Vanocni besidka jako doma
Stalo se milou tradici setkat se jednou v roce u svatecniho
stolu. Posedet (alespon ony dve tri hodiny v klidu, nebot
v normalnim kolobehu zivota na to cas skutecne nikdo nema),
pozdravit se s prateli (s nimiz krome starosti o obzivu
ma clovek spolecne i zajmy, aby to v tom MMI slapalo a aby
fungoval i nadale tak, jak ma), zavzpominat na casy minule (ale
zdaleka jeste ne zasle a zaprasene, nebot pokud je clovek ziv,
tak je ve svych vzpominkach oprasuje velice casto, zejmena co
se tyce tech milych, s nimiz se uz ani po revoluci nesetkal),
a konecne si i zazpivat (predevsim ty pisnicky, ktere mu na mysl
neprijdou nez skutecne v ty specificky svatecni dny, protoze
ty jedine zneji skutecne specificky jenom v cestine - jenom
v cestine si pritom vybavi tatu a mamu a brasky a sestry,
jak se zvedave nori do balicku s vanocnimi prekvapenimi -
ac anglictinu mnozi z nas mohou vnimat jakkoliv skoromatersky),
a konecne i poslechout si ceske mluvene slovo treba v recitaci
basne ci prednesu povidky, fejetonu (a priznat si, ze jmeno Neruda,
Hornicek ci Nepil stale jeste patri do skupiny nevsedne dovednych
lidi v oblasti slova a zivotni filozofie, a ze je dodnes
v nasi mysli nikdo neprekonal a ze do smrti smrtouci nam
budou znit blizce, vrele a domacky, a ze se nam pri jejich poslechu
vzdy budou rozsvecovat zarovky vzpominek na detstvi, na pohodu
nekde na vesnici u babicky a na rodinne zazemi)
Nevim, kdo co citil na Vanocnim vecirku na Masaryktownu v onen
patek 18. prosince, ale jedno vim zcela jiste, ze ten vecirek
pripominal beze zbytku ony vanocni besidky, jimiz jsme zacinaly
jako male deti svoje prvni party. A vystacili jsme si ve tride
se svymi spoluzaky a pani ucitelka nam byla jakousi dirigentkou
v udrzovani rytmu celeho toho deni. Tak bychom si mohli vystacit
i na techto vecircich. A take to jako besidku brat.
Konecne, ten posledni toho byl dukazem - umelci vseho druhu z
vlastnich rad: Milan Bucil jako vudci muzikantska osobnost ,
Miki Loran fletnista, klarinetista a saxofonista v jedne osobe
- ten jediny nebyl domaci (a zajiste mi promine, ze jsem poznala,
kdy hral mimo notu a kdy se za rytmem jenom popajdaval a kdy mu
to docela slo napadlo me, ze tam snad ani byt nemusel),
Jaroslav Jarosil violoncellista a zpevacka Elizabeth Legierska
(ta krasna mlada dama s nadhernymi rusymi vlasy, takove
aby dnes clovek pohledal uz jenom v romanech, mj. dcera Natasi
Legierske, sbormistryne z baptistickeho kostela, ktera se
ke zpevum svatecnim take pridala). A pak Pavel Kral se svymi
tichymi hosty coby autory onech nezapomenutelnych povidek, Chvala
prave chvile od Miroslava Hornicka, Jak se stroji vanocni
stromecek Frantiska Nepila a docela nevsedni poema ne vehlasne
basnirky Antonie Hribovske. Kazdy mel svoje misto a kazdy si
v nem odvedl ten svuj kousek prijemna pro druhe. Ostatne, i vsichni
vsem, treba zpevem koled na zaver posezeni u vanocniho stolu.
Darecky s prskavkou, svickou a textem starodavnych ceskych koled
pekne ovazanych byl velice vkusny a pekny napad. Zejmena kdyz
se svitilo a prskalo. Nic neshorelo, nic se neznicilo, naopak,
vsem se jakymsi sporym zpusobem pro tu chvili duse zcelila. I
tim kratkym nepripravenym vystoupenim Brigity Hamvasove. Konecne,
proc bychom nemohli tu pristi besidku MMI poradat jenom a jenom
z vlastnich zdroju a jenom a jenom z toho, co "dum dal"?
Jsem presvedcena, ze se svou improvizaci prijdou i dalsi. Takze,
stastno a veselo po Vanocich. Tesim se s vami na ty letosni,
vase Vera Kohoutova
***
Vanocni besidka jako doma: J. Jarosil, N.
Liegerska, E. Liegerska, P. Kral