Rozhovor s Vaclavem Postraneckym
O divadle po divadle
Delat rozhovor s Vaclavem Postraneckym, clenem cinohry
Narodniho divadla v Praze, je jednoduse receno pohadka a sen kazdeho
novinare. Tak je to totiz jednoduche a soucasne i nabijejici.
Protejsek se na vas usmiva a diva se vam primo do oci, aby vas
vnimal jako celek a aby take dal najevo, ze vas opravdu sleduje.
Ze ma zajem a ze se chce teto zabavy plne zucastnit. A nedava
najevo, ze uz je to po ste, co se ho nekdo pta na neco (mozna
na totez). Jak to, ze ty odpovedi nejsou stejne? A to si piste,
ze jsem si listovala v dostupnych podkladech, abych se v tom utvrdila.
Proste nejsou. A tak kazde noviny mohou mit pocit, ze jsou v pripade
pana Postraneckeho originalni. A ja navic i pocit, ze jsem hodne
ziskala.
Pane Postranecky, proc jste si vybral prave tuto hru?
Ja si tu hru nevybral. Ona si vybrala me. Dostal jsem nabidku
ji rezirovat a jak jsem si ji cetl, tak se mi vubec nelibila.
Rikal jsem si je to kruta hra o smutnych vecech cloveka.
Ale kdyz jsem ji docetl do konce, tak jsem pochopil, ze s takhle
krasnou hrou o smutnych vecech cloveka jsem se jeste nikdy nesetkal.
A ze to stoji zato se pokusit ji realizovat prave proto, ze se
o smutnych vecech da mluvit, hrat a uvazovat tez jinak nez tragicky.
Takze si vybrala me a primela me, abych ji uskutecnil.
Jak dlouho jste vlastne na divadelni scene?
Hraji divadlo pomerne dlouho. Ja jsem totiz nikdy nehral ochotnicky,
protoze jsem uz jako dite hral za penize. Takze na Vinohradech,
v Realistickem a v Narodnim divadle jsem hostoval uz jako detsky
herec, a pozdeji profesionalne, takze jsem se tim zivil. Hraji
vlastne od roku 1960, kdy jsem nastoupil jako elev v Uherskem
Hradisti za 460 mesicne, coz byly tenkrat velky prachy,
a jeste jsem z toho pujcoval.
Patrite k univerzalnimu typu herce, showmana, delate vlastne
vsechno, dokonce jste ucil i na vysoke umelecke skole co
z toho vseho preferujete?
Tohle asi nedokazu zodpovedet, protoze vsechny veci, ktere
delam, maji spolecneho jmenovatele - a to je protejsek - pro koho
to delam. A o to mi vlastne jde - vzdycky docilit toho, ze si
s tim protejskem rozumime, ze oba vime divaci a ja
o co nam jde a radujeme se z toho, ze nektere veci se nemusi ani
vyslovit, ze vsichni vime, aniz jsou vysloveny, ze je probirame.
Mohl byste definovat divadlo, co je vlastne divadlo?
Ja nevim, jestli se da definovat, ale ja pro to definici mam,
nevim, zda je vycerpavajici pro me je divadlo domnela skutecnost.
Vzniklo z ritualu, ktere vlastne take v podstate simulovaly nejake
velmi nadprirozene deje. Je to domnela skutecnost, neni to pravda,
neni to realita, ale je to vedoma dohoda o tom, ze my to jako
skutecne bereme a vam to jako skutecne predkladame, a vy vite,
ze to skutecne neni, ze my vam to jen tak delame.
Proc tedy chodi lidi po cela staleti do divadla, to chodi za nejakou
iluzi?
Ja si myslim, ze nejspokojenejsi je ten divak, ktery v divadle
zazil neco ze sebe. Ne kdyz vidi mistrovske herce, krasnou scenu,
nebo slysi krasnou hudbu, ale kdyz sam neco prozil. Kdyz o sobe
zjisti, ze je vnimavy, citlivy, ze umi predvidat, ze si poradi
s logikou, kdyz se sam o sobe neco dovi - tak jde domu a rekne
jak vyborne hrali, jak skveli byli herci ale nejvice si
uzival vlastne on.
Vedle prace umelecke se zabyvate take cirym realismem ve funkci
prezidenta Herecke asociace. Co tam resite?
Ja jsem tam spise takova nastrcena oficialni figurka, protoze
to, co tam resime, je vlastne docela smutne. Resime stare pomery,
ktere jeste dosud panuji v nasi zemi, ktera se nejak brani tomu
pristoupit na pomery, jenz panuji ve zbytku Evropy, a libi se
ji vykoristovat lidi a brat jim jejich opravnene mzdy. Dale resime
honorare, autorske pravo, reprizne apod.
Pred sebou mate posledni predstaveni, a to je doba, kdy
si myslim, ze uz vite, jake mate pocity z tech predchozich tady
v Toronte.
Ja mam jeden velky silny pocit, ktery vsem pocitum dominuje, a
to je takove nejake zadostiucineni, ze to, proc to hraji v Praze,
funguje uplne stejne v Toronte, ze lidi jsou si vlastne vsude
moc podobni a ze potreba lasky a kontaktu a hrejive blizkosti
je vecna, nevycerpatelna, a me to moc potesilo, ze to ma takhle
planetarni vliv.
Ceka vas dalsi snurka predstaveni ve Vancouveru. Tam budete
mit dokonce na predstaveni I autora Morrise Panycha. Nemate tremu?
Urcite mam a obrovskou, protoze ja cim vice to hraji, tak
tim vice hloubek v te hre nachazim. I v te postave. Je to velmi
slozite, ale prave to pusobi docela prehledne, a ty slozitosti,
ty vrstvy a ty dimenze jsou jenom tusit. Myslim, ze je to velmi
dobry autor, znamenity umelec a rekl bych hodnotny clovek.
Amaterske divadlo v emigraci, a nemyslim konkretne jen Nove
divadlo, jake byste mu dal poslani?
Ja bych to takhle nedelil, ted uz ta emigrace nehraje
az tak velkou roli jako vlastne do zlatych casu tohoto divadla,
kdy se tady hajila cestina, kdy se obnovovaly vazby k materske
vlasti. Ja si myslim, ze kazda cinnost, kterou clovek dela, a
nemusi, a nedela ji pro sebe, ale pro nekoho jineho, ze je hrivna,
ktera nese velke uroky. A ochotnicke divadlo zrovna takovou cinnosti
je. Divadlo si clovek nemuze delat sam pro sebe i tohle
predstaveni jsme hrali jenom my dva, ale kolik lidi nam pomahalo
za scenou a v kabinach to je skutecne tymova prace. A ja
si myslim, ze je potrebna, a Novemu divadlu v Toronte fandim a
drzim palce. Znam ty lidi osobne, hluboce si jich vazim a preji
jim, aby se ty zlate casy alespon vyrovnaly, aby se jeste jednou
vratily.
Za rozhovor dekuje Vera Kohoutova
