tato hra zrcadli situaci sve historicke doby? Cteni to neni nezajimave, ovsem my se musime spokojit jen s uryvky:
Lucerna je predevsim pohadka, dobou sveho vzniku i slohove symbolisticka. S narodnim obrozenim nesouvisi ani tematem, ani predobrozenskou dobou deje; ten je zasazen kamsi do rokoka (knezna hovori o »pastyrskych hrach« a »vypocitave galantnosti«, v dialogu se pronaseji ironicke narazky na pastoralni roman Dafnis a Chloe). O narode se ve hre prakticky vubec nemluvi, coz je logicke: v dobe jejiho napsani bylo narodni obrozeni uz davno spolehlive zavrseno, dokonce do te miry, ze je uz mohl H. G. Schauer zpochybnovat. Koncem minuleho stoleti bylo narodni sebevedomi stvrzeno i vitezne dobojovanou bitvou o rukopisy a na stole byly jine spolecenske problemy nez samo narodni byti: statnost a obcanska rovnost. Oba problemy (v pohadce!) reflektovany zcela zretelne jsou. Mlynar nemluvi s kneznou o narode, ale o »smutnem kralovstvi« a »ztracene korune«. To byl tehdejsi cesky problem! Autonomie! Rovnopravne postaveni s Uhrami a Rakouskem v ramci monarchie. Vzdyt i jinak loajalni Josef Pekar, cesky historik 1870-1935) neopomnel uprostred valky prave zesnulemu cisari pripomenout, ze navzdory svemu slibu se nenechal korunovat ceskym kralem. Dulezitejsi a z dnesniho hlediska aktualnejsi je vsak druhe tema. To prostupuje prakticky celou hru od zacatku az do konce. Vzdyt hned druhy vystup je stretem »svobodneho obcana« - mlynare - s vrchnosti, ktera mu tuto svobodu upira. Exponovan je titulni predmet: lucerna je symbolem nesvobody, obcanske nerovnosti. (V dobe napsani Lucerny chybely jeste dva roky do prvnich rakousko-uherskych voleb, kterych se alespon vsichni muzi nad 24 let mohli zucastnit jako rovni volici; boj za toto pravo bylo hlavni domaci politikum tech let.) Od teto chvile az po zaverecne zniceni symbolu nesvobody je otazka obcanskych a lidskych prav trvalym tematem hry (slovo pravo patri ve hre vubec k nejfrekventovanejsim): Komu patri Hanicka, co muze a co nemuze vrchnost komu porucit, komu patri lipa, ktera prava muze vrchnost nasilim poslapat a kdo se ji odvazi pripadne i nasilim oprit.
A na jinem miste pokracuje: Znovu a znovu opakovane spory na tema prava nejsou take zadnymi samoucelnymi tlachy. "Mlynar: (...) za to, ze chcete mou starou lipu porazit a pudu jeji vzit, za to, ze musim branit svuj majetek a starodavne pravo...". Dejiny ceskeho divadla znaji predstaveni z doby tzv. kolektivizace, kdy venkovske publikum interpretovalo takoveto repliky zcela jednoznacne. A cim jinym byla Charta 77 nez odvolavanim se na jista, nezpochybnitelna prava? "Vrchni: A ja bych vam radil, abyste nechal soudu, abyste se poddal, nebo co zmuzete?" (...) Mlynar: ...kdo zapomene na sve pravo, at je sluhou, at otrokem!" Zde je treba si uvedomit, ze na jedne strane bylo Rakousko-Uhersko konstitucni monarchii a ze jiz pred jeho vznikem se dokazal K. H. Borovsky se statem s podporou obcanske poroty uspesne soudit; na druhe strane ale nebyla u nas moznost odvolat se proti komukoli k nezavislemu soudu nikdy dlouhodobe samozrejma a i dnes je vlastne nedavnou novinkou.
Dale autor zduraznuje: Ani zaverecne smireni, nastolene kneznou, ktera se na posledni chvili pred hrozicim krveprolitim (mlynar a pacholci stoji proti sobe se sekyrami) dostavi jako deus ex machina, nelze dramatu vytykat. Na jedne strane je dano zanrem pohadky, na druhe strane lze poukazat na zjevne analogie u nejvetsich dramatiku Molierem pocinaje. Konecne Jiraskova pani knezna jakoby z oka vypadla te z Babicky Bozeny Nemcove.
A celou tu dlouhodobou diskusi uzavira: Lucerna po mem soudu do klasiky zcela spolehlive patri a zadny kriticky atak ji odtamtud nemuze vyrvat. Proto se bude hrat v nejruznejsich interpretacich i nadale, a to tak dlouho, dokud vubec bude nejake divadlo v cestine existovat.
Ale, vite co? Nechame starosti o misto v ceske literarni a dramaticke historii Lucerny posvecenejsim hlavam, nam se otvira moznost posedet s nadhernymi lidmi a jejich nadhernymi myslenkami. Pobavit se nad kumstem at uz nasich hercu (na scene jich bude dvacet) ­ Jana Fabianova, Pavel Kral, Bohous Maca, Majka Frankova, Jirka Skoda, Jan Smid, Petr Kohout, Martin Bonhard, Lenka Novakova a mnozi dalsi - a pribyly i nove tvare, tak i techniku ­ Bohdan Zatovkanuk a Ivo Mejzr, kostymerek Jaroslav Trentchevove a Spejchalove, a konecne i scenografa Pavla Snajdra, ktery se sklani nad textem jako prvni hned po reziserovi (reziserech ) ­ Dasi Belacikove a Pavla Krale za pomoci Brigity Hamvasove. A propos ­ vzpomene si nekdo ze stalych navstevniku predstaveni Noveho divadla, kdy se davala Lucerna? Ze je to davno? To je pravda, a k datu i k tomu, jak se rodi Lucerna dnes, se vratime priste.
Do te doby se nezapomente rezervovat listky. Na pohadky vzdycky bylo vyprodano. Premiera se kona v patek 5. kvetna ve 20 hodin, reprizy v sobotu 6. v 16 a ve 20 hodin, v nedeli 7. kvetna jen v 16 hodin.
Za pouziti studijnich materialu pripravila Vera Kohoutova
Foto autorka

Navrat na hlavni stranu